Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Život Abdruschinov na zemi - Eb-ra-nit

3. listopadu 2019 v 8:33 |  Príbehy
Daleko od jeho říše žil Ebranit, mocný a neodvislý kníže jako Abdrushin. Když slyšel o Abdrushinovi, probudila se jeho zvědavost. Chtěl poznat tohoto knížete, který svým úsměvem ovládal tolik lidí, neměl otroků a zakázal válku se sousedy. Nechtěl se však s ním poznat přátelsky. Chtěl proti němu vytáhnout do boje! Chtěl ho porazit a podívat se, co je v něm skryto, když tak zvláštně jedná! Chtěl vidět jako bude ochromen, když přijde někdo mocnější a vypoví mu boj! Dráždil ho velmi tento sok a chtěl mu dokázat svou moc a převahu! Jinak se ani on nestaral o malé kmeny a nechával je žíti v jejich chudobě, jak žertem říkával. S rovnocenným soupeřem musel však změřit svou sílu.


A Ebranit - vítězil teměř vždy. Byl ještě mlád a pln radosti ze života. Jeho poddaní ho měli rádi, neboť byl spravedlivý.

Nařídil vojákům, aby se ozbrojili a vytáhl proti Abdrushinovi. Zkoumavým zrakem prohlížel hřebce, které měl jen pro své osobní potřeby.

"Abdrushin jezdí jen na bílých koních, pojedu mu tedy vstříc na vraníku. Jsem muž, který má rád život jen tehdy, když je plný nebezpečí. On však je mužem míru, který potřebuje klid, aby byl šťasten. Musíme být nejpodivnějšími protiklady. Teším se na něho", vysvětloval své ženě, hladíce právě šiji překrásného hřebce, kterého si Ebranit vybral. Lehký smutek zastřel tvár ženinu.

"Jednou podlehneš někomu silnějšímu a pak stanu se já otrokyní tohoto vítěze!"

Ebranit se zasmál a pravil:

"Až porazím tohoto muže, pak tě již nikdy neuvedu do nebezpečí."

Brzy nato odejel se svými válečníky.

Mezitím dostal však také Abdrushin zprávu o blížícím se Ebranitovi. Také on se připravil k boji, neboť slyšel o útočnosti tohoto knížete. Přesto však doufal, že k boji nedojde a že celá výprava přátelsky skončí. - V čele svých vojáků jel vštříc vojsku Ebranitovu. Také jeho zachvátila nikdy nepoznaná radost, když ujížděl na svém milém koni. Arabové mávali zbraněmi nad hlavami. - Konečně mohli se opět vybouřit!

Podivné bylo, že nemysleli již na to, že táhnou do války! Užívali divoké jízdy, jen jako dávno postrádaného pohybu a více nechtěli. Nyní nechtěli již vraždit! - Abdrushin pozoroval toto jasné nadšení své družiny a radoval se s nimi. Dělal si plány:

"Nyní, když jsem to v říši tak dobře uspořádal, pojedu se svými nejlepšími jezdci do světa!"

Široce rozkládala se nyní před ním země. Všude byl znám a vážen. Byl také dosti silným, aby mohl vystoupiti i proti nejmocnějšímu nepříteli. Abdrushin chtěl navštíviti jednotlivá sousední knížata. Dvůr faraonův měl býti první, který navštíví jako přítel.

Pohlédl nazpět a viděl stupňující se radost ze života ve tvářích svých Arabů. Jejich burnusy vlály ve větru jako bílé obláčky. Kopyta koní dotýkala se jen letmo písku. Mraky písku za nimi svědčily o prudké jízdě.

Tu zvedl Abdrushin ruku. Jezdci zvolnili jízdu a stali se opatrnějšími, neboť v dáli vynořil se druhý oblak písku a rychle se blížil Ebranit se svým vojskem! - Stále více blížila se obě knížata k sobě se svými vojsky, až stanul bělouš Abdrushinův přímo proti černému hřebci Ebranitovu.

Oba se změřili pátravými zraky. Bystrý, zkoumavý byl pohled Ebranitův, klidný a tázavý pohled Abdrushinůb. Na vteřinu! Pak sklonil Abdrushin jako první svou hlavu a usmál se. Jako upoután pohlížel na něho Ebranit, pak položil ruku na čelo a poklonil se.

"Smím tě prosit, abys byl mým hostem?"

Tak otázal se Abdrushin.

Ebranit neodpověděl slovy, nýbrž uklonil se znovu.

Vedle sebe klusal pak bílý a černý hřebec. Oba se dali do trysku a konečně závodili navzájem v rychlosti a ujížděli k městu Abdrushinovu. Dojeli ve stejný čas. Tu se Ebranit zasmál a s plnou svou živostí pravil:

"Vybojovali boj za nás, nezvíťezil nikdo!"

Opět se usmál Abdrushin, ale neprozradil, že zdržoval svého koně, aby nebyl vítězem!

Údiv Ebranitův byl nepopsatelný, když poznal palác Abdrushinův v celé jeho nádheře. Ve srovnání s jeho domovem a těmito drahocennými věcmi, které zdobily všechny místnosti, nebylo vše, nač byl doma tak pyšným, vůbec ničím. Na okamžik byl stísněn, ale pak se násilím přemohl.

"Je důstojný v každém směru!" myslel si Ebranit.

Jeho úcta před Abdrushinem stupňovala se stále více. Myšlenka, že chtěl proti němu táhnout do boje, zdála se mu nyní nepochopitelná, ba téměř směšná. - Zapomněl mluvit a naslouchal jen slovům Abdrushinovým. Přijímal jako důvěřivé dítě vše, co mu vyprávěl.

Bylo to všechno také daleko zajímavější, než ve svém životě kdy slyšel. Viděl, že Abdrushin byl mužem, který by se mohl postaviti proti každému nepříteli! Byl by je porazil všechny, neboť bojoval zbraněmi, které byly tak ostřé a zasahovaly tak jistě, že i největší přesila byla nedostatečná.

Ovšem i Ebranit cosi tušil a slyšel o této tajemné moci, ale takto si to nepředstavoval!

Abdrushin pohlížel do naslouchající tváře Ebranitovy a viděl v ní více, než on sám tušil - byť byl Ebranit mistrem v ovládání a bylo ho těžko prohlednout! I když nyní jeho rysy byly klidné, přece to v jeho očích jiskřilo nadšením. Konečně pravil:

"Smýšlel jsem o tobě velmi špatně, můj kníže, teď mne to mrzí. Považoval jsem tě za člověka, který pracuje s temnými mocnostmi a vyhýbá se proto otevřenému boji. Zde vidím, že bych nikdy nedokázal tě přemoci. Byl bys nade mnou zvítězil. Musím se nyní pokořit před tebou, poněvadž nedbáš mého nepřátelství. Nemysli však, že mne to mrzí - jsem rád, že tě musím uznat vítězem!"

Abdrushin se zasmál těmto slovům a odpověděl:

"Bude dobře, jestliže nyní zapomeneš na všechno, co bylo! Nechci ani znát tvých dřívějších myšlenek, které se stejně změnily od prvního okamžiku našeho setkání. To jediné jest rozhodující! Ty jsi opatrný a stále bdělý jako dravec a proto musel jsem se ti zdát jako nebezpečný protivník, pokud jsi mne nepoznal."

"Stydím se nyní za svou nedůvěru", pravil Ebranit a sklonil poprvé pohled před zrakem Abdrushinovým. - Dlouho mlčeli oba. Potom jiskry v očích Ebranitových se rozhořely plamenem, takže nemohl již zadržovat otázku, o které již dlouho uvažoval.

"Kde je ten pramen, z něhož čerpáš svoji moudrost, milý kníže?"

Nebyla to zvědavost, která dala Ebranitovi popud k této otázce, ale skrytá, hluboká touha, která náhle nyní vytryskla.

Abdrushin viděl pohnutí v duši Ebranitově a pravil:

"Čerpám ji se světlého pramene všeho bytí, z něhož také ty sám pocházíš!"

Ebranit pohlédl tázavě na Abdrushina. Pak pravil váhavě:

"Nerozumím ti úplně, ale věřím. Rád bych našel podle tvých pokynů tento pramen, aby také ve mne bylo jasno!"

Toto vyznání mužovo bylo otřásající a také rozhodující pro celý jeho život. Brzy však vyskočil Ebranit opět s úsměvem. Také Abdrushin povstal.

Radostně vztáhl Ebranit obě ruce k Abdrushinovi:

"Dovol, abych se stal tvým přítelem!" - Pravil tato slova vřele, provázeje je zářivým úsměvem. Abdrushin také neváhal, ale obě tyto ruce uchopil a pevně ji stiskl.

Dlouho zůstal Ebranit na dvoře Abdrushinově a dal se zasvětiti do velikého vědění o Bohu. Ebranit prožil duševně změnu, která také úplně změnila jeho zevnějšek. Ztratil cosi ze svého výbušného temperamentu a nabyl více sebevlády. Také jeho pohled byl hlubší. Země se mu zdála srozumitelnější a sám se přiblížil k lidem, kteří byli jeho podřízenými. Byla to nejen spravedlnost, nýbrž také láska, které nyní z něho vyzařovaly.

Avšak v něčem zůstal Ebranit jiný než Ismané: nikdy nebyl ovládnout pocitem podřízenosti, se kterou obklopovali Abdrushina. Zůstal svobodným a sebevědomým. Míval ovšem okamžiky, kdy se mu zdálo býti přemrštěným, že nabýdl Abdrushinovi své přátelství, ale tyto okamžiky zase rychlo přešly. Měl tolik věcí, na které musel myslet a snažil se je pochopit! Byl stále připraven přijmouti všecko, co mu Abdrushin říkal.

Společně zúčastňovali se pobožností v chrámě v kruhu povolaných Ismanů. Do všeho byl Ebranit zasvěcen. S obdivem viděl prostou, ale všechno naplňující výstavbu v říši Is-ra. Nikde nebylo mezer. Na všechno bylo myšleno a přece nic nebylo vyumělkováno. Jedno vyrůstalo ze druhého, poněvadž to vůbec jinak býti nemohlo! - Čím více Ebranit věděl, tím se stával pokornějším.

Nadešel čas, kdy musel opustit Abdrushina. Čím více se blížila hodina rozloučení, tím mlčenlivějším byl.
Abdrushin viděl jeho smutek a tázal se ho:

"Což se nechceš již nikdy vrátit, že jsi teď tak smutný?"

S údivem pohlédl na něho Ebranit.

"Na to jsem nemyslel, že bych zase mohl přijít, neboť nejdříve je předemnou rozloučení. Ale ty máš pravdu, nemám důvodu, abych zmalomyslněl. Vrátim se opět, navštíviš-li dříve zase ty mne!"

Abdrushin se uklonil a slíbil, že toto pozvání brzy uskuteční.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama