close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi


Pozor! Po 16. 8. 2020 bude tento blog pokračovať na: http://vaznost-doby.bloger.cz/

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kassandra 2

11. června 2020 v 17:41 |  Príbehy
Všechno se rozezvučelo tóny varhan a mocných chórů zvonů. Zvonění se rozléhalo v nesčetných vlnách a s hůry proudily stále nové proudy nejčistšího světla.


Velké sloupové síně byly zcela naplněny nepřehlednými zástupy zářících duchů. Ve všem tom lesku a ve znění světla chvělo se svatým hradem uctívání Boha. A nová, ještě mocnější hučící vlna zlatého světla se snesla, byvši z Božského tajemství vyslána slovy Otce:

Tak se staň.

Boží ruka snesla se nad hlavou Syna a oddělila lásku od spravedlnosti. Na ramena Marie položil se nádherně lesklý plášť v zářivé černi. Maria byla prožhavena jako světlo svaté nádoby v rukou Irmingard. S hůry proudila síla Otce a Maria držela obě ruce nad svatým Grálem. Modlila se.

Plamenně zesílilo bílé světlo její koruny, která se podobala jiskřícímu věnci růží. Prakrálovna se k ní blížila a zahalila ji ještě úžeji do pláště, jehož podstatě se mělo v síle splnění dostati účinné ochrany.Při sestupu do hmotnosti stvoření mění se vždy takový druh, který Maria potřebuje ku své ochraně, neboť láska ze spravedlnosti je tak čistá, že by bez zahalení nemohla nikdysestoupiti do hmotnosti, do proudu zatemnělých světů. Zlo z Lucifera by ji vždy špinilo a zatemňovalo.

Modlitba Marie k Pánu se stupňovala k nejvyšší síle. Blažení duchové stáli kolem svého krále Parsifala jako svaté plamenné jazyky. Maria se stále ještě modlila a zvolna stoupala po stupních ve své modlitbě k Zemi po paprscích, které čistá lilie vysílala od úrovně k úrovni. V každě úrovni způsobovala silný přiliv světlé síly. Jakoby naplněni novým životem, tak přijímali čistí stvoření průchod nebeské lásky.

Zamyšleně seděla Hekuba, choť Priamova a matka nejkrásnějších hrdinů země, paní Troje, v kruhu žen a služek vládcovského domu. Spřádaly vlákna jemné vlny na své denní hávy. Oheň v krbu šlehal do výše a v roznícených plamenech se náhle zjevila tvář. Klidná a krásná, plná dobroty a čistoty pohlížela královně do očí. Její dobrotivý úsměv povzbuzoval a pomáhal.

Hekuba se těžce zvedla a její velká, statná postava kráčela pomalu a poněkud unaveně ke krbu. Beze slova se sklonila. Plamenná tvář jí vábila. Věděla, že jí bohyně chce něco sdělit. Ženy toho nedbaly.

Hekuba byla často podivnou bytostí. Když byl její klín požehnán, byla tak vzdálená lidem, spojena s neviditelnými silami přírody, hluboce tichá a niterně zbožná.

Tentokráte vznášelo se však nad její drsnou, přísnou bytostí zvláštní kouzlo. Její tvář zářila bledostí. Modlila se v práci a ve svém pečování. Žila v kázni a pořádku. Naplňovala celý dvůr a celý dům svou rozhodností, ochotou k pomoci a věrností, ne však teplem. Všichni ji následovali, velmi ji ctili, ale nikdo ji nemiloval.

A Hestia ji často šeptala z praskotu ohně své rady a naděje. Řídila její naděje a dávala jí sílu, která byla všem nápadná, ale jejíž původ byl všem cizí. Plné síly, světlé a přece jemné nitky proudily z Hestie do Hekuby, která je přijímala jako dar.

"Jsi zralá, abys mohla přijmouti čisté, vznešené světlo." Tak zněl šepot, který slyšela Hekuba z ohně. Slyšela tato slova, ale nevěděla, že se vztahují na dítě, které očekávala.

Od této hodiny v domě všechno ožilo. Světlé postavy vcházely a vycházely a plnily pokoje posvěcením nového druhu. Hekuba se modlila k bohům. Denně zdobila květinami a listnatými věnci obraz Hestie, který stál na kamenném podstavci v malé síni. Sama chodila za brány města přes pahorky a louky, aby nasbírala malých bílých květin, které tam kvetly. Tučné ovce a hbité kozy se tam pásly ve velikých stádech. Jejich pastyři bydleli v horách.

Mlčenliví a drsní byli tito lidé, tak jako jejich paní. Zvuky jejich fléten zněly jako šumot jemných vánků, nebo zádumčivý smutek vzdálených pahorků na východě. Byl to výraz jejich duševního vztahu. Hekuba zvlášť milovala tyto zvuky fléten.

Jeden z pastýřů se zaradoval, když viděl, jak paní kráčí k pahorku. Od nedávna táhla jej nějaká moc k této vznešené paní, která se mu zdála být naplněna zvláštním světlem. Byl to jeden z těch dětsky otevřených lidí, kteří v sobě živě prožívají tkaní Boží lásky. S velkou láskou a vždy bdělými zraky pozoroval půdu své domoviny, jak stále kvete, přináší ovoce a vadne. Rozuměl každému hnutí svých zvířat. Dovedl vytušit nebezpečí, které jim hrozilo od nepřátel všeho druhu. Také často vídal duchy země, vzduchu a vody, nacházel koření a kameny, které používal k léčení.

Jeho krásný, drsný a zhnědlý obličej byl obklopen hustými kadeřemi. Hrubý šat kryl široké a vysoké tělo až po kolena. Ruce a nohy byly volné, silných svalů a šlach. Opřen o svou zahnutou hůl, jejímiž pokyny řídil stádo, rozhlížel se dolů na Ilion, daleko za pahorky a široké údolí řeky. Daleko dohlédly jeho oči a byly tak bystré, že spatřily orla, když s největší výše ohrožoval stádo ještě dřív, než ho plachá zvířata zvětřila. Neúnavně se mohl dívat do zářícího světla na nebi, s touhou jakoby jej chtěl vpíti do sebe. Býval to divný hoch a stal se také i podivným mužem.

Se samozřejmostí mluvil o věcech, o kterých si ostatní jen plaše šeptali a které sotva chápali. Jeho život byl úzce spjat se zvířaty a se živly. Stýkal se s nimi jakoby byly jeho druhu. Přijímal je jako přátele, bratry a kamarády a miloval je víc, než sama sebe. Stále usiloval o to, aby mohl rozumět řečem těchto tajemných bytostí. Zato však všechno, co slyšel od lidí, třídil do zvláštních vrstev a urovnával způsob jejich řeči a výrazu se zjevy v přírodě. Pro všechno měl přirovnání v přírodě a jeho úsudek byl vždy vhodný a spravedlivý. Věděl víc než ostatní a často chodil do osad lidí, aby lidem pomáhal.

Měli-li starost se zvířetem nebo s nemocí v domě, byl zde ihned a téměř vždy přinášel s sebou to, co potřebovali. Potřásali nad ním svými hlavami, ale vždy jeho pomoc vděčně přijímali. Někdy jim z toho všeho bylo úzko a báli se ho. Jen Hekuba se mu nevyhýbala. I tentokráte šla mu pevným krokem vstříc a pozdravila ho. On přitom učinil něco, co jinak nikdy neučinil, nebyl mužem přehnané zdvořilosti, ale nyní klesl na kolena, nepromluvil, jen mlčky podával kněžně bylinu a přímo tázavě pohlížeje Hekubě do očí. Ta se zarazila. Zůstala stát a učinila pohyb, aby jej pozvedla, pravíc: "Co mi to dáváš Perikle? Co s tím mám dělat?" "Budeš to potřebovat v hodině, kdy budeš ležet v bolesti. Nezapomeň na to. Tato bylina tě bude sílit a přivede ti vyšší myšlenky, které tě naplní požehnáním. Musíš svou duši udržovat jako dům, který se zářivě, jasně otevírá světlu slunce. Musíš své tělo ošetřovat jako vzácnou nádobu, která chová nejvzácnější poklad země. Musíš se ve svém nitru státi jinou, abys zakusila, jaká spása přišla do tohoto světa, abys kolem ní marně nepřešla. Ty sama ji musíš přijmout, protože jsi sama čistá."

Oči Hekuby ztrnuly. Dobře slyšela slova pastýřova, ale nerozuměla jim. Ještě když kráčela dolů, zněly v ní jako tichý, uklidňující proud. Vždycky mluvil tento pastýř slova plná záhad. Mluvil řečí, které lidé nerozuměly. Jistě byl určen, aby působil v kruhu svých přátel, ale nikdo mu nerozuměl.

Perikles se díval za paní jak se vzdaluje. "Bohatá a chladná, nepohnutelná, hluchá a slepá." Jako v předtuše vytryskl těmito z jeho duše suchými slovy celý osud této ženské duše.

Nad Trojí se vznesl večer a pastviny ztichly. Ovce a kozy se shromáždily každá na své místo. Tiše oddechovaly, jakoby naslouchaly. Jen tu a tam někde zazněly flétny jako noční pozdrav rozptýleným stádům. Na nebi již zazářily první hvězdy. Duše Perikla byla tichá a v slavnostní náladě.

Bylo mu, jakoby přes hory, řeky a lesy blížily se z dalekého východu jasné zástupy, jakoby slyšel jásající zpěv hlasů, jichž podobných nikdo neslyšel. Náhle ucítil, jakoby chladné a něžné něčí prsty se dotkly jeho hlavy a pohlédl vzhůru. Oslněním však musel zavřít svých očí. Teprve po chvíly úzkosti mohl zřetelně rozeznat, že před ním v zářivém lesku stojí světlý jinoch a mluví k němu. Ale v hlase byl tak mocný, že jeho hukotem Perikles sotva vnímal a chápal smysl řeči.

"Jsem posel Boží", pravil zářící. "Zvěstuji vám velké, veliké štěstí. Jdi dolů a řekni Perikle všem, kteří chtějí věřit, že vzchází veliké světlo nad Trojí. Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění života. Pakliže ho nepoznáte, propadnete smrti."

Pod mocným tlakem světla klesl Perikles slabostí na kolena. Chvěl se bázní, byl bledý a studený. Síla zvěstujícího anděla byla pro něho příliš mocná a veliká. Z jeho přece ale jen uklouzla otázka: "A jak nalezneme ono světlo, pane?"

"Uvidíš je v hodině jeho příchodu. Nad domem bude stát světlá holubice." Zářící dechl na pastýře a zmizel před jeho očima v prázdnotě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama