close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi


Pozor! Po 16. 8. 2020 bude tento blog pokračovať na: http://vaznost-doby.bloger.cz/

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nahome 11

26. dubna 2020 v 8:12 |  Príbehy
Čím více se blížili k říši Abd-ru-shinově, tím více naplňovala obě ženy síla a živá svěžest. Nahome se cítila na koni knížete tak bezpečná jako dosud nikdy v životě. Vroucí a jásavý pocit díku vřel v její dětsky čisté duši. Cítila, jako by vycházela z temné země na novou čistší hvězdu. Hluboko v jejím duchu se chvěla blaženost z návratu do domova.


Tam, kde přecházela poušť v líbeznou pahorkatinu, brzy uviděli obrysy třpytného města. Tento svit vycházel z kupolí, vyčnívajících nad město.

Byly dílem vysoce omilostněného stavitelského umělce, který je mohl vytvořit proto, že se poučoval a čerpal z vůle Abd-ru-shinovy.

Zářící kupole zdravily Nahome, dítě, které mělo být brzy vládky­ní říše.

Zvonivě šuměl vzduch, všechno dýchalo radostí a mírem. Jako ko­runa se zvedala střední část chrámu, obklopená menšími kupolemi, a těsně vedle nich, oddělená jen zahradami, zvedala se druhá, mocná stavba se sloupořadím. Na nejvyšší kupoli zářil zlatý kříž.

Nad městem spočívalo něco jako světlý oblak, který přitahoval všechno čisté a zprostředkovával trvalé spojení nahoru.

Když se blížili k městu, pronikalo do jejich duší osvěžující a oživující světlo. Nahome ztichla. Jen v jejím nitru působil cit štěstí a bezpečnosti.

Před vracejícím se houfem jezdců se otevřely brány. Po obou stranách cesty stáli obyvatelé města a skláněli se před svým pánem. V jejich tvářích byl vyrovnaný klid a dobrotivost, prostá jakékoliv změkčilosti.

Tito lidé žili v sobě, a proto také vzájemně v dokonalé harmonii. Náleželi k nejvyšší kastě v Abd-ru-shinově říši. Byli to Ismáni, kte­ří s ním založili tuto říši a stáli kolem svého Pána jako pevný val.

Aloe byla jako omámená hlubokými dojmy jejich náhlého zázračného vysvobození. Co však cítila za jízdy sem, bylo tušení, jako by jí zde, v blízkosti tohoto podivuhodného knížete, mělo zasvitnout světlo, po němž její duše vždycky toužila. Byla v ní modlitba beze slov.

Pomáhající ruce se jim vztahovaly vstříc. Nahome se však nepus­tila Abd-ru-shinovy ruky.

"Nechceš jít se svou matkou?"

"Ne, Pane, zůstanu u tebe!"

A tak kráčela s knížetem po jeho nádherném paláci a byla plná radosti.

Její velký smysl pro krásu a vrozená důstojnost její bytosti propůjčovaly dítěti nepopsatelné kouzlo. Její půvab a čilost jejího ducha, kterou ve všem projevovala, Abd-ru-shina potěšila.

Dosud nikdy nezněl v širých síních tak jasný, radostný smích.

I tiší Ismáni se radostně usmívali, když slyšeli řeč Nahome. Br­zy byla všude známá a vžila se do všeho tak, jako by to nikdy jinak nebylo.

V říši Abd-ru-shinově a zvlášť v jeho nejtěsnější blízkosti byl každý duch jednotlivým plamenem zcela pro sebe a musel usilovat k němu. Jestliže tomu tak nebylo, pak nemohl být tento duch přitaho­ván a nemohl zůstat v jeho blízkosti, ale musel se ztratit, ba zbloudit.

V denním životě byl tento zjev zřetelně znatelný. Vyvolení a služebníci se zachvívali v kruzích a snažili se poskytovat to nej­lepší v čisté službě, která pro ně byla středem a vrcholem života.

Nebylo žádných nízkých žádostivostí, ješitností nebo osobní cti­žádosti, neboť přirozeným vzájemným zasahováním v jejich působení ne­mohly tyto vlastnosti vzniknout.

Ismáni, kteří byli nejblíže kolem knížete, byli sami příkladem. Již jejich zevnějšek, forma jejich hlavy, jejich rukou a postav vydávaly svědectví o výši duchovní dokonalosti.

Kdekoliv na zemi bydleli lidé, kteří v sobě nesli živoucí jiskru touhy po Světle, probudili se a byli sem přitahováni.

Změnili se až do jistého stupně také zevně, pro všechny viditel­ně. Čím výše se vyvíjeli, tím více se blížili vzoru Ismánů.

Byla oznámena návštěva. Měl přijít faraon. Přivedl s sebou velký průvod a v něm i svou dceru. Aloe se štítila vládce své země a držela se úplně v ústraní. Varovala Nahome. Žena, která tak cítila všechny falešné proudy, vnímala rozdíl v čistém okolí mnohem ostřeji. Zpozo­rovala také, že zlo zde bylo jako spoutané a nemohlo se rozvi­nout. Jiskřící kámen na Abd-ru-shinově hrudi viděla v těchto dnech zvlášť zářit a kruh kolem jeho ruky sršel.

Síla záření byla tak velká, že i vyvolení, kteří byli Abd-ru-shinovi nejblíže, ji mohli snášet, jen když vytrvale působili v jeho vůli.

Byl to nezměnitelný zákon, který se zde projevoval a podporoval očistu a vývoj všech.

Velká rozumová činnost Ismánů byla hostům nápadná, právě tak jako harmonie a radost, s jakou všichni pracovali. Co však činil jednotli­vec, to nemohli cizinci poznávat. Vždyť žili v tomto velkém paláci zcela pro sebe a jen v pohostinských místnostech a slavnostních sá­lech měli spojení s hlavní budovou, ve které bydlel kníže a jeho nejbližší.

Nádherné skupiny stromů okrašlovaly zahrady. Květiny rozkvétaly v bohaté hojnosti a byly mezi nimi i druhy, které byly v Egyptě neznámé.

Jak ráda se procházela tichá, smutná dcera faraonova s Nahome těmito zahradami. Cítila se blažená v čistém ovzduší, zvláště však v blízkosti tohoto knížecího dítěte.

Její veselá, čistým kouzlem a radostí kypící bytost ji strhovala a dávala jí radostně prožívat krásnou přítomnost. Když však k nim přistoupil Abd-ru-shin a dobrotivě s ní mluvil, nebyla schopna jedi­ného slova a nejraději by byla padla na kolena. Trpěla, protože vědě­la, že její otec knížete nenávidí. Každý důkaz jeho pohostinství ji proto zahanboval.

Pozvolna se však uvolňovala ztrnulost, která Juri-cheo sužovala, a ona se otevírala Slovu Abd-ru-shinovu, z něhož proudilo požehnání.

Nahome měla radost když viděla, že se host stává živějším a den po dni více ožívá. Když byla sama, plížil se chvílemi temný mrak přes její čelo. Bezstarostně šťastná bude moci být zase, až faraon odejde.

Jeho oči obdivovaly nádheru paláce. V myšlenkách srovnával svoji moc a množství svých pokladů s Abd-ru-shinem.

Závistivě zjišťoval, že zde láska, čistota a víra vytvořily hodnoty nepomíjející. Že i všechno pozemské bylo naplněno duchem, a proto vyzařovalo život.

Nemohl to vyslovit, a přece zřetelně poznával, že zlaté nádoby, které se nádherou a váhou vyrovnaly egyptským skvostům, svou krásou, leskem a čímsi nevyslovitelným, co vyzařovaly, zastiňovaly jakékoliv umělecké práce jeho vysoce kultivovaného zlatníka. Co však propůjčovalo kamenu na Abd-ru-shinově hrudi takový lesk?

Hloubavě a zarputile se nořil sám do sebe.

Kam se podíval, všude docházel k témuž úsudku. Všude narážel na kvetoucí radostný nadbytek. Na dokonalost, jejíž příčinu nemohl pochopit. Tento muž musí mít nějaké tajemství. Chtěl vypátrat tato tajemství, aby je mohl využít pro sebe.

Bystré oči Nahome pozorovaly faraona. Bděla dnem i nocí. Neměla klidu.

Jako osvobozeni od těžkého kamene všichni vydechli, když faraon mluvil o odjezdu. Nikdo netušil, že jeho zbabělý, zákeřný plán byl překažen bdělostí Nahome. On však odtáhl nejistě a pln záludnosti do Egypta.

Jeho dcera ho doprovázela v naději, že bude smět opět přijít. Byla jediná ze všech návštěvníků, která poznala Světlo.

Duch Nahome se však ve dnech starostí vyvinul do netušené výše. Plna lásky sklonila se k ní Pra-královna a zahalila ji do svého světlého pláště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama