Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Cesta na dovolenou 2

7. listopadu 2018 v 8:36 |  Príbehy
V noci se Oskarovi zdál sen. Byl u sebe doma, v ložnici svého městského bytu. Stál před zrcadlem a díval se na svůj odraz v něm. Protože i v tom snu byla noc, jako ve skutečnosti, vše se utápělo v šeru. Všechno - kromě očí. Oči mu v tom zrcadle zářily světlem silným asi jako svit Jupiteru nebo Venuše na obloze za jasných nocí. To si Oskar uvědomoval jen tak mimochodem, jeho pozornost se plně upírala do očí jeho odrazu v zrcadle. Přitom se cítil tak opravdově, skutečně, jako by to nebyl jen sen, ale skutečnost.


Najednou se probudil. Venku již svítalo. Pokoj byl prozářen slunečními paprsky. Oskar to ale moc nevnímal, protože stále ještě na něj působila atmosféra snu. Jindy si okamžitě po probuzení uvědomil, že to byl jen sen, ale nyní to bylo jiné. Stejně jako v tom snu, tak i nyní měl pocit, že to bylo opravdové, že to nebyl jen sen. Po chvíli potřásl hlavou. Vždyť je to nesmysl, to na něj asi působí prostředí, ve kterém se nachází. Přesto mu ale ten sen nešel z hlavy.

Oblékl se a vešel do hlavní světnice, kde zastihl Adama v pilné práci.

"Dobré ráno."

"Dobré ráno," odpověděl Adam, "jak jste se vyspal?"

"Nádherně a ještě se mi zdál podivný sen," zasmál se Oskar.

"Tak se posaďte, já vám připravím snídani a vy mi zatím můžete povyprávět ten sen."

Oskar se tedy dal do vyprávění, ale moc toho nebylo. Vyprávějte dlouho o tom, jak stojíte před zrcadlem a díváte se na svůj odraz...

"Zajímavé," Adam postavil na stůl snídani. "Možná to něco znamená, i když asi jen pro vás. Už se vám něco takového někdy zdálo?"

"Ne. Vlastně... když jsem byl malý, ještě jsem ani nechodil do školy, mohli mi být tak tři, čtyři roky, možná i méně, tak se mi také zdál sen, který na mne zapůsobil. Tento sen je to jediné, co si z té doby pamatuji. Začínal tím, že jsem se moc bál smrti. Myslel jsem, že smrtí vše končí, že už dál nebudu. Představoval jsem si, jaké to je nebýt, až z toho na mne padl veliký strach. Vzápětí po tom jsem si kolem sebe uvědomil nádherně modrou barvu, jako kdyby kolem mne bylo jen nádherné modré nebe a vtom se ozval hlas, který pravil: "Neboj se, až zemřeš, opět se narodíš!" Možná to ani nebyl hlas, možná jsem si to jen uvědomil, už nevím, i když se spíše přikláním k tomu hlasu. Každopádně to na mne zapůsobilo tak, že jsem okamžitě zapomněl na své obavy a věřil tomu hlasu.

Až později, když jsem začal chodit do školy, jsem se od spolužáka dozvěděl, že po smrti již nic není. Rodiče mi to potom doma také potvrdili."

"No vidíte! Takový krásný sen! Ujišťuji vás, že ten hlas ve vašem snu měl pravdu."

"No, já jsem si sice o mnoho let později koupil nějaké knihy o inkarnacích a podobných věcech, ale nějak mne svým obsahem nepřesvědčily. Navíc, jestli je to pravda, potom to není tak, že bychom se po smrti hned rodili znovu."

"Ano, opravdu to není tak, že bychom se ihned po smrti narodili znovu, nějakou dobu to trvá a je to ovlivňováno některými dalšími okolnostmi, ale vysvětlujte to malému dítěti! Tehdy jste se zbytečně bál smrti a ta bytost, která k vám promluvila, zvolila nejspíše tu nejjednodušší a pro dítě nejsrozumitelnější formu, jak vás toho strachu zbavit. Je škoda, že materialismus, ve kterém žijete, ve vás tuto pravdu zasypal."

"Takže vy myslíte, že inkarnace jsou skutečností?"

"Ne, já si to nemyslím. Já to vím," zasmál se Adam.

"Zdá se, že mám tedy o čem přemýšlet," oplatil mu úsměv Oskar.

"Ano, nevěřte slepě tomu, co vám někdo říká, ale přemýšlejte o tom. Zvažujte to. Ale nepřemýšlejte o tom tady," Adam si ukázal na hlavu, "zvažujte to zde!" a ukázal na srdce. "Cit vám už napoví, kde je pravda."

"Pokusím se," usmál se Oskar. "No, vydám se už na cestu. Mnohokrát vám děkuji za vaši laskavost a pohoštění. Ani jsem nedoufal, že by ještě někde mohli být tak přátelští lidé."

"Rádo se stalo. Kdyby jste se ještě někdy dostal do těchto končin, přijďte určitě na návštěvu. Rádi vás opět uvidíme."

Oskar vyšel ven z domu, nadhodil si batoh a už už chtěl vyrazit, když si všiml, že po cestě k němu kráčí Michael.

"Doufám, že se vám u nás líbilo. Přeji vám, ať vás vaše kroky vždy bezpečně zavedou k cíli vaší cesty."

"Děkuji za vaši pohostinnost. Ať se vám všem daří, na shledanou!" Oskar se otočil a vyrazil na cestu.

Michael s Adamem ho chvíli pozorovali a když zmizel za ohybem cesty, Adam se nahlas zamyslel: "Škoda, že tu nezůstal déle. Myslím, že jeho duch ještě úplně nepropadl spánku. Možná by se ještě mohl probudit..."

"Příteli, Adame, pokoj pro hosta ještě neuklízejte," prohodil s úsměvem Michael, "vrátí se dříve, než se nadějete. Nejvyšší mi sdělil, že sem byl přiveden právě proto, aby se jeho duch opět rozhořel. Nevím, jak to náš Pán zařídí, ale vím jistě, že se ještě dnes vrátí."

A opravdu, v odpoledních hodinách se Oskar opět objevil ve vesnici. Lidé, kteří ho spatřili, mu přátelsky kývali hlavou na pozdrav a kupodivu nevypadali nijak překvapeně. Jeden z nich ho zavedl k Michaelovi. Byli tam přítomní ještě další lidé, které zatím neznal. Michael se na Oskara podíval a pravil:

"Tak vás tu opět vítám. Říkal jsem si, kdypak se asi vrátíte."

"Vy jste věděl, že se vrátím?" zeptal se udiveně Oskar.

"Ano, bylo mi to sděleno shůry. A na vaši zatím nevyslovenou otázku odpovídám otázkou: ano, mohl jsem vám to říci, ale věřil byste mi?" Když se nedočkal od překvapením zaraženého Oskara odpovědi, pokračoval: "Věřte, že takto to bylo nejlepší. Povězte nám ale, jak cesta probíhala?"

"No, zpočátku šlo všechno dobře. Vystoupal jsem z tohoto údolí, došel k průsmyku, prošel jím, začal sestupovat dolů a ..." Oskar chvilku zaváhal "a ocitl se opět v tomto údolí. Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to prostě tak. Zkoušel jsem to několikrát, ale vždy mě cesta zavedla zpět sem. Nechápu to! Nevím, jak se mám odsud dostat! Stal jsem se snad vězněm tohoto údolí?!" Oskar dokončil své vyprávění s jistým nádechem paniky.

"Nejdříve se uklidněte," pronesl Michael laskavě. "Nemusíte se ničeho bát. To, co se vám stalo, je záměr Stvořitele. Jeho přáním je, abychom vám předali vědění o Něm. Až se tak stane, budete jistě moci opět opustit toto údolí."

Z okolostojících mužů se k Oskarovi naklonil jeden, ze kterého doslova sálala energie a přenášela se na všechno a na všechny okolo. S ohromným nadšením pravil: "Michael má pravdu, pane Oskare. Jste v rukách Nejvyššího, který s vámi má nějaký záměr. Co více si člověk může přát! A způsob, kterým jste sem byl podruhé přiveden! To je něco tak krásného, neuvěřitelného, že vás to musí samo o sobě přesvědčit o tom, že existuje více než jen hmota! Takové krásné prožívání vás potkalo!"

Oskar poněkud vytřeštil oči. Jemu to moc krásné nepřipadalo. A ty řeči o Stvořiteli... On sám se o náboženství nikdy nezajímal a i když ho, asi jako každého, občas napadlo, jestli není něco vyššího, nikdy se tím nijak do hloubky nezabýval. A teď? Teď tu asi bude muset zůstat kdovíjak dlouho a poslouchat ty divné řeči!

Ubytován byl opět u Adama, který ho srdečně přivítal.

"Konec konců," pomyslel si Oskar, "ono to tu nebude zase tak hrozné. Údolí je krásné, lidé jsou dobrosrdeční, taková dovolená také není k zahození. Když jim vysvětlím, že sice proti jejich víře nic nemám, ale že nemám zájem se jí učit, jistě mne nechají na pokoji. Jen abych se odtud včas dostal. Kdybych nepřišel po dovolené do práce, tak o ni přijdu, a to si sotva mohu dovolit."

Záhy ale musel přehodnotit svůj postoj k víře, které se měl naučit. Neměla nic společného s tím, co si představoval. Nejednalo se o nějaká dogmata, jak očekával, ale byl před něho postupně kladen obraz toho, jak je ve Stvoření vše uspořádáno. Obraz, který byl logický, který do sebe zapadal bez mezer. Zároveň to Oskara vnitřně naplňovalo tak, jak to v životě ještě nezažil, a probudila se v něm taková touha po dalším vědění, že nedočkavě čekal na další vyučování, pokud se tak dá říci předávání živoucího vědění se současným jeho začleňováním do života.

Učení mu šlo podle Michaela i ostatních až neuvěřitelně rychle. Jeho ospalý duch se začal rozhýbávat a vděčně přijímal duchovní chléb, který mu byl předkládán. Oskar přirozeně přijímal vědění mu předávané, jako kdyby ho již znal a jen se na něj potřeboval rozpomenout.

Během svého pobytu v údolí byl svědkem několika zvláštních událostí.

Jednou zpozoroval, že lidé najednou zneklidněli. Ženy se spěšně odebraly dovnitř domů a muži se naopak postavili do řady s vážnými tvářemi. Ta tam byla jejich obvyklá vnitřní radost. Před takto seřazené muže se postavili ti, kteří si říkali strážci. Nějakou dobu takto stáli a jejich tváře svědčily o nějakém napětí nebo boji, který se odehrával na jakési neviditelné úrovni. Když se později ptal, co to bylo, dostalo se mu odpovědi, že se to dozví, až bude připraven odpověď přijmout.

Jindy, když pomáhal na poli, zeptal se jedné z žen, jak je možné, že tu ještě neviděl žádné děti. Odpověď ho udivila: "Žádné zde nejsou. Toto je vesnice, která zakrátko přestane existovat."

Večer o tom mluvil s Adamem. Ten mu pověděl, že jsou posledním bodem na této zemi, kde je ještě zakotveno Světlo. Vše ostatní již vinou lidí pohltila temnota, která stále sílí a sílí. Osud této země již nelze zvrátit, čeká ji zánik. Proto již nemají žádné děti. Přivedli by je zcela zbytečně do světa, který je na pokraji zániku. Nyní se již jen čeká na to, až je Nejvyšší odtud postupně odvolá a poté započne očista, kterou žádný lidský duch připoutaný k této zemi nepřežije. Kola osudu, do kterých ve své nevědomosti pozemský člověk sám dobrovolně strčil ruku, aniž by jim rozuměl, ho rozdrtí. Všichni, kdo měli ještě šanci se osvobodit, již odešli, kromě lidí v této osadě, kteří tu mají ještě nějaké úkoly. Až odejdou i oni, nic již nezadrží Boží spravedlnost.

"Ale vy, Oskare, si s tím nemusíte dělat hlavu. Mluvil jsem s Michaelem a řekl mi, že vy nejste z této země. Přišel jste sem odjinud, abyste se zde naučil všemu, co známe, a abyste si to, co se tu děje, odnesl s sebou jako varování pro ostatní. A prosím, neptejte se teď, jak je možné, že jste se sem dostal zcela odjinud, když jste jen šel po cestě. Až přijde čas, vše sám pochopíte. Vězte však, že bez milosti Stvořitelovy a pomoci Jeho věrných služebníků by toho samotný lidský duch, žijící ve světě, kde je jen o málo více Světla než zde, nebyl schopen. A i kdyby ano, tak by to pro něj bylo nebezpečné," sdělil mu Adam na závěr.

Když šel Oskar spolu s jedním mužem do lesa pro dříví, zarazil ho pohled na louku poblíž osady. Hrály si tam totiž děti. Oblečeny byly do zvláštních zelených oblečků různých odstínů. Nechápavě se otočil na společníka a zeptal se ho, jak je to možné. Vždyť tu přece žádné děti nejsou.

"Jděte se na ně podívat blíže," odvětil s tajemným úsměvem muž.

Oskar tedy šel, a když se přiblížil na pár metrů, náhle se zarazil a v první chvíli se až lekl. Nejen, že to nebyly děti, ale nebyli to ani lidé. Hned se ale uklidnil, když si uvědomil, že to jsou určitě bytostní, o kterých již věděl od svých učitelů. Vesele na ně zamával a začal se rozhlížet, zda neuvidí ještě nějaké další. Ano! Kolem květin poletovala drobná, něžná stvoření s motýlími křídly, v trávě žilo několik dalších bytostí, které ani neuměl zařadit. Z každého stromu si ho prohlížely dva páry moudrých očí a po chvilce začal rozeznávat i tváře patřící k nim.

Při návratu do osady uviděl scénu podobnou té, kterou již jednou zažil. Před prvními domy stály řady mužů, strážci opět před nimi. Vypadali, že na něco čekají. Otočil se a ucouvl zděšením. Směrem od průsmyku se sem hnala černá stěna. Mrak, jenž hrozil vše pohltit. Nyní, když se Oskarovi otevřel jemný zrak, mohl ho vidět a mohl i cítit děs, který z něho vycházel. Od skupinky vyčkávajících mužů se najednou zvedla vlna Světla, a temný mrak byl během okamžiku zatlačen opět za průsmyk. Oskar popošel k Michaelovi, stojícímu v čele, a ptal se ho, co se to dělo a kde se vzal ten černý mrak.

"Vidím, že se vám otevřel zrak pro děje odehrávající se v jemnějších úrovních světa. Ten černý mrak je temnota vytvořená lidmi, pokrývající a dusící tuto zemi. Jsou to všechny jejich hříchy, žádosti, nenávisti a pohrdání čistotou, které na sebe vzaly jemnohmotnou podobu. Vždy, když nabere nových sil, pokouší se zachvátit i toto poslední místo náležející Světlu, ale dokud zde bude jen jeden člověk věrný Stvořiteli, nepodaří se jí to. Světlo je vždy silnější než tma. Ale až všichni odejdeme, přikryje temnota i tento poslední zbytek země a započne soud. Adam mi říkal, že vám již vysvětlil, že nejste odsud. Zapamatujte si, co jste zde viděl a odneste si to jako varování tam k vám. Aby se tam nestalo to, co zde. Vědění, které vám předáváme, ukáže vám cestu, jak se osvobodit od této hrůzy."

O pár dní později vyhledal Michael Oskara.

"Byl jsem zpraven, že nastal čas vašeho odchodu. Vše, co jsme vám mohli předat, jsme vám předali, nyní se musíte vrátit tam k vám a přinést vašim lidem vědění a svědectví o tom, co se zde odehrává. Musí se odvrátit od zla, jinak je čeká stejný osud jako lidi na této zemi. Kvůli tomuto svědectví jste sem byl přiveden, neboť samotné vědění vám mohlo být předáno i někým u vás. Většinou lidí u vás je ale třeba otřást, aby se ještě probudili, proto byla nutná vaše přítomnost zde. Vydejte se stejnou cestou, kudy jste sem přišel a budete navrácen zpět. Číhající temnoty se bát nemusíte, nyní jste ve službách Nejvyššího, pod ochranou Světla. Dokud Jemu zůstanete věrný, bude vás chránit nejmocnější síla v celém Stvoření, síla Svatého Světla. Buďte s Bohem, příteli. Ať vás provází Jeho požehnání."

S dojatým Oskarem se postupně přišli rozloučit všichni obyvatelé a vyprovodili ho ještě kus cesty, než se vrátili do svých domovů.

Když se zastavil v posledním bodu, odkud mohl ještě přehlédnou údolí, otočil se a ještě naposled se pohledem loučil. Věděl, že nikdy nezapomene na toto údolí, na osadu, ani na lidi, kteří v ní žili. Věřil ale, že se s nimi opět setká v duchovní říši, v ráji, kam se tito lidé odeberou a kam jednou bude dovoleno vejít i jemu.

Vyrazil dál, prošel průsmykem a s odporem ustrnul. Zemi před ním pokrýval jemnohmotný příkrov temnoty, který se vlnil a vířil, jako kdyby v něm žily nějaké odporné bytosti. A oni tam opravdu žily. Příšery, jež vznikly z lidského zla. "Tam se mám vydat?" řekl si Oskar. "Nic jiného mi nezbývá. Síla Světla mě ochrání." Vyrazil vpřed po klesající cestě a když už měl vstoupit do toho tíživého mraku, něco odporného se z něj vyplížilo proti němu...

S úlekem se posadil na posteli. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, až si uvědomil, že je doma ve svém bytě.

"Tak to byl jen sen?" pomyslel si. Podle datumu na jeho hodinkách je dnes první den jeho dovolené a za necelou hodinu mu začne zvonit budík, aby stihl vlak. Opět ulehl, rozhodnut tu poslední hodinu využít ještě k spánku. Pohledem sklouzl k oknu, za kterým už svítalo, a oči se mu rozšířily překvapením. Vzápětí mu do nich vstoupily slzy dojetí a ústa se roztáhla v úsměvu. "Tak to přece jen nebyl obyčejný sen!" Kolem květin, které měl na parapetu na okně, poletovaly tři krásné bytosti s motýlími křídly - květinoví elfové. Také si najednou uvědomil, že si pamatuje vše, co se v tom "snu" naučil.

Opět se posadil a zamyslil se; stejně by nyní již neusnul.

Ale jak je to možné? Co to bylo, když ne sen? No přece skutečnost, uvědomil si prostou pravdu. Nemá smysl bádat nad tím, proč a jak. Důležité je, že se to stalo a že z milosti Stvořitelovy mu bylo umožněno poznat Pravdu. Pomalu se začal chystat na cestu. Bude mít čtrnáct dní na to, aby o samotě dal dohromady vše, co prožil a co se naučil. I když vlastně o samotě moc ne, uvědomil si a s úsměvem pohlédl na pilně pracující květinové elfy. V chatě na horách ho čeká čtrnáct dní naplněných dalším prožíváním s bytostnými a věděl, že se dozví i to, jak nejlépe předat vše lidem.

Petr Š.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama