Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Nahome 1

16. února 2020 v 8:17 |  Príbehy
Země krouží a pohybem žene kupředu všechno, co skrývá a nese. V letu se vynořuje Egypt. K zemi se přiblížilo veliké dění a sneslo se nad Egyptem, žehna­jíc tichému, šumícímu háji Isis.


Šumící vody Nilu omývaly bohaté zahrady, které byly v plném kvě­tu. Zlaté sluneční světlo tkalo ve větvích.

Hejna ibisů přilétala a shromažďovala se v rákosí, jako by ptáci chtěli být přítomní v hodině velkého dění.

Akáty obalené květy jemně šuměly. Nad žlutobíle se třpytící svatyní Isidinou čněly vysoko jako sloupy.

U břehu se kolébal knížecí člun u příkře stoupajícího schodiště, jež vedlo k chrámovým terasám. Ze setmělých vysokých síní vanul chlad až dolů, do sluncem prohřátého vzduchu na řece.

V člunu seděly nubijské služebnice s klidnou, lhostejnou snivos­tí, tak vlastní ženám horkých zemí. Vždy mají dost času, neboť zde ne­mají mnoho práce. Bohatá příroda je živí a udržuje je. Proto jsou stále v nebezpečí, že duchovně usnou. Teď už také zapomněly, že zde mají před chrámem bdít. Myslely na pozemské radosti.

Tyto služebnice již ani nevěděly, nač tu před chrámem čekají. Život v nich neproudil. Zůstaly uzavřené duchovnímu životu. Myslely na opojení pozemskými radostmi, jež jedině ještě dovedly přivést je­jich krev do pohybu. Myslely na parádu a šperky, na to, jak by jejich krása zvítězila nad nějakým tím bezvýznamným mužským srdcem. Nepohnu­la se v nich žádná jiskra duchovního života.

Když jim mladý, bíle oděný kněz dával zpod chrámových sloupů znamení k odjezdu, spustily zlatá vesla do vody a odjely s člunem proti proudu Nilu.

Zvolna se vzdaloval zlatý kněžnin člun. Obě jeho strany byly na okrajích obložené vzácnými hedvábnými koberci. Na přídi se leskl zla­tý obraz Isis.

Tiše snil ostrov a zapadající slunce kouzlilo růžová světla nad kupolemi květů.

Pod sloupy předsíně stála uprostřed vysoká postava bohatě a vybraně ozdobené ženy. Byla pohroužena v hluboké přemýšlení.

Obestíral ji chlad síní a zšeřelé modré světlo z vnitřku chrámu.

Přistoupili k ní kněží v bílém rouše. V úctě sklonili hlavy a tiše vyčkávali.

Aloe, mladá kněžna, zdála se naslouchat sama sobě. Chvěla se štěstím a nadějí a v úctě před něčím vznešeným a neznámým. Pak se je­jí štíhlá postava vzpřímila a lehkým krokem odešla k bráně chrámové předsíně.

Tam jí vykročil vstříc kněz Isis s vážným obličejem.

Bílými vlasy a dlouhými, bílými vousy budil důstojný dojem.

Díval se na kněžnu dobrotivě jako otec. Kněžna zašeptala několik slov. Plachost před tímto posvátným místem jí nedovolovala mluvit hlasitě.

Amon - Asro přátelsky uchopil její ruku a beze slov ji vedl do svatyně.

Ze síní zaznívala hluboce vážná, duši uchvacující hudba. Zdálo se, že sloupy vždy znovu odrážejí mocné vlny tónů, až tiše dozněly.

Pokorně skloněná položila kněžna velikou květinu k nohám sochy, která stála jako strážce v přední síni. Obklopovalo ji šero. Hudba skončila, ale vlny tónů jako by ještě proudily v obrovských síních.

Na prahu svatostánku položily ochranné ruce na ramena ženy dlou­hý bílý plášť. Pak ojediněle zazářila světla s jasně modrým plápolá­ním. Na konci chrámu však vycházelo světlo podobné lesku slunce. Byl to nádherný obraz Isis se zlatým slunečním kotoučem na hlavě.

Službu zde vykonávaly bíle oděné kněžky. V tomto prostoru vládla veliká vážnost a posvěcená krása. Všemi síněmi vanula zbožnost a čis­tota. Sedm bílých stupňů vedlo k obětnímu stolu. Stála na něm mísa s obilným zrnem, ovinutá věncem bílých květin.

Opět vykročil nejvyšší kněz vstříc kněžně. Ta se hluboce skloni­la a poklekla na nejvyšším stupni. Pak jí Amon - Asro slavnostně po­dal jedno zrno z mísy Isis.

Jako by ji náhle obklopilo zázračné dění. Zapomněla na všechno kolem sebe. Hučící zpěv shůry a šumot se odrážel od sloupů a zdí. Chrám byl proniknut světlem nepopsatelné jasnosti. Zdálo se, že střecha se vznesla a prostor chrámu se zvýšil do nebes. V planoucím paprsku se objevila sněhobílá holubice.

Aloe byla úplně bdělá. Slyšela a viděla, široce otevřená nebes­kému světlu, milostnou postavu andělské krásy a královské vznešenos­ti. Oči jí zářily hlubokou modří. Zářící hlava nesla korunu z lilií. Obklopovalo ji růžové světlo a kolem ní vanula vůně lilií.

Tato světlá se sklonila nad rameny kněžny a vstoupila do její čisté pozemské schrány.

"Já jsem Irmingard. Nazvi mne Nahome!" Ve znění hlasu zvonila radost a láska v neobyčejném zaslíbení.

V téže hodině se pohnulo dítě pod jejím srdcem a ona je nazvala jménem: N a h o m e !

Dny, které následovaly po inkarnaci, plynuly pozemské matce jako zázračný sen. Pečlivě chráněna sloužícími ženami Isis, žila mezi nimi jako host. Byly mezi nimi moudré ženy. Každá měla svou službu ve slo­žitém chodu této veliké domácnosti. Byly tu zastoupeny všechny třídy. Kněžky však byly příslušnicemi jen nejvyšších tříd a byly zvlášť vychovávány.

Bylo zde shromážděno mnoho vědění a pěstovalo se mnohé krásné, ušlechtilé umění. Kůry kněží a škola zpěvů žen byla v té době na nej­vyšším stupni. Všichni se snažili vést čistý, pokojný život. Na tomto ostrově bylo jasně cítit čistý proud ducha. A to bylo to, co nastáva­jící matka hledala.

Teď, když věděla, že její touha dojde splnění, žila Aloe jen v myšlenkách na dítě. Dokonce i starost o manžela, kterého farao někam vyslal, odsunula se stranou.

Vedla tichý život a zůstávala vzdálena falešnému lesku dvora. Nenáviděla předivo lží a bahno nemravnosti, které se tam stále více šířilo.

V malém paláci na březích Nilu vyčkávala návrat svého muže. Jen zřídka kdy přijímala návštěvy : všichni jí byli cizí. Dcera řecké matky nemohla chápat a rozumět chladným a vypočítavým Egypťanům. Lidé Egypta se nedovedli sblížit s její mírnou, ale vroucí bytostí. Musela by mezi nimi duchovně vyhladovět. Proto se jim stále více vzdalovala.

Nyní však vstoupilo do jejího života veliké štěstí: dítě! Z vděčnosti se Aloe stala zbožnou. Svou vděčností toužila vyvést svou plnou radost vzhůru k bohům. Ale její vroucí cit štěstí nenacházel v chrámech žádný ohlas. Chtěla-li děkovat, cítila, jak studené a ne­živé jsou obřady kněží. Vykonávání kultu na ni působilo jako veliká, dobře uspořádaná stavba rozumu.

Opět se cítila osamělá a tak hledajíc, našla konečně chrám Isis. Byla vedena vysokou silou, jí samé však ještě zcela neznámou. Amon - Asro se jí otcovsky ujal. Od té chvíle, kdy jí vyprávěl o vůli bohyně, podle níž má zde v čistotě a pokoji čekat na své dítě - od té chvíle kněžna ožila.

Pod vedením moudrého kněze směla mnoho poznat a naučit se. Její duch se široce otevřel. Všechno, co se týkalo jejího osobního života, změ­nila Aloe s ohledem na blaho dítěte. I při tom byla vedena.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama