Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Život Abdruschinov na zemi - Milosrdenství naplnilo jeho srdce

15. prosince 2019 v 8:15 |  Príbehy
Nahome bylo blaze až do tohoto dne, kdy uslyšela, že farao bude brzy hostem v Abdrushinově domě. Ihned se vrátila všechna hrůza, kterou měla nevědomky v sobě ode dne svého zajetí Egypťany. Marně se jí snažil kníže uklidnit. Byla ochromena strachem neboť cítila, že farao chystá také proti Abdrushinovi něco zlého.


"On tě zabije, pane, pak budu zase sama!"

"Nemůže nám nic udělat, Nahome! Není tak silný. Což nevíš, že jsem ho již jednou porazil?"

"Ty jsi bojoval poctivě, ale farao bojuje lstivě jako had, pane. Celý náš národ učinil nešťastným. Jeho vojáci nás přepadli a oloupili, zničili palác mého otce, aby našli zahrabané poklady. Nemohli však nic objevit. Zabili mého otce a mé bratry umučili k smrti. - Já jsem to musela všechno vidět! Nepouštěj toho člověka do svého domu!"

Abdrushina dojímala bolest dítěte, ale nemohl ničeho namítnout. Tu pravila Nahome:

"Pane, budu střežiti tvůj spánek, abych věděla, že jsi v bezpečí!"

Mocně pohnut díval se Abdrushin do tváře Nahome, vzhlížející k němu. - Člověk, který se o něho bál! Dítě, které chtělo obětovat svůj spánek, aby nad ním bdělo! Všechno, co ho dosud u Nahome těšilo, její veselá povaha a její smích, všechno se prohloubilo.

Přemýšlel, kolik bolesti muselo již toto dítě vytrpět a jak se z toho všeho osvobodilo a snažilo se, aby také on byl veselý. - Nahome se smála a žertovala jako dítě, které nezakusilo v životě nic těžkého. Přijímal to všechno, aniž by myslel na to, odkud Nahome přivedl! Byl jediným, co měla ještě na této zemi a lpěla na něm dětskou láskou. Zničil by její život, kdyby ji nechal samotnou.

"Smíš býti vzhůru, Nahome," pravil Abdrushin a přemýšlel, že některá ze služebnic bude u ní, aby jí uložila na lůžko, až ji přemůže spánek.

Příštího dne vjeli Egypťané do města. V čele farao a po jeho boku dcéra Juri-cheo.

Bohatě obtížení velbloudi přinášeli dary, které předstihovaly vše, co kníže dal kdysi faraonovi. Farao se chtěl zaskvít.

Abdrushin to pozoroval s odporem. Kolik sĺz a kolik krve lpělo asi na těchto pokladech! Nevznikly v radostné práci, nýbrž pod ranami biče nelidských bestií.

Abdrushin viděl lid, národ Israelský, který uctíval téhož Boha jako on, pracovat pro tohoto faraona. - Milosrdenství naplnilo jeho srdce - kéž by mohl pomoci a osvobodit tyto ubohé lidi!

Jeho díky faraonovi byly vynucené. Nucená byla i jeho zdvořilost. Hledal slova. Tu zazněl hlas k jeho uchu. Juri-cheo mluvila a překlenula propast, která se rozevřela mezi oběma knížety.

Nahome viděti nebylo. Nezůčastnila se stolování. Abdrushin rozuměl této zdrženlivosti.

Tak brzy faraona neočekával. Kde zůstal Ebranit? Proč nepřijel na jeho pozvání? Což ho poslové nezastihli? Den ze dne ho Abdrushin očekával, neboť již dávno měl tu být.

Komnaty, ve kterých bydleli hosté, byly vzdáleny od komnat Abdrushinových. Viděl jak v očích faraonových roste závist a pozoroval nervosní neklid, který byl ve všech jeho pohybech. Umínil si, že příštího dne promluví s faraonem o boji,který měl s Egypťany.

K tomu však nedošlo, neboť Ebranit přijel. Když mu Abdrushin vyprávěl o svém úmyslu, byl Ebranit ohromen.

"To jsi chtěl udělat? Tys chtěl říci faraonovi, že tvoji Arabové zabili Egypťany? Nikdy by ti to farao neodpustil, ačkoliv to nebyli jeho válečníci, nýbrž zdivočelá horda. Byli to lupiči, kteří ani jména Egyťanů nezaslouží! Nikdy nepůjdou k faraonovi, neboť nesmí vstoupiti do jeho země. Táhnou od kmene ku kmeni, zajímají je a prodávají na trzích otroků. Válečná vlajka egyptská podporuje jejich vážnost. Faraona to však nijak nezaujíma. V nesprávném pochopení našel by jistě důvod, aby ti vypověděl nepřátelství."

Opět nerozuměl Abdrushin vylíčenému jednání faraonovu, avšak neříkal na to nic. Těšil se, že má konečně přítele u sebe. Ebranit přijel sám, neboť byl na válečné stezce a zdržel proto svůj příchod.

Jeho srdečný smích naplňoval dům a přivábil také Nahome. Stála za záclonou a naslouchala. Déle to již nemohla vydržet. Opatrně rozhrnula těžké záhyby, až ji spatřil Ebranit. Jediným skokem byl u záclony a chytil děvče za ruku. Přivedl Nahome do komnaty. Nahome zčervenala, chtěla se obrátit a odejít. Abdrushin ji však zdržel.

"To je můj přítel, Nahome," pravil tiše.

Nahome neříkala nic. Nepozvedla zraků nýbrž litovala, že se nechala překvapit. Tajně pozorovala Ebranita, který se opět bavil s Abdrushinem a s ní nepromluvil ani slova. Tu poznala, že je dobrý a že miluje jejího pána.

Brzy připojila se k veselému smíchu obou a zapomněla na svoji plachost.


Po sedm nocí bděla Nahome a nic se nepřihodilo. Služebnice ani neměla příležitost uložit ji ke spánku. Konečně prosil i Abdrushin:

"Což nevidíš, že je to zbytečné, Nahome? Není přece žádného nebezpečí! Lehni si zase večer a spi, mám o tebe obavy."

"Spím ve dne, když je Ebranit u tebe!"

"Uvidíš, že to bylo zbytečné, Nahome!"

"Pak bych byla ráda, pane, ale budu hlídati dál."

Opět seděla Nahome, napolo skryta za záclonou a čekala na to, čeho se tolik obávala. Byla tichá noc a nikde se nic nepohnulo.

Abdrushin nikdy nespal, pokud byli služebníci v jeho blízkosti. Nepřál si, aby byl střežen. Nyní tu seděla Nahome.

Její pohled snažil se proniknouti temnotami a její zbystřené ucho naslouchalo každému šelestu. Ale nic se nepohnulo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama