Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Život Abdruschinov na zemi - Is-ma-elovo varování

26. ledna 2020 v 8:38 |  Príbehy
Osaměle seděl věštec Nesomet ve své tiché komnatě. Žil ještě ve větším ústraní než všichni ostatní lidé. Od smrti Ismaelovy nepodíval se do křišťálové koule. Teprve nyní cítil v sobě opět touhu. Odešel do pokoje, kde stál křišťál.


Dlouho seděl před ním a díval se do zrcadlících se hlubin. Oko však nemohlo spatřit ani nejmenšího zakalení. Nesomet již chtěl odejít, když se utvořilo cosi v křišťálu, co nemohl hned rozeznat.

Pak viděl:

Mnoho lidí, kteří se horlivě snažili lámat ohromné balvany ve skalách. Viděl mnoho lidí, kteří staví pyramidu a viděl dlouhý průvod lidí, kráčejících v bílých pláštích. Byli to vyvolení! Napjatě se díval do křišťálu.

Pak Nesomet spatřil vnitřek pyramidy. Byla to hrobka. Zlatem pobité dveře ji uzavírali. Bylo jich sedm za sebou. V Nesometovi ozývalo se tiché, ale nejisté tušení. Viděl hrobku knížete a otevřený kamenný sarkofág, ve kterém ležela zlatá rakev.

V rakvi však odpočíval....

S výkřikem hrůzy odskočil! Oddychoval těžce a pak rychle opustil místnost. Křišťál zůstal ležeti prázdný a nezahalený na svém místě.

Znovu a znovu táhlo to Nesometa zpět. Nemohl jinak. Ale obraz, který viděl se již neobjevil a Nesomet se proto začal pomalu uklidňovat.

"Klam," mumlával často, když sedával ve své komnatě, pohřížen ve své přemyšlení. "Nemohu to říci svému knížeti, neboť je to příliš nepravděpodobné. Patrně jsem to neviděl tak, jak to je, anebo se to stane mnohém později."

Potom však viděl Nesomet:

Poušť a v ní stanový tábor. Mnoho Arabů, které všechny znal, neboť patřili k průvodu Abdrushinovu. Byla jasná měsičná noc, tak jasná, že ji Nesomet mohl považovat za den. Všude bylo ticho. Stany byly uzavřeny a před stanem knížete viděl Nesomet ozbrojené stráže.

Ve stanu spal kníže. Ale zde stál Mojžíš! Co chtěl Mojžíš ve stanu knížete v noci, když kníže spal?

Jakýsi stín padl do stanu, stín, který se položil na knížete, podivně těžký a černý........

Co to?

Se zoufalým pohledem vyskočil Nesomet! Pot perlil se na jeho čele a utíkal z místnosti, jakoby ho někdo honil. Avšak za ním bylo skutečně cosi, co mu nedopřálo klidu:

Hlas Ismaele!

"Nesomete!" volal hlas, "proč jsi se polekal? Všechno, co jsi viděl řekni svému knížeti, aby mu to bylo výstrahou, nechť neopouští svého paláce! Proč od toho utíkáš? Je tvým úkolem, abys všechno viděl. Nesmíš polekaně utíkat a bázeň ani strach se nesmí zmocniti tvého těla! Zde stůj, pokud neučiníš vše, co patří k tvému úkolu. Tvému zraku nebude ukázáno nic, co bys nemohl vidět! A nemůžeš-li vykonávat svůj úřad, pak to řekni svému pánovi a neponechávej ho v domnění, že stojíš na svém místě jako věrný strážce!"

Nesomet slyšel hrozivý, varovný hlas, jehož však nemohl uposlechnout, neboť byl jako ochromen.

Chodil palácem jakoby byl obtížen těžkým břemenem. Mocně přitahovalo ho to ke křišťálu. Musel se dívati stále, neboť to byl jeho úkol.

Díval se do Egypta a viděl Ebranita. Posel ujížděl pouští a nesl poselství Ebranitovo. Opět objevil se tu stan knížete Abdrushina v měsíčním světle. Posla vedla k němu zářící stopa. Kůň letěl pískem směrem ke stanu Abdrushinovu. Z téhož směru rovnobežně s poslem Ebranitovým přijížděl ještě jeden jezdec.

Nesomet se chvěl a úzkost ho pojala. Viděl dráhu druhého jezdce, která se černě táhla pískem. Stále byli oba jezdci stejně vzdálení od stanu a přece mohl temný jezdec předhonit bílého!

Na jednom místě svedla je cesta dohromady!

Nesomet viděl krátký a prudký boj. Viděl jak bílý jezdec klesl v prach a jak tvář temného se ďábelsky zkřivila. Viděl jak stále více blíží se ku spícímu ležení v poušti, jak ho dosahuje..., jak se plíží s dýkou mezi zuby ke stanu Abdrushinovu...

Napolo v bezvědomí klesl Nesomet k zemi. Ležel tu po dlouhé hodiny, aniž se pohnul.

"Nemohu to říci," zabědoval konečně, "nemohu!"

"Nesomete!" volal hlas Ismaelův, "Nesomete! Probuď se, buď silnější! Zasáhne tě vina, jestliže budeš mlčet!"

"Zasáhne mne pohled mého knížete, budu-li mluvit. Pohled, kterého nemohu snést! Je to klam, můj mozek je nemocen a já šílím! To přece nemůže býti! Pořád jsem se toho bál a nyní ve mne propuklo šílenství. Musím přijiti zase k sobě, tyto obrazy hrůzy nesmím ukazovati svému knížeti! Pochyboval by o mých jasných smyslech! Musím se zase uklidnit."

Tak sténal Nesomet. To byla jediná odpověď, kterou měl na hlas Ismaelův.

Juri-cheo opustila dvůr Abdrushinův. Ještě jednou tázal se jí Abdrushin:

"Nechceš zde zůstat?"

Juri-cheo nedala se však zadržet. Odjížděla opět na dvůr egyptský. Chtěla se pokusit ulehčit Mojžíšovi cestu a býti mu nápomocnou.

Abdrushin byl sám. Jeho pozemský život běžel před jeho zrakem. Viděl svou práci a výstavbu, kterou vytvořil v těchto letech. Měl z toho radost a přece se v něm ozývala opět tichá touha, která ho přepadala tak často, když byl sám v klidu. Jeho duše se uvolňovala a počala se vznášeti nad pozemskou sféru. Vznášela se stále výše - ke Světlu. Tde byla stejnorodost, která byla Abdrushinovým domovem.

Nahome přistoupila k němu. Volala ho zase nazpět. Chápala však touhu, která ho nesla vzhůru. Bála se, poněvadž vyciťovala ohromnou vzdálenost, která ležela mezi ní a Abdrushinem. Prosila ho dětsky, aby ji nenechával nikdy samotnou a nikdy od ní neodcházel!

Abdrushin hovořil poprve o tom, že se blíží doba jeho odchodu, že opustí zemi, aby se ještě jednou navrátil. Pravil jí, že by tento návrat nebyl nutným, že však se tak stane kvůli lidem.

Nahome měla jen jediné přání:

Jíti s Abdrushinem, až opustí zemi a býti zase s ním, až se opět vrátí na zemi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama