Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

O LIDSKÉM MOZKU II. Svět myšlenek a jemnohmotnost 4

14. října 2018 v 8:17 |  Rozširovanie poznania
Přestože se tato kapitola bezprostředně nebude dotýkat vlastní činnosti mozku, chceme se zde na chvíli pozastavit, aby čtenáři vyvstal správný obraz souvislostí mezi světy, jež jsou nad zdejším stupněm hrubohmotnosti, světy, v nichž však trvale působíme svým chtěním s duchovní silou, pro níž jsou v tomto směru oproti hrubohmotnému tělu hranice překročitelnosti vysoko posunuty.


Chtění, tedy vůle trvale něco chtít, je neoddělitelnou vlastností základu člověka, jeho duchovního nitra.

Člověk je hnán kupředu trvale svým chtěním, které přirozeně vychází z jeho nitra, ze živoucího záření duchovní jiskry, jež je oním nejvlastnějším já člověka.

Toto chtění také vůbec není závislé na vědomém myšlenkovém chtění, tak jak si to snad mnozí čtenáři představují. Základní chtění duchovní jiskry je cele obsaženo v jejím vyzařování, které je nezávislé na dočasném myšlenkovém vědomí ducha, existujícím v tělesném záhalu hrubohmotnosti. Toto chtění, chtění duchovní jiskry lidského ducha, trvá přirozeně dále i po vlastním konci hrubohmotného nástroje - pozemského těla. Původ jiskry je duchovního druhu. V tomto směru nese tak také v sobě člověk onu tolik hledanou nesmrtelnost, příslib věčného bytí, pokud však on sám ve svém vývoji neznečistí záhaly této jiskry natolik, že její existence mu bude nakonec vzata silou mnohonásobně vyšší, než jest on sám, tedy silou Božského druhu.

Tak tedy chtění, jež můžeme nazývat chtěním jiskry lidského ducha, obsahuje v sobě jako něco úplně přirozeného onu všeobsáhlou vůli k existenci, vůli k životu. Tato vůle - chtění - se také mimo jiné projevuje v oživující síle lidského pozemského těla, a to právě ve chvílích, kdy vlastní vědomí člověka je snad z nějakého důvodu vyloučeno z činnosti.

Síla chtění k životu se tedy projevuje již od prvotního okamžiku inkarnování lidského ducha do vyvíjejícího se tělíčka v těle maminky, a to zhruba v období okolo pátého měsíce těhotenství. V tuto dobu je přitom zcela vyloučeno uvažovat o jakékoliv vědomé rozumové činnosti vyvíjejícího se dítěte. Přesto však nikdo z lidí nijak nezpochybňuje již probouzenou silnou vůli k životu plodu, a to v samočinné práci jeho základních tělesných funkcí jako je činnost orgánu srdce a další. Tato vůle života je v tuto dobu přiváděna k tělíčku dítěte skrze nervstvo solaru plexis, kdy právě proudění onoho chtění k existenci od duchovní jiskry je připojeno bytostnými skrze záhaly jemnohmotné a záhaly astrální až k samotnému tělíčku formujícího se dítěte v matčině lůně.

Tato zmiňovaná vůle k životu je udržována po celý život člověka základním vegetativním nervstvem, které právě, čerpajíc životní energii skrze nervovou pleteň solaru plexis, udržuje životní pochody lidského těla zcela nezávisle na vědomém mozkovém chtění a myšlení člověka. Tyto základní funkce tedy pracují i v době spánku či kupříkladu také i po čas stavu bezvědomí a podobně. Tím je také přirozeným způsobem doložena otázka, jež hýbe stále mnohými badateli, a to otázka, zda je tělo člověka samo o sobě životem, či je naopak oživeným nástrojem ducha zde na Zemi.

Jen v tomto směru uvažujme trochu více do hloubky: bylo-li by tělo samo o sobě životem - tedy zdrojem vlastního života člověka, pak by přece musela být vyšší nervová činnost mozku, jež je vyvinutá plně až po narození, nadřazena funkcím vegetativního nervstva. Tím by tak v evolučním řádu vývoje hmotného nervstva muselo nervstvo vegetativní ustoupit zdánlivě vyšší vědomé vůli člověka, kdykoliv by tato vůle vědomě chtěla ovlivnit vlastní vegetativní existenci těla. Tak tomu ale není a jen s velkou námahou, za cenu mnohaletých cvičení, se čas od času daří jedincům dosáhnout vědomého vlivu vlastních životních funkcí, a to vždy jen vlivu velmi nevýznamného. To tedy jen zřetelně naznačuje, že vyšší vůle a chtění, nesoucí v sobě touhu po životě, přichází k lidskému organismu odjinud.

Tím je tak potvrzeno ono doposud tajemstvím zahalené spojení těla a duše, jež je ve skutečnosti dějem velmi přirozeným a prostým, spočívajícím právě ve všeobsáhlém chtění po životě, jež proudí k našemu tělu od duchovního základu. Že tedy zdrojem života není tělo samo o sobě jako vlastní zdroj existence, nýbrž že tělo je skutečně oživeno duchovní silou vlastního já člověka. Jaká v tom tkví mimo jiné moudrost, uvědomuje si snad každý jen trochu přemýšlející člověk, který zná vrtkavost a často až nesmyslnost rozumového chtění mnohých lidí. Kdyby toto vědomé, mozkové chtění a myšlení mělo být nadřízeným nervstvu vegetativnímu, kdyby tedy bylo určujícím pro vlastní životní pochody člověka, pak je zcela zřejmé, že existence člověka byla by vydána snadno všanc bláhové náladovosti jeho myšlenkových impulsů. Jestliže jen vezmeme v potaz dnešní společenské napětí, vyvolávající stres a často i beznaděj, pak sklony k dobrovolnému ukončení vlastní existence vedly by k ohromnému nárůstu myšlenkových sebezničení.

To však je moudře ošetřeno nedostupností vlastní činnosti vegetativního nervstva člověka ze strany jeho myšlenkového vědomého chtění. Tedy je tak chráněna i samotná existence člověka trvalým přílivem duchovní energie, která za přiměřených zdravotních podmínek udržuje lidský organismus zcela automaticky při životě, a to právě oživujícím prouděním duchovních sil, přitékajících k pozemskému tělu od zdroje chtění, od duchovní jiskry, jež je základem bytí každého z nás.

Nyní se ale vraťme zpět. Vůle a chtění duchovní jiskry vyžaduje si kromě zmiňovaného trvalého lnutí k životu i vlastní projevování skrze stupně záhalů, s nimiž je zářením postupně propojena. Tak tato druhá část chtěním duchovní jiskry formuje se opětně všeobsáhle do základního druhu, jenž můžeme nazvat vědomým chtěním po sebeuplatnění ve Stvoření. Toto chtění prochází ve svém zrání mnoha mezistupni vědomého působení ve Stvoření a má tedy zcela zásadní projevy, z nichž může dobrý pozorovatel mimo jiné poznat stav a stupeň duchovní zralosti kteréhokoliv z lidí.

Toto vědomé chtění po sebeuplatnění je duchovní jiskrou přijato již na počátku její cesty jako toužebné přání z prapůvodního základu duchovního druhu ve Stvoření. Vše duchovní touží být v přirozeném projevu působení plnocenně platným, spolupomáhajícím na dění ve Stvoření. Viditelné projevy tohoto chtění však právě, odvíjejíce se od zralosti člověka, mohou mít zcela zásadní odlišné formy. Ve správném rozvoji mají však tyto formy stále ušlechtilejší podobu, jež se tak vždy plně projevuje v jednání, myšlení a cítění člověka v kteroukoliv chvíli jeho existence.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama