close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi


Pozor! Po 16. 8. 2020 bude tento blog pokračovať na: http://vaznost-doby.bloger.cz/

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Život Abdruschinov na zemi - Nahome

8. prosince 2019 v 8:38 |  Príbehy
Když myslíval na to, že tento mocný nepřítel mohl by jednou vpadnout do jeho kvetoucí říše, zhrozil se. Nebylo v něm bázně, neboť jeho Arabové byli ve válečnictví právě tak vycvičeni, jako v denních pracích. Přesto však vyslal posla k faraonovi a zval ho k sobě jako hosta. A právě tak vyslal posly ke svému příteli Ebranitovi.


Zavolal všechny povolané, kteří měli býti stále v jeho blízkosti pokud tu budou hosté. Jako velitel celého dvora byl Angonet, starý Ismán, jemuž podléhali všichni služebníci paláce. Rozkazy mu dával sám Abdrushin.

Pod vedením Angometovým rozvinula se brzy živá činnost, byly zařizovány komnaty pro hosty a zdobeny nádhernými předměty. Pro dceru faraonovu a manželku Ebranitovu bylo vyhraženo křídlo paláce.

Když všichni byli v plné práci, opustil Abdrushin palác, aby jel vstříc svému příteli Ebranitovi. Opět provázel knížete veliký zástup Arabů. Postroje koní svým stříbrným kováním lekly se v paprscích slunce. Abdrushin jel na ušlachtilém bělouši.

Postroje byly zdobeny drahokamy a bílá hřiva koně poletovala ve větru jako sníh. Ještě nikdy nejel Abdrushin tak vyzdoben.

Z dálky viděli Arabové, kteří měli nesmírně bystré oči, ležení stanů, nad nímž vládla vlajka faraonova. Ohlásili Abdrushinovi co viděli a brzy se rozletěli jejich koně směrem ke stanům. Již z dáli zazníval k jezdcům hlasitý křik a chraptivý zpěv. Abdrushin byl zneklidněn a obrátil se na jezdce, jedoucí za ním:

"Dej znamení, aby si připravili zbraně, neboť nám hrozí nebezpečí."

Sotva dořekl Abdrushin tato slova, uvolnil se od stanů houf jezdců a jel Arabům vstříc. Abdrushin pozvedl ruku s bílým šátkem, který hlásal jeho přátelské úmysly. Útočící jezdci strhli své koně a zůstali zpět. Očekávali Abdrushina, který byl brzo se svým průvodem u nich. - S údivem pohlíželi Egypťané na pověstného knížete Arabů.

"Vy jste bojovali?" tázal se Abdrushin, neboť zpozoroval stopy v písku, svědčící o divokém boji.

Egypťan, který se zdál býti vůdcem oddílu, se výsměšně zasmál:

"Dělali jsme otroky, pane! Nechtěli poslechnout a pokoušeli se uprchnout. Proto tu byl malý boj. Tam v písku leží několik polozahrabaných mrtvol. Máme ženy, pane, chceš je vidět?"

Mlčky přikyvl Abdrushin a dal se zavésti ke stanu, v němž čekali zajatí. S hrůzou viděl zkřívené tváře s úzkostlivýma očima, které na něho pohlížely v očekávaní nových hrůz. Čtyři veliké stany byly naplněny polonahými lidmi.

"Odkud jsou tito lidé?" - tázal se Abdrushin důstojníka.

"Byl to malý kmen, pane. Přepadli jsme je, neboť jejich kníže ukrýval poklady, které jsme hledali, nic jsme však nenašli a proto jsme se pomstili. Špatné dáme na trh a dobré dopravíme do paláce faraonova. Pohleď do mého stanu, kde já mám svou odměnu - ženu knížete a jeho dceru. Ty si ponechám!"
Egypťan se odporně zasmál.

Jen s námahou se Abdrushin ovládl.

"Ukaž mi je také," pravil.

"Na okamžik zaleskla se nedůvěra v očích Egypťanových, pak kráčel váhavě napřed ke svému stanu. Všechny jeho otvory byly uzavřeny. Dusný vzduch uvítal příchozí. Vnitřek stanu byl plný špíny a bylo tam temno, že si oči musely teprve zvykat na rozdíl mezi oslepujícím světlem slunce a touto chmurnou místností.

Konečně rozeznal Abdrushin nějaké obrysy. Jeho pohled padl na dvě postavy, které tu vedle sebe seděly na lůžku z hadrů. Nejiště udělal Abdrushin krok hlouběji do temnot k lidským postavám a sklonil se nad nimi. Díval se do temných očí ženy, která ve veliké úzkosti objímala štíhlé tělo děvčetě.

A toto děvče pohlédlo na Abdrushina zrakem, v němž byla nevýslovná hrůza, kterou byla dětská duše naplněna.

Jeho úsměv vrátil však dítěti důvěru. Pohled stal se prosebným a její rty se chvěly. Abdrushin se odvrátil a obrátil se na vůdce. Pohlédl ven trhlinou a u vchodu do stanu spatřil své Araby, jak tu stáli připraveni ve dvou hustých řadách.

"Obě tyto ženy a všechny zajaté mi předáš!" Z úst Egypťanových, jemuž patril tento rozkaz, vydral se výkřik. Abdrushin přistoupil blíže k němu, ale Egypťan se na něho vrhl, třímaje v ruke zakřivenou dýku.

Vzplanul divoký boj a bylo slyšeti jen těžké oddychování Egypťana, jehož síla stále umdlévala. Náhle bylo ticho a pak zaznělo slabé zachroptění. Z prsou Egypťana řinula se krev.

Také venku mezi stany odehrával se divoký boj. Arabové sekali kolem sebe jako diví a útokem překonali všechny překážky.

Ze stanů vyhrnuli se zajatci. Byli zbaveni svých pout. Zatím ve stanu vůdcově přitulilo se k Abdrushinovi dítě, hledajíc u něho ochranu. Jeho matka radostí plakala. Abdrushin zvedl děvčátko se země, a vynesl ji ven. Matka šla za nimi.

Rozrušeni a přece se zářícíma očima stáli tu jeho Arabové a projevovali svou radost nad vítězstvím. Jen v Abdrushinovi byl hnus, který nemohl potlačit - jak se mohou tito lidé smát, když právě zabíjeli!

Také on zabil poprvé ve svém živote a nikdy toho nezapomene.

Nikdy ho neopustí tato vzpomínka, ačkoliv se tak stalo v nejvyšší tísni.

Když Arabové spatřili svého knížete, obklopili ho. Plni záujmu chtěli si prohlédnout malou postavičku po jeho boku. Úzkostlivě tlačilo se děvčátko k Abdrushinovi a skrývalo svou tvář do jeho roucha.

"Zeptejte se zajatých, chtějí-li se vrátit do svých domovů." nařídil Abdrushin. Tu pravil jeden z Arabů:

"Pane, oni nemají žádného domova. Jejich město bylo zničeno Egypťany. Chtějí býti otroky u nás, budou-li moci u tebe zůstat."

"Řeknete jim, že nemám žádných otroků. Mohou však jíti s námi."

Pak se obrátil kníže k děvčeti, které stálo těsně u něho.

"Jak se jmenuješ?"

"Nahome."

"Chceš jíti se mnou, Nahome? A bude mne také tvá matka provázet do mé říše? Budete bydlet v mém paláci, neboť jste z knížecího rodu!"

Oči Nahome upřely se zářivě na knížete a bledé tváře kněžny zčervenaly radostí. Chtěly padnout před Abdrushinem, aby mu poděkovaly, on však je uchopil za ruce a zavedl je ke koním.

Poražení Egypťané stáli tu spoutáni a dívali se jak se Arabové vzdalují. Abdrushin věděl, že se navzájem sprostí pout, jakmile odejdou. Posadil Nahome před sebe na koně a kněžnu předal svému věrnému služebníkovi.

"Zpět domů!" zvolal Abdrushin a četa jezdců odklusala.

S údivem kráčela Nahome za Abdrushinem, když procházeli palácem. Její oči ulpívaly na drahocenných předmětech a nemohly se odtrhnout. Kníže toho nedbal. Náhle se musel zastavit, neboť Nahome chytila se jeho roucha a nechtěla ho pustit.

Zapuštěn do zdi a obklopen zelenými rostlinami byl tu mramorový basén, ve kterém plávaly malé, třpytivé rybky. S překvapením zastavila se tu Nahome a vyrazila udivený výkřik.

Abdrushin se tomu zasmál a měl radost. Myslel na to, že se dosud nikdy nestalo, aby někdo v jeho tichém paláci jásal nad něčím krásným. Když kráčeli dále, bavilo ho stále více pozorovati bezmezný údiv na vyhublé tvářičce. Zůstával stát, když se ona zastavila a zadržoval nevědomky dech, když Nahome přestávala dýchat.

Konečně přišli do té části paláce, kde měla Nahome bydlet.

Vsoupili do rozlehé místnosti, v jejímž středu byl veliký, vodou naplněný basén. Kolem na podlaze seděly bíle oblečené ženy.

"To jsou ženy, které ti budou pomáhat, až si budeš hrát!"

"Já si přece nehraji!" pravila Nahome.

"Vždyť jsi ještě tak mladá!"

"Já mladá, je mi přes osm roků. Za dva roky se mohu vdávat!"

Abdrushin se smál.

"Za dva roky se chceš vdávat?"

"Nechci, ale mohu!"

"Co chceš tedy udělat s těmi, které si měly s tebou hrát?"

"Mohou mi pomáhat, když se budu oblékat. Mohou mi šít nové šaty, schovávat mé šperky a provázet mne palácem."

Teď se opět Abdrushin zasmál. - Což se ti v paláci nerozsvětlilo od té doby, co přišla Nahome? Nebyl veselejší tento vždy tichý a téměř vážný kníže? S Nahome přišel život do velikého paláce. Její smích budil nádherné komnaty ze soumraku. Všude začal proudit život, neboť Nahome byla opravdu všude!

Tváře Ismanů změkly, když běžela kolem nich svým rychlým krokem. Úsměv přeletěl přes jejich tváře, když Nahome čekávala na knížete po každodenní ranní pobožnosti.

Do hájů nesměla vstoupit, ale stávala toužebně před zlatou branou a dívala se do zeleně keřů. Její ruka se natahovala po vzácných, vonících květinách v blízkosti brány. Často se jí podařilo něco utrhnout. Pak zastrčila Nahome květinu za pás a smála se, když na ní spočinul Abdrushinův pohled. Očekávala vždy, že za to dostane vyhubováno, ale nestalo se tak nikdy.

Matka Nahome žila uzavřeně sama pro sebe. Truchlila pro zavražděného manžela. Nahome však byla naplněna takovou životní radostí, že se počala vyhýbat truchlivé blízkosti matčině.

Vyhledávala Abdrushina. Nebyl si před ní nikde jist - nacházela ho všude. Jen před síněmi modliteben a před chrámem zůstávala stát. Tam selhávala její odvaha. Po dlouhé hodiny stávala u maličké brány, která vedla ze záhrady paláce do chrámu. Tam čekávala na Abdrushina.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama