Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Nepoznané příčiny nemocí III.

13. února 2019 v 8:28 |  Zdravie
V předcházejících textech jsme se zaměřili na objasnění hlubších příčin, vedoucích ke vzniku tělesné nemoci. Jak můžeme vidět, nic se neděje náhodně, a přesto však není ve všech případech plně opodstatněn názor, snažící se tělesně nemocného člověka usvědčit z neschopnosti souznít s harmonickým rytmem Stvoření, protože se nezakládá na poznání a zohlednění všech osudových vlivů, které vznik tělesné nemoci vyvolávají.


Budeme-li v poctivém zkoumání pokračovat, dostaneme se ještě dále a zjistíme, že častokrát právě člověk, který s pocitem povznesení pohlíží na tělesně trpícího z výšky, sám tělesně netrpí jenom proto, že by ještě zaslouženému utrpení nedokázal správně porozumět a pokorně ho přijmout. Osudové dění totiž ještě čeká určitý čas na to nejhodnotnější - na jeho dobrovolnou přeměnu, která má největší cenu a chrání ho před pocitem sebelítosti či karmicky zatěžujícím reptáním.

Avšak to neznamená, že tento člověk, přestože ještě tělesně nic nepociťuje a jiné trpící jednostranně odsuzuje, není již sám nemocný právě v tom smyslu, že svým nespravedlivým myšlením a jednáním je těžce poškozen na duševním těle. Nachází se ale jen v mezičase, který mu byl ještě milostivě Zákony Stvoření darován na vlastní přeměnu, aby se nemoc duševního těla nemusela jako následek bolestně projevit i fyzicky v podobě těžkého osudového prožívání, aby tak i on sám nemusel se ocitnout na nemocničním lůžku jako jeden z těch, které snad předtím jednostranně posuzoval jako špatné.

V protikladu k tomuto případu však mezi námi žijí také lidé, kteří prožívají pravý opak popsaného stavu. Snášejí sice krátkodobé anebo doživotní následky předcházející tělesné nemoci (například v podobě amputace), ale ve skutečnosti jsou na svém duševním těle již zdrávi, protože právě v návalu bolesti dokázali duchovně procitnout a prosvětlit své duševní tělo - prosvětlit vlastní příčinu pozdějšího následku - tělesné nemoci.

Když tedy nyní porovnáme tyto dva případy lidí, nacházejících se vnějškově, pozemsky v zásadně odlišných postaveních, který z nich bude z pohledu hlubších souvislostí skutečně zdravý a který nemocný?

Ušetřme si odpověď na tuto otázku, protože každému pozornému čtenáři je určitě dost jasná. Uvědomme si však, že když je tělesná nemoc člověkem pokorně přijata, ať již za účelem ochrany, přípravy na nějaký budoucí úkol anebo jako poznání spravedlivého následku předcházející nesprávné životní cesty, je to vždy projevem odvahy, čestnosti a důvěry v Boží moudrost a velikost, tedy ctností, přinášejících hodnotné citové prožívání a nakonec i všeobsáhlé využití nemoci.

A nakonec, člověk, jenž měl své pozemské tělo poškozené nemocí, avšak naplno tuto nemoc využil ke svému duchovnímu procitnutí a pokroku, může se po smrti ocitnout v nádherném a zcela zdravém duševním těle, zatímco člověk, jenž umíral se zachovalým fyzickým tělem, se může ke svému velikému překvapení ocitnout v duševním těle poškozeném a zanedbaném, tedy ve stavu, který ostře zobrazuje jeho skutečnou niternou hodnotu. Samozřejmě, že zmíněné "překvapení" prožívá jen tehdy, když zemřel ještě před tím, než se tento stav stihl nějakou cestou projevit také fyzicky.

Z uvedených myšlenek můžeme zřetelně vycítit, že pokud chceme v nemoci pomoci sobě nebo druhým, musíme se především snažit duchovně správně procitnout, najít pokoru a roznítit v sobě silnou touhu po naplnění spravedlnosti bez kladení jakýchkoliv vlastních podmínek. Jen tím dokážeme změnit podobu původně těžce vyhlížejícího osudového následku tak, že budeme nakonec prožívat jen posílení a štěstí.

Všechny uvedené předpoklady pravé pomoci bychom mohli shrnout do všeobsáhlého pojmu láska, který, přestože je dnes v povědomí veřejnosti nesmírně stržen a znehodnocen, přece v sobě nese spolu s přísnou spravedlností nezkalené záchvěvy mocných pomáhajících duchovních proudů a posílení.

Láska je tak nejsilnější sebevýchovnou a výchovnou veličinou, vytvářející vzácný stav citového vyvážení, které nás činí schopnými přijmout dar osvícení bez jakéhokoliv rozumového hloubání o svém duševním či tělesném stavu. Pravá pomoc i v té nejsložitější životní situaci je proto v každém okamžiku lehce dosažitelná každému člověku, který upřímně a vroucně touží po spravedlnosti ušlechtilého života.

Pamatujme však neustále na to, že pravá pomoc, nad níž se zamýšlíme, se v případě tělesné nemoci nemusí vždy nutně rovnat jejímu okamžitému zmírnění anebo odstranění, protože člověk někdy i přes své dobré chtění potřebuje, aby prožitím stavu onemocnění dosáhl hodnotného dlouhodobého procitnutí, které mu nevyhnutelně prospěje více než duševní lenošení, jež často nastupuje spolu s uzdravením. Až teprve po více letech člověk pozná, jak velmi mu prožívání určité nemoci na životní cestě pomohlo mnohé souvislosti lépe a hlouběji pochopit, a právě tehdy rozhoří se v něm vroucí prožitek vděčnosti vůči moudrému duchovnímu vedení za to, že vyslyšení jeho tehdejších jednostranných proseb o pomoc spočívalo právě v nesplnění příchodu bezprostřední úlevy.

A v tom spočívá klíč k pochopení vlastní podstaty lidského štěstí, protože člověk začíná chápat, že ono pravé štěstí nevyplývá z bezstarostného života bez trápení, ale poznává a přijímá to, že pokud bylo nutné, aby z určitých důvodů přišly k němu trápení a těžkosti, pak ať již jeho prožívání bylo jakkoliv těžké, přineslo mu to nejcennější; s pokorným přijetím a plným využitím vytěžil z tohoto prožívání cenný klenot pokroku ve své duchovní zralosti.

Abychom vykreslený obraz o nepoznaných příčinách nemocí doplnili o jednu z nejdůležitějších myšlenek, zamysleme se nad následující otázkou: mělo by vlastně naše tělesné zdraví smysl, kdyby nás nepředurčovalo a neuzpůsobovalo k pokročení v duchovním vývoji, kvůli němuž jsme se na Zemi ve skutečnosti narodili? A nakonec, mělo by smysl šířit osvětu na téma zdravého životního stylu, kdybychom tím získaný prodloužený čas plnocenného pozemského života neuměli využít k duchovní pomoci sobě i druhým, a tím se ještě více v povrchní bezstarostnosti připoutávali na pomíjivé pozemské požitky?

Zcela klidně a bez zveličování můžeme konstatovat, že kdybychom měli být tělesně zdrávi jenom proto, abychom svůj život mohli dožít v klidu sami pro své požitky, bez snahy pomáhat druhým, bylo by pro nás lepší toto zdraví ztratit, než na sebe v hříšné nevědomosti uvalovat každým novým dnem novou karmickou zátěž zneužíváním daru plně fungujícího a zdravého pozemského těla. Je proto nevyhnutelné začít se zabývat vlastním smyslem života a jeho naplněním, protože jen tehdy bude mít naše tělesné zdraví své plné opodstatnění a bude snad moci zůstat zachováno.

Na závěr si ještě uvědomme, že vlastní a skutečná podstata zdraví se neprojevuje jenom plnocennou a bezproblémovou funkčností fyzického těla, neboť ona je jen nepatrným projevem zdraví v jeho pravém a všeobsáhlém významu. Zdraví se totiž plně zrcadlí také na kvalitě našeho rodinného či společenského života ve všech jeho oblastech.

Proto jen ten, kdo kromě svého těla povznáší a udržuje na odpovídající úrovni ušlechtilého přetrvávání všechno, tedy i oblast duchovní, která s ním souvisí, může se považovat za skutečně zdravého.

TL
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama