Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Cesta na dovolenou 1

31. října 2018 v 13:22 |  Príbehy
Jednoho brzkého letního rána se v malém bytě na kraji města probudil muž. Jmenoval se Oskar a mohlo mu být tak okolo třiceti let. Bylo před pátou hodinou ranní a musel jít do práce. Co naplat, že je moc brzy a tělo si ještě žádá spánku, musí takto vstávat pět dní v týdnu po celý rok. Práce, kterou vykonává, mu není nijak blízká, vnímá ji jako jednotvárnou šeď, která se line jeho životem, ale dělat ji musí. V dnešní době si nemůže dovolit ztratit místo. Ve městě je veliká nezaměstnanost a šance, že sežene jinou práci, je malá. A že by to bylo něco lepšího, na to nelze ani pomyslet. Sny o práci, která ho baví, kterou by považoval za užitečnou, o práci, která by pro něj byla posláním, ty už ho dávno opustily. Systém, jenž jako těžkopádný moloch pádí pořád dál a dál, neschopný již změnit směr, nemilosrdně semele vše, co se příliš odlišuje od stejnorodého davu.



Dnešek je ale přece jen něčím zvláštní, zítra mu začíná čtrnácti denní dovolená. Pomyšlení na to, že za necelý den a půl hodin už bude dýchat čistý horský vzduch a před sebou bude mít dva týdny v přírodě, mu dnes dodávalo sil. Vzpružen vyskočil z postele, provedl ranní hygienu, nasnídal se a vyrazil do práce. Nakonec uplynulo i neuvěřitelně vleklých osm hodin a on mohl konečně odejít.

Odpoledne strávil balením toho nejnutnějšího a nakupováním potravin. Bude sice bydlet v chatce, ale ta je na samotě, daleko od všech vesnic a města, proto musí být co nejsoběstačnější. Do nejbližší vesnice je to přes čtyři kilometry. Večer ulehl do postele a rychle usnul…

Hlasitě ho vzbudil budík, nevrle se otočil a naučeným pohybem ho zamáčkl. Za deset minut opět. Po třetí se ale s úlekem probral. Vždyť jede na dovolenou! Zaspal! Ale ne, naštěstí ještě není pozdě, jen si musí pospíšit. Rychle vstal, oblékl se, spěšně posnídal, popadl těžký batoh a utíkal na vlak. Stihl to ještě s pětiminutovou rezervou. Usadil se v kupé a po chvíli mohl sledovat ubíhající krajinu. Cesta trvala přes dvě hodiny, až konečně dojel na stanici, kde měl vystupovat. Další tři čtvrtě hodiny čekal na autobus, kterým se dostane co nejblíže k cíli své cesty a k začátku nádherné dovolené. Konečně autobus přijel! Přes svůj unavený, ne zcela nejnovější vzhled se rozjel překvapivě svižně. Po neurčitém čase drkotání po úzkých cestách konečně z autobusu vystoupil. Teď už musel pěšky.

Vzal si batoh na záda, připravil si mapu a vyrazil. Mapu si vzal proto, že zde byl poprvé. Chata nebyla jeho, pouze mu ji půjčil kamarád, který letošní léto trávil v cizině. Ostatně minulý rok, i ten předminulý a roky před tím také. Nepoužívaná chata zatím pustla. Až doteď, kdy si ji půjčil Oskar. Proč mají lidé touhu cestovat do cizích zemí, nechápal. Čas od času se někam podívat, proč ne, ale každým rokem jezdit do ciziny? Vždyť zde, v naší zemi, je tolik krásy! K čemu je člověku znát divy světa, když neví, co má za humny?

S chutí vyrazil vpřed a kochal se krásnou krajinou. Nespěchal, bylo teprve kolem poledního, cesta sice poměrně prudce stoupala, ale jinak byla krásně hladká. Jaký to rozdíl oproti lesním cestám kolem rodného města, které jsou samý kořen a výmol. Kochal se divukrásnou krajinou a lačně nasával čistý horský vzduch. Občas se podíval do mapy, ale nebylo ani proč. Cesta ho má dovést až k rozcestníku, od kterého by to pak mělo být už jen pět minut chůze lesem. Až k tomuto rozcestí nebylo možné nikam odbočit, ani sejít z cesty. Instrukce, které mu kamarád dal, byly v tomto jasné, a podrobné prostudování mapy mu dalo jen za pravdu. Po dvou a půl hodinách chůze si ale přece jen začal dělat starosti.

"No co, cesta vede do kopce, k tomu krásná krajina, asi jsem šel pomaleji," uklidňoval se Oskar. Byl si jist, že je na správné cestě, a tak pokračoval dále.

Po další hodině prošel přes jakýsi průsmyk. Zdálo se mu to divné, o ničem takovém se kamarád nezmiňoval, ale on vlastně stejně říkal jen tolik, že musí jít po cestě, dokud nenarazí na rozcestník. Přemýšlel, jestli se nemá vrátit zpět, ale při pomyšlení na celou cestu zpět se rozhodl raději ještě pokračovat. Je léto, světlo je dlouho, ještě bude mít čas se vrátit. Navíc pomyšlení, že se bude muset někde doprošovat noclehu, se mu pranic nelíbilo. A jistě by musel dát k dobru historku o tom, jak zabloudil na cestě, z které se nedá nikam odbočit. To tedy ne! Dokud má ještě trochu času, půjde dál. Vždyť to nemůže být jiná cesta než tato! Nejspíše měl kamarád po těch letech zkreslenou představu o vzdálenosti.

Přesto v Oskarovi hlodal červíček, který mu říkal: zabloudils! Ale jak to? Žádnou odbočku neminul a jiná cesta tímto směrem z vesnice nevedla. Prostě musí být na dobré cestě, jiná možnost není. Po další hodině a půl cesty se nejistě zastavil. Asi by se měl přece jen vrátit. Zpátky by šel sice převážně z kopce, tedy rychleji, ale i tak to bude mít do setmění jen tak tak. Už se chtěl otočit, když tu v dálce před sebou zaslechl nějaké cinkání a vítr k němu zanesl něco, co připomínalo lidské hlasy. Zaposlouchal se. Ano, je to tak! S radostí vyrazil vpřed - přeptá se místních a uvidí jak dál.

Za půl hodiny stanul na vrcholku malebného údolíčka a dole před sebou uviděl malou úhlednou vesničku. Kde se tu vzala? Podle mapy by tu nic takového být nemělo. Ale co, mapa je mapa a skutečnost je skutečnost. Vyrazil vpřed a za deset minut byl u prvních domů. Překvapeně si je prohlížel. Pár vesnic už v životě viděl, ale v žádné nebyly tak udržované a čisté domky. I architektura byla nějaká jiná, harmoničtější - či jak nazvat to, co pocítil při pohledu na ně.

Kde jsou ale lidé, jejichž hlasy slyší? Minul pár stavení a ocitl se na návsi. Poblíž mohutného stromu stáli v kruhu lidé. Nevšímali si ho, i když ho někteří museli zahlédnout. Všichni stáli soustředění na přednášejícího muže, stojícího uvnitř kruhu a držícího zlatou berlu, nebo žezlo. Na vrcholu berly byla hlavice ve tvaru čtyřstěnu, na jehož stranách byl znázorněn rovnoramenný kříž. Při pohledu na tyto lidi se Oskara zmocnilo jakési rozechvění. Byli takoví… Jak to říct? Jiní? To není to pravé slovo, ale nic vhodnějšího ho v tu chvíli nenapadlo. Oblečeni byli zcela prostě, muži v kalhotách převážně světlejších zemitých až zelených odstínů, přes ramena měli košile nebo vesty, ženy byly oděny do světlejších odstínů různých barev a každá měla dlouhou sukni. Všichni ale působili stejně čistě jako ty domy, a to i přes to, že na některých z nich bylo vidět, že se teprve nedávno vrátili z nějaké práce a jejich oděvy nesly stopy hlíny. Přesto i tito působili kupodivu čistým dojmem. A co to vlastně dělají? Oskar se zaposlouchal do hlasu muže, jenž celé skupině přednášel.

"... a Tvá síla nechť prozáří temnotu, jež vinou lidí obklopuje tento svět! Dovol, abychom mohli věrně sloužit Tvému záměru, Pane!"

Po těchto slovech se ozvalo sborové "Amen!"

"Abych se tak dostal do vesnice nějaké sekty," pomyslel si napůl žertem a napůl vážně Oskar. Před očima mu přeběhlo pár novinových článků, které kdysi četl, o hrůzách odehrávajících se v některých fanatických sektách. Po chvilce tichého rozjímání, které se Oskar neodvážil narušit, se kruh rozevřel a muž s berlou, zřejmě vůdce této komunity, přišel k němu.

"Zdravím vás, poutníku. Co vás sem přivádí? Není příliš obvyklé, aby k nám zavítal někdo z odpadlého lidu."

Oskar se trochu uklidnil, v očích muže a v tónu jeho hlasu nevycítil žádnou hrozbu, spíše laskavost a respekt budící přísnost, ale co to říkal o odpadlém lidu?

"Dobrý den, já jsem tak trochu zabloudil," řekl na rovinu. "Šel jsem na chatu, kterou mi zapůjčil kamarád, ale někde se stala chyba a já došel až sem. Doufal jsem, že byste mi mohli poradit."

Muž si ho přeměřil pohledem "Nevím o žádné chatě odtud až po osadu odpadlých, snad jste se jen vydal jinou cestou než jste měl. Je už ale pozdě na to, abyste se vracel zpět, přijmete-li naše pozvání, můžete zde přenocovat."

"Asi mi nic jiného nezbývá," povzdech si Oskar, "děkuji vám za laskavost."

"Rádo se stalo. Mé jméno je Michael a jsem první strážce našeho společenství," představil se muž a když uviděl Oskarův udivený pohled, dodal: "Prostě něco jako... vůdce místních lidí."

"Aha. Já jsem Oskar. Těší mne."

Z okolostojících lidí vystoupil starší muž s již prošedivělými vlasy: "Mám volný pokoj, můžete přenocovat u mne, chcete-li. Mé jméno je Adam."

"Děkuji, rád," odpověděl Oskar.

"Pak mne, prosím, následujte."

Oskar se vydal za svým hostitelem a zakrátko stanuli před krásným domkem s malou, ale upravenou zahrádkou. Adam otevřel dveře a s přátelským pokynutím vyzval hosta, aby vstoupil první.

"Vítejte v mém domě. Ať se vám zde líbí."

Oskar vešel dovnitř a hned uviděl, že jeho hostitel nemusí mít vůbec strach o to, že by se mu zde nelíbilo. Jak vypadaly všechny domky z venku čistě a upraveně, tak stejně působil tento i uvnitř. Oskar nepochyboval, že v ostatních domech to bylo podobné jako v Adamově. Z malé předsíňky vešli do prostě zařízené světnice.

"Prosím, odložte si zavazadlo a posaďte se. Přišel jste právě před večeří, tak doufám, že se najíte se mnou. Jistě máte po cestě hlad."

Oskar nabídku rád přijal. Cestou sice snědl nějakou svačinu, ale večeři si chtěl vychutnat až na chatě, takže hlad měl opravdu pořádný. Adam před hosta postavil hrnek a konvici s mlékem, vyzval jej, aby si nalil dle libosti, zapálil oheň v kamnech a začal se věnovat přípravě večeře. Oskar, zatímco popíjel mléko, se rozhlížel po místnosti.

Stůl a židle, na které seděl, byly celé z umě opracovaného dřeva a svou prostou konstrukcí, která přesto nepostrádala krásu, ladila s ostatním, oproti tomu na co byl zvyklý, skrovným vybavením místnosti. Krom kamen, vedle kterých stálo velké plechové umyvadlo a stolu, kde seděl, byla v rohu místnosti už jen lavice. Za Adamem byly dvoje dveře, vedoucí patrně do dalších pokojů. Vzhledem k tomu, že dům nevypadal z venku nijak moc velký, jeden z těch pokojů bude Adamova ložnice a druhý bude asi pro hosty. Zakrátko se od kamen začala linout vůně večeře a během chvilky už Adam na stůl stavěl talíře a naléval polévku. Ještě donesl chléb a zasedl ke stolu, kde seděl hladový Oskar. Ten se už už chtěl do jídla pustit, když si všiml, že hostitel sedí zcela tiše, má zavřené oči a sepjaté ruce. Co to dělá, vždyť to vystydne, zabručel si v duchu Oskar, ale raději počkal, až Adam skončí. Nechtěl si toho laskavého muže pohněvat. Naštěstí to netrvalo dlouho a Adam s modlitbou skončil.

"Dobrou chuť! Jezte, a jestli budete mít málo, řekněte, ještě tam zbylo. Zeleninová polévka asi není to, na co jste zvyklý, ale jsem už starý muž a stačí mi poměrně málo. Krom toho v této vesnici žijeme skromně a z okolní přírody si bereme jen to, co opravdu k životu potřebujeme."

Oskar svou porci snědl docela rychle a ještě si přidal. Už dlouho nejedl nic tak dobrého. Sice se trošku styděl, když viděl, že Adam si svoji důstojnost, které si Oskar všiml již venku, zachovává i při jídle, ale hlad byl tentokrát silnější než dobré vychování. Po jídle hostitel sklidil a umyl nádobí a vrátil se ke stolu.

"Tak povídejte, jak se stalo, že jste zabloudil? Cesta odtud až dolů k vesnici odpadlíků je dobře znatelná a v podstatě se z ní nedá sejít, neboť ji nekříží žádná jiná," zeptal se zvědavě Adam. Oskar se začervenal.

"No, sám to moc nechápu, šel jsem po cestě, kterou jsem se měl dostat k rozcestí a odtud už to mělo být kousek na chatu," odpověděl a vyprávěl Adamovi, jak se domluvil s kamarádem na půjčení jeho chaty, o cestě, kterou mu kamarád popsal, a na které se nedalo zabloudit, a o tom, jak po ní došel až sem, aniž by narazil na ono rozcestí.

"To je zvláštní," zamyslel se Adam, "okolí znám velmi dobře a i cestu dolů do vesnice jsem kdysi již několikrát absolvoval, ale o žádném rozcestí ani o chatě v okolí nic nevím. Snad jste se z vesnice vydal omylem jinou cestou? To bude nejpravděpodobnější."

"No, to mne také napadlo, ale žádnou jinou cestu jsem v tomto směru neviděl a ani na mapě žádná jiná není... Ona tam popravdě není ani tato vesnice," dodal po chvilce zadumaně.

"Mohu se na tu mapu podívat?" poprosil Adam.

"Samozřejmě," Oskar došel k batohu, vyndal mapu a podal ji Adamovi. Ten ji rozložil a chvilku studoval.

"Ta mapa je jaksi podivná. Vesnici odpadlíků poznávám, ale cesta, která vede sem k nám, je zde zakreslena chybně. Je na ní opravdu zakresleno rozcestí, které ale neexistuje, avšak chybí tu průsmyk a horské údolí s naší osadou. Docela mne to překvapuje. Myslel jsem, že vy, odpadlíci, máte tyto technické věci již spolehlivě zvládnuté."

Oskar se na Adama podíval, nevěda, zda se má urazit nebo ne.

"Už několikrát jsem od vás a od Michaela slyšel, jak vesničanům říkáte odpadlíci, a teď to vypadá, že tím myslíte i mne! Jak tomu mám rozumět?"

Adam se na něj podíval se smutným výrazem.

"Omlouvám se. Nechtěl jsem se vás nijak dotknout, ale zde u nás se výraz odpadlíci již tak vžil, že jsem si neuvědomil, že bych vás tím mohl urazit. Ani ode mne, ani od Michaela to nebylo myšleno jako urážka, je to, žel, pouze konstatování faktu. Odpadlíci říkáme lidem žijícím mimo naši osadu, protože už dávno zapomněli na to, kdo jsou a odkud na tuto Zemi přišli. Neví už ani, proč tu jsou. Dobrovolně se spoutali hmotou a touhou po jejím vlastnictví."

Oskar byl poněkud zmatený. To, že mnozí lidé hromadili bohatství, a to jim bylo dražší než cokoli jiného, některým bylo dokonce i dražší než život jiného člověka, to věděl, ale proč mluví o všech, vždyť všichni přece nejsou takoví. On sám si nepřipadal nijak špatný. Nicméně už se nevyptával, kdoví čemu místní lidé věří, a navíc - nechtěl si Adama popudit příliš všetečnými otázkami.

Naproti tomu Adam s určitým napětím očekával, bude-li se jeho host ptát dále a bude-li mu moci povědět více. Když ale viděl, že se nedočká, s mírným zklamáním se zvedl od stolu.

"Ukáži vám váš pokoj, kde přespíte a kam si můžete uložit věci."

Oskar zvedl batoh a odešel za Adamem do jedněch ze dvou dveří, kterých si již před tím všiml. Vešel do menší, ale útulné místnosti, u jejíž stěny stála postel a vedle ní noční stolek. Na stěně nad postelí visel kříž podobný těm, které měl Michael vyryté na berli, když byl předtím spolu s ostatními na návsi. Adam se k němu obrátil.

"Asi jste po cestě unavený, můžete si klidně lehnout. I tak se již připozdilo. Pokud se vám spát zatím nechce, pak si můžeme ještě chvilku popovídat, chcete-li."

Oskar, který byl už opravdu poněkud ospalý, dal přednost lůžku.

"Tedy dobrou noc. Ať se vám zde dobře spí a ať vás spánek osvěží," rozloučil se Adam a odešel do vedlejší místnosti. Oskar se převlékl, pootevřel okno, aby mohl dovnitř čerstvý vzduch a ulehl.

Ve vedlejší místnosti zatím Adam přemítal, proč sem vůle Nejvyššího zavedla Oskara. Už je to dávno, co u nich naposledy byl někdo z odpadlíků. "Ale co," pomyslel si. "Kdo jsem, abych se pokoušel zvažovat záměry Boží. Až bude čas, bude mi jistě ukázáno vše, co budu potřebovat vědět. A když ne mě, pak někomu jinému z osady." Zhasl petrolejovou lampu a také se odebral na lůžko. -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama