close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi


Pozor! Po 16. 8. 2020 bude tento blog pokračovať na: http://vaznost-doby.bloger.cz/

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kassandra 4

26. června 2020 v 13:09 |  Príbehy
Za velkým sálem starého hradu bylo mnoho pokojů. Nejkrásnější byl rohový pokoj, který skýtal volný výhled nad dvory i nad část předměstí až k moři. Z druhé strany bylo možno pozorovat živý ruch hospodářského dvora.


Byla to krásná, prostorná obývací místnost. Pestré kresby zdobily zdi a kolem nich stálo krásné zlaté a hliněné nádobí. V jednom rohu stálo kovové odpočivadlo, na něm podhlavník a kožešiny. Kolem stěn stály skříně s oděvy. Podlaha byla provedena z pestrých dlaždic.

Tato místnost byla pokojem královny. Vedle byla druhá místnost s válečnými zbraněmi, trofejemi a nářadím válečnickým. Nízký široký stůl, obložený obrazy a kresbami ukazoval na pracovnu vojevůdcovu. Kolem dokola ležely ploché polštáře. Zde dlel Priamos nejraději.

K pokoji královny řadily se místnosti žen a vedle bytu králova obydlí mužů. Ve zvláštní části hradu, kam bylo možno dojít jen přes pokoje žen, nebo přes dvůr, byla správkyně domu. Rušná práce vládla v těchto prostorách, kde se činilo téměř padesát služek různého stáří. Těsně vedle budovy paláce zvedala se nová slavnostní místnost, která se podobala chrámu. Byla obklopena krásnými zahradami s vysokou zdí.

Prostory hradu byly naplněny rušným životem. Postavy, krásné jako bytostní se zjevovaly. V pokoji královny stál silný muž ve válečné zbroji, připraven k boji. Jeho prsa krylo brnění a hlavu řecká přilba, zdobená chocholem z koňských žíní. Vážná tvář byla v rámci krátkého, řidkého plnovousu, který mohl být kdysi temněhnědý, nyní však byl bohatě prokvetlý šedinami. Jeho plná ústa zakrývala krásné zuby a úzký, jemně řezaný nos propůjčoval obličeji zvláštní výraz. Hluboké oči svítily dobrotivou zbožnou vážností zralého muže. Dovedly hledět odvážně, ano i hněvivě, aby opět zazářily dobrotou a láskou jako oči dítěte. Vysoké čelo, rozryté hlubokými vráskami bylo zastíněno těžkou přilbou. Široké ruce, na nichž bylo vidět, že dovedou vésti pluh zrovna tak jako koně, říkaly, že dovedou dobře vládnouti mečem a také moudře řídit práci dvora a vojska podle potřeb celku.

Každý musel vzhlížet k Priamovi s důvěrou. Ve všem v něm převládala ukázněná rozvážnost. K němu se přidružila druhá postava. Mladý, vysoký muž rovněž ve válečné výzbroji, vyšší a štíhlejší než Priamos. Jeho řízné pohyby svědčily, že se vyzná ve všech dovednostech boje a že ovládá všechny zbraně. Krásný profil jeho obličeje byl měkce zladěn. Jeho tvář nesla hnědě prosluněnou barvu jihu.

Temně hnědé vlasy padaly v krátkých kučerách na čelo a spánky. I jeho, Hektora, zdobila stříbrná přilba. Bílý plášť, který kryl řetízkový pancíř, zahaloval jeho ramena. Bylo vidět štíhlý hnědý krk. Bouřlivě popadl štít do levé ruky a s jásavým voláním vyběhl z komnaty. Těšil se na nové vítězství ve cvičení zbraněmi se svými bratry.

Plné života a síly, plné radosti sršely jeho velké oči. Jeho zjev vyjadřoval harmonii mezi tělem a duší, prostotu, jasnost a sílu nesenou přesvědčením hrdinské vůle.

Rohož na dveřích vedlejšího pokoje se odsunula a v otvoru dveří stála štíhlá a bílá postava děvčátka. Řecký oděv ponechával volnost rukám i ramenům, na něž padaly tmavé, bohatě zvlněné vlasy. Její čelo kryla široká, bílá stuha. Úzká tvářička s jemným nosem byla podobná Hekubě, jen lícní kosti ukazovaly širší formu a čelo bylo vyšší a zaoblené. Oči, které nebylo již možno nazvati dětskými, svítily hlubokou šedou modří, byly veliké a vážné. Malé, silné ručky spínaly se vstříc otci a její tvář vyjadřovala lásku a plachou úctu. Tak stála Kassandra před svým otcem, který chtěl podniknout daleké válečné tažení. Hodina, ve které jí oznámil svůj úmysl, stala se jí prvým krokem do jejího osudu. Dosud byla dobře ochráněna, opatrována, pěstěna a vychovávána. Služky jí věrně obsluhovaly a sourozenci ji milovali. Pečlivě střežena bdělým okem matky mohla vyrůstat v mravech a pořádku a v přísné kázni ušlechtilých žen.

Jako poupě, které ještě nedosáhlo okamžiku zralosti, jest uzavřeno a ochraňováno obklopujícími jej lístky a květy, tak vyrůstala na silném kmenu královského domu tato čistá, vybraná květina, která měla jednou, v době své zralosti všechno dalece přezářiti.

Věděls ty pyšný, prudký rode, cítilas ty pramáti skvělých hrdinů, co jsi měla ochraňovati ve svém plodu?

Nade zdmi Troje vzešlo světlo, světlo osvícení všech přicházejících pokolení. Ještě dříve, než mohl velký národ Řeků zanést zárodek zkázy do trojských zdí, vyslala nejvyšší vůle světlo. V pozemské formě zdravého královského potomka měl býti v Božsky prožhaveném duchu vytvořen příbytek, schrána. Tato schrána měla být dána zemi, na níž by prospívala a mohla se vyhnouti k světlu světa, k záchraně ženství, k posílení a vedení ducha, k udržení života a ozdravění národů.

Ještě nikdo v trojských síních nevěděl, jaký klenot jim byl svěřen. Tento lid i jeho kněží byli nadáni přirozeně původním smyslem pro všechny důležitosti života. Byl to kmen pastevců, jejichž střed svou polohou vyrostl v město, které mohlo být uzlem obchodu a plavby všech rozkvétajících odvětví umění a věd a současně mostem do uzavřených říší východu.

Z toho důvodu Troja brzy vzbudila závist. Žádostivé oči ji oceňovaly a daleko přes moře úkradkem pozorovaly. A pak i otevřeně požadovaly. A tak musel národ mírumilovných pastýřů, sedláků a kramářů zesílit v národ hrdinů.

To také mohl, protože byl veden vyšší silou ve svém čistém otevření se. Jejich přirozené založení bylo prosté, velké a zdravé. Tak jako žili svůj pozemský život a z něj vyrostli, tak silně, prostě a živě sloužili také bohům jako čisté, důvěřivé děti.

A tomuto národu byl z nejvyšších výšin, o nichž ani netušili, vyslán v Kassandře pomocník k dalšímu postupu.

Když bylo Kassandře patnáct roků, ovládla divoce nezkrotná touha její duši. Snažila se uniknout ruchu, zaměstnání v domě a v každém nestřeženém okamžiku spěchala do zahrad, které ji svými tajemně šerými zákoutími zvaly k přemýšlení a snění. Hledala samotu. Jinak byla spokojená a činná v kruhu svých sourozenců i v domácí práci, kterou ráda vykonávala mezi služkami, protože stále chtěla něco dělat.

Její čisté myšlení jí stále vedlo k tomu, aby přehlédla všecko dění v domě i ve dvoře a tak mohla matce o všem věrně podat zprávu.

Obzvláště se cítila přitahována ke zvířatům, nad jejichž ošetřováním bděla s velkou pozorností. Čeledínové ji za to měli velmi rádi a vždy se zaradovali, když její jemný hlas zazněl na dvoře. I tomu nejmrzutějšímu starci vyskočil kolem úst úsměv, když zaslechl její hlas.

Všichni se zastavili v práci, zdravili ji, vyměnili s ní několik veselých slov, když šla kolem nich. Zvláště však se ujímala nemocných a slabých zvířat. Nejstarší čeledín dokonce věděl, že velký, černý býk by byl pošel, kdyby byla Kassandra v pravý čas svou malou ručkou nerozvlnila srst na jeho hlavě.

A přece na ní najednou padla nápadná vážnost a hnala ji do tichých zahrad. Vyhledala obrazy bohů, které na ni bíle a němě pohlíželi z temných skulin stromů.

Nejvíce ji všechno táhlo do stínu vavřínů. Kdykoliv tichým krokem kráčela kolem jeskyně Apolonovy, domnívala se, že z ní slyší lahodné tóny.

Neodvážila se však vejíti dovnitř, ani zůstat před ní venku stát se zatajeným dechem. Plaše jako srna běžela kolem a skryla se v blízkosti. Tak se stalo jednoho dne za horkého poledne, kdy se všechno ukrylo v hradu před silou slunce, že ji znovu vábil chládek háje a jeho hluboké stíny. Silná, tísnivá bolest obepjala jako železný kruh její hlavu. Dlaně a chodidla ji pálily. V jejich očích doutnal nový lesk jako zadržený pláč. Bolestný tlak sevřel její srdce, které bilo trhanými údery, jakoby chtělo uletět z pod tísní ruky obra.

Kassandra nepoznávala sama sebe. Nevěděla, kam patří. Nic ji nepoutalo k jejím sourozencům a v této hodině ani k rodičům, ke dvoru a k domu. Nemyslela na vzdáleného, milovaného otce, ani na bratra Parida, o němž přes moře prorážely zmotané a znepokojující zprávy.

Opět dospěla k Apolonově jeskyni, jejíž bílé světlo ve střídavě růžových tónech proudilo kopulí v tuto chvíli, kdy slunce bylo na nejvyšším bodě, jehož paprsky zaplavovaly bílou postavu Apolonovu a vytvářely kolem jeho hlavy zářivou gloriolu. Pramen tiše zpíval a jemná vodní tříšť lámala sluneční paprsky. Klesajíc v úzkostném cítění bolesti a touhy po něčem neznámém, sklonila se Kassandra před tajemným kouzlem této jeskyně.

Dech větru šeptal ve větvích a lahodné vůně akátů hladily její spánky. S hlubokým vydechnutím zavřela oči a bylo jí, jakoby letící oblaka, temně modře svítící nebesa sestoupila do její duše. Zdálo se jí, že letí jako pták v tomto kvetoucím prostoru a bylo jí tak lehce.

V tom se přiblížilo velké jasné světlo, které přicházelo z mnoha světelných pruhů v bušících akordech z veliké dálky. Kassandra naslouchala se široce otevřenou duší, s bystrostí ducha a jasností oka, které neměly nic společného se smyslovými orgány těla, naopak, tyto jako by bývaly ve spánku.

Krásně světlá, kadeřemi zaplavená hlava se k ní sklonila a dýchala na ni dechem svých úst. Dala jí tím nový dar probuzení, neboť dar moudrosti a prorokování byl jí dán vyšší silou.

Pro toto pozemské bytí byla zahalena ochranou nejvyšších bytostných pomocníků. Apolon se k ní viditelně přiblížil a sundal jí pásku s očí. Směla nyní viděti do říše bytostných a viděla a věřila, že tam je a tam nachází svůj domov.

Slunce se sklánělo již k večeru, když se Kassandra probrala k sobě. Její hlava byla jasná a její tělo plno nové síly. Smutek uletěl a její oči planuly jako dvě slunce. Poprvé nalezla ve slovech modlitby jasný vzlet své duše a byla velmi šťastná. Od tohoto dne se Kassandra viditelně měnila. Z veselého a nezkrotného dítěte se stala rychle tichá, zamyšlená panna se zářícíma očima.

Světlá zář z ní vycházela, zář čistoty a svěžesti její dětské bytosti a jasné světlo svítilo na jejím čele. Všichni na ni pohlíželi s obdivem. Kdykoliv neočekávaně vkročila mezi služky nebo do kruhu žen, počaly si tyto o ní tajemně šeptat.

"Není to jako by jedna z věčných ji zasvětila k službě?" pravila Andromache, tichá, smutná, která s úzkostným srdcem den co den očekávala manžela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama