close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi


Pozor! Po 16. 8. 2020 bude tento blog pokračovať na: http://vaznost-doby.bloger.cz/

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kassandra 3

18. června 2020 v 15:29 |  Príbehy
Do světa vešel veliký ruch. Perikles to pozoroval. Jeho jemné pozorovací orgány se ještě více zbystřily. On, trvale srostlý s přírodou, cítil oživení rostlin a zvířat. Jakoby sevšechny bytosti pohnuly, vzpřímily se a spěly vzhůru ke světlu, v novém lesku. Šepot ve vzduchu zesílil, šum řek a pramenů se podivně stupňoval. Žár s nebe jakoby vytvořil jasnou, jemnou světlou cestu dolů k zemi. Proud světla dotkl se jeho duše zvláštním tajuplným pocitem úcty.


Otevřeně to říkal svým známým. Tito se však ztrnule jen dívali po obloze a ničeho neviděli a nepoznávali. Důvěřujíce mu však říkali: "Snad to bude tak, když to Perikles říká." On se připravoval na příchod světla na zemi. Pastýři mu věřili, ale nepřemýšleli o tom. Necítili také onu silnou radost, která je dána jen tomu duchu, který je bdělý a připravený na Božskou lásku. Vyčkávali, co se bude dít. Loupeživá liška, která vnikla do stáda, nebo nemocná ovce, dovedla na sebe strhnouti celou jejich pozornost, než toto sdělení.

Perikles to cítil. Nebyl tím také nikterak překvapen a mlčel. Čím více však mlčel, tím silněji cítil všechny síly, které se k němu blížily. Pohlížel dolů na dřímající město, ponořené v lehkou večerní mlhu. Na jednotlivých domech a branách se rozhořely plápolající ohně, pochodně, předzvěsti noci. Na východě ustoupila temná modř bezbarvé temnotě, na západě však bylo ještě jasné nebe a moře rudý pruh.

Všechny přírodní bytosti zmizely. Zdálo se mu, jakoby z něj sama žhnula jasná záře, světlo jako z nějaké lampy. Ohlédl se, neboť myslel, že se to nějaký pastýř k němu blíží se světlem. Ale nebylo tomu tak. Soustředil své myšlenky a padl k zemi. Srdce mu překypělo a on se modlil. Tichá slova mu ulehčila. Ujasnil si, že na něco čeká. Na něco velikého, co jeho ducha uchvátí. Znovu myslel na Božího posla.

Jak to řekl? "Já jsem posel Boží." O kterém Bohu to mluvil? A když tak tiše seděl a přemýšlel, jsa opuštěn a plný pokory a důvěry, pronikl jím jasně a zřetelně hlas: "Je jen jeden Bůh. My všichni mu sloužíme, neb jsme jen výtvory jeho vůle." Až omdléval, jak mocně tento hlas na něho působil, neboť toto vše mu bylo nové.
Nebe přijalo na sebe noční háv, hvězdy zářily jako po deštivých vlahých nocích, když teplý vítr vyčistí oblohu. Lahodná tíže spočívala na vlahé vonící zemi. V tom jakoby přicházel jasný světlý proud plamenů z nebe. Jen vteřinu byla celá krajina ponořena v bílé světlo. Perikles chtěl přivříti oči, ale přece zůstaly jako přinuceny otevřené. Viděl nad sebou oslňující bílou holubici, jež nesla v zobáku zlatou růži. Tichým klouzavým letem se snášela až nad zámek Priamův. Pak zmizela.

Pastýř vyskočil, opustil své stádo a spěchal dolů do města, aby to řekl svému králi. A v jeho duši zněl jásot jako znění zvonů. "Je jen jeden Bůh a to světlo, které nyní k tobě přichází, to je z něj."

A tak se stalo, že pastýř předstoupil před Priama a vyprávěl mu, co zázračného ho potkalo.

Priamos naslouchal. Ve své čisté dobrotě nechal jej vymluvit. On sám byl však člověk pozemsky praktického života, než aby mohl rozumět celé hloubce tohoto prožití. Věděl sice, že pastýři jsou podivný národ sám pro sebe. On jim sice věřil a zakusil již mnoho dobrého právě z Periklových moudrostí. Avšak jsa prostý, jednoduchý a naplněn starostmi pozemského bytí, málo se zajímal o jemné niterné duševní děje.

"Přinesl jsi poselství v hodinu, kdy se nám narodilo děvčátko, Perikle," pravil k pastýři. Dítě asi stojí pod zvláštní ochranou bohů. To ostatní lidské pokolení nepochopí. Věrně chceme plnit to pravé a pak budeme tím sloužit Bohu. Na věčné je čas až po smrti." Tu jako bouře to vyrazilo z pastýřových úst. "Chraň se Priame, vzpamatuj se a dbej každého z mých slov. Tato mají těžkou váhu. Ne já, ale posel Boží je vyslovil. A tento nepřišel k vůli malicherným věcem. Nemysli jen na Božskou ochranu dítěte, ale pomysli také na slova, která jeho zvěstování doprovázela.

"Vzchází světlo nad Trojou. Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění života. Jestliže je nepoznáte, propadnete smrti."

Výhružně zněl pastýřův hlas. V těchto hodinách nastoupil mocný osud lidstva svou dráhu, ale lidé ničeho nepozorovali. Perikles nenacházel pokoje. Procházel městem, šel k pastýřům a sedlákům. Opustil své stádo, aby zvěstoval slovo andělovo. Šel za rybáři, aby jeho zprávu nesli přes moře na vzdálené ostrovy. Navštívil kupce, kteří přistáli ku břehům Troje, aby zanesli andělovo poselství přes moře do dalekých zemí.

Ale královna Hekuba, matka děvčátka to nechtěla trpět. Nejdřív přinášeli Periklovi příkaz mlčení, aby lid nebyl zneklidňován. Pak došla hrozba. Po třetí byl vykázán ze země. Perikles přecházel zachmuřeně zemí, setřásl prach se svých nohou a na břehu zanechal i svou obuv. Vzkázal královně Hekubě:

"Osud Troje dokáže, že poselství andělovo bylo živé. Slova se naplní a vy na tom nic nezměníte. Jestliže nepoznáte toto světlo, propadnete smrti."

K jednomu ze svých pastýřů pronesl tato slova jako poslední vzkaz. A tiše snášelo se zlověstné mračno nad Trojí, zatím co jediný člověk, v němž zrnko pravdy vzklíčilo, opouštěl zemi.

Léta přešla. Modré světlo se rozklenulo nad mořem. Křivolaké skály mořského břehu se třpytily vlhkem narážejícího příboje. Pěnové hřebeny korunovaly vlny, které perlivě a hlučně pospíchaly ke břehům. Na kolébajících se vodách se zjevily pestré rudé a žluté plachty a z vysoké věže nesl se přes nádvoří hradu signál: "Lodi na blízku."

V dálce skrývaly mlhy řetěz řeckého pobřeží. Odtamtud blížily se temné závoje. Písečným pobřežím probíhali malé útesy, jejichž nízkou travou skrovně porostlé pruhy skal vbíhaly do nitra země. Hrubá, hluboce vyjetá cesta vedla z města k moři. Od zdí města, v němž bylo vidět staré i novější části, rostly nízké, po zemi se plazící stromy, až k poněkud vyvýšeným pastvinám.

Troja byla pastýřskou vesnicí, vystavěnou z tmavých neotesaných kamenů z okolí. Domy měly ploché střechy, porostlé jemnou travou. Malá čtyřhranná okna temně čněla ve světle slunce. Hrubé byly zdi, které obklopovaly malé zářící nádvoří. K tomu se přidružovala malá část, bezprostředně vybíhající ze staré. Tato již jevila vliv vysoce vyvinutého řeckého stylu, i když je poněkud prostší, drsnější a jednodušší, než stavby staré Helady. Všechno neslo pečeť drsnosti a síly, velkorysého, ale prostého druhu.

Mocná brána se za skřípotu otevřela. Za ní bylo vidět široký, velmi hluboký příkop, vyzděný hladkými kameny. Na druhé straně brány byl široký dřevěný padací most. Po obou stranách brány stály čtyřhranné věže a od nich běžela vysoká, široká zeď, po které bylo možno chodit. Za zdí bylo čtyřhranné náměstí, vydlážděné velikými kameny. Vpravo stála vysoká sloupová stavba, naproti se zvedala druhá zeď s branou a vlevo vysoká síň s jednou vnitřní a jednou vnější chodbou. Za vnitřní chodbou byly sklepní prostory, v nichž stály obrovské amphory z pálené hlíny. Dále byly zde veliké sklady životních potřeb.

Druhý dvůr byl plný vozů a hospodářského nářadí. Byl obklopen stájemi, které chovaly množství krásných zvířat, zvláště krav, býků a telat. Pro koně bylo zvláštní oddělení. Koně s krátkou hřívou a zvířata podobná oslům. Před stájemi střežil obrovský pes, míšenec lva a vlka s chundelatou žlutohnědou srstí.

Nalevo vedla brána do krásného, tiše vážného vavřínového háje. Pískované cesty navzájem spojené dělily zahradu na čtverce. Kamenné lavičky stály u cest. Ve středu byla kamenná vodní nádrž s rybami.Chodba pod alejí se stříhaných stromů vedla opět k šedivé věži ve staré části zámku. Tam bylo vidět velký, dřevěnými schody podepřený vchod a nad ním knížecí trůn. Příkré široké schody vedly odtud vzhůru. Tmavohnědé a temné bylo klenutí na zdech a na sloupech bylo navěšeno mnoho zbraní.

V druhé straně místnosti bylo prolomeno vysoké, veliké okno, které skýtalo pohled na světlý dvůr. Byly tam stromy a několik kvetoucích křovisek, všechno obklopeno sloupovými síněmi. Na plochých střechách byly opět zahrady, jejichž bujné popínavé rostliny splývaly hluboko dolů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama