Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Atlantida 5

8. srpna 2018 v 8:25 |  História
Přešlo čtyřicet dva let a již jen sedm let lhůty bylo před námi. Mnozí z nás nepovažovali tuto lhůtu za milost, nýbrž za zostření trestu. "Má-li to přece jednou nastat, proč je tu třeba na tuto nevyhnutelnost tak dlouho čekat? Ať přijde zničení!" Vím, že ve snaze pomoci lidu směl jsem odpykati mnohou vinu, ale toto pokání bylo nepopsatelně těžké.


Jedné noci duněla země silněji než obvykle. Zvykli jsme si již na toto podzemní dunění. Podivný kouř naplňoval vzduch. Vyběhli jsme z obydlí. V dáli objevila se na nebi červená záře jako od mohutného ohně. Zář byla silnější a silnější!

Nyní viděli jsme příčinu: obě naše nejvyšší hory v blízkosti mého hlavního města chrlily oheň a kamení a ničily všechno v dalekém okruhu. Také jedna z hor uprostřed moře začala v jedné z nejbližších nocí hořet. A ze všech stran přicházely i z jiných říší tytéž zprávy.

Co mohlo ještě přijít? Až do zániku Atlantidy nezastavily hory svou činnost a čas od času dostavovaly se ještě zátopy. Zdálo se, jako by nezadržitelně se blížící Měsíc přitahoval vodu, která se zvedala k němu.

Ještě tři léta, ještě dvě léta lhůty!

V našich údolích nerostlo již obilí ani tráva, všechno shnilo. Dobytek neměl potravy a umíral slabostí. Co jsme měli jíst? Hladověli jsme. Ryby zmizely z moře a ptáci padali mrtví k zemi. Draci postrádali potravu jako my všichni, ale ti si dovedli pomoci. Loupili lidi, nejraději ženy a děti. Chtěl-li jim v tom někdo bránit, plivali oheň a zapalovali obydlí a svým ohromným ocasem drtili útočníka. Domnívám se, že i mnozí soukmenovci dělali to jako tito draci a svůj hlad utišovali jako oni.

Poslední rok započal...

Budeme žíti až do konce roku, nebo nastane zánik dříve? Naši věštci říkali, že jen několik měsíců nás dělí od srážky s Měsícem.

Lid zahálel, užíval si a běsnil dále!

Nebylo již zastavení. Posvátná místa na Atlantidě osaměla. Také ti, kteří zde v úzkosti a strachu prosili Boha, aniž byli vyslyšeni, již nepřicházeli. Snad směli zemřít dříve, než celá hrůza propukla.

A pak nastal den, kdy Měsíc řítil se k Zemi se strašlivou rychlostí! Byl ohnivě rudý a nesmírně veliký. Byl to vůbec ještě Měsíc? Nebyla to nějaká jiná žhavá hvězda? Všichni byli zachváceni hrůzou.

Teď, teď to musí přijít! Teď!

Na okamžik se zdálo, jako by se zachvěla celá Země, jako bychom všichni vletěli do žhavého proudu, a pak … pak to přešlo. Touž rychlostí vzdaloval se Měsíc a bylo možno zřetelně pozorovat, jak vzdálenost mezi ním a námi se opět zvětšuje. -

Jásavý, neslýchaný křik stoupal vzhůru k nebi! Lidé, kteří stáli dosud v hrůzném mlčení jako přikováni na svých místech, křepčili nyní v divoké radosti. Zachráněni, zachráněni! Nebude zánik! Věštci to špatně vykládali! Kněží lhali! Žijeme ještě a Měsíc je pryč a všechno ostatní se rychle zlepší!

Tráva i byliny opět vypučí jako potrava pro zvířata i lidi! Budeme moci ukojiti svůj hlad. Klid zavládne opět na Atlantidě!

Všichni křičeli divoce jeden přes druhého a pokřik lidí téměř přehlušil hukot ozývající se v nitru země. Vody se zvedaly, jako by se chtěly vrhnout na Měsíc, a Země, na které jsme stáli, začala klesat. Ne, to nebyl klam! Pevná země nezadržitelně klesala. Tam na břehu moře odplavovaly již vlny celé řady domů.

Pokřik lidí náhle umlkl. Výkřiky radosti změnily se ve výkřiky zoufalství a hrůzy. Dav se dal do pohybu. Všechno se hnalo k horám. Bylo to však marné. Na nejvyšší hory nemohli jsme vystoupit, protože hořely, ale ani jejich vrcholky by nás nemohly zachránit, neboť i ony klesaly s veškerou zemí.

Nyní nastala ještě bouře a nebe bylo temně černé. Blesky šlehaly všemi směry. Potom začaly padat kroupy ve velikých kusech a zraňovaly lidi i zvířata. -

Den a noc trvala tato hrůza, a pak Atlantis - hrdá, nádherná Atlantis ponořila se na tisíciletí!

Byl jsem jedním z posledních, kteří se utopili, jako za trest za svou zbabělost musel jsem nejdříve vidět zánik celého okolí, nejsa schopen, abych někomu nějak pomohl. Každý přišel o život tam, kde právě stál, ani jedna rodina nebyla pohromadě. Každý se snažil, aby se zachránil a každý musel vytrpět hrůznou smrt osamocen. Ušetřen nebyl nikdo. Ani jediný z obyvatel Atlantidy nezachránil se živ z těchto hrůz!

Lidstvo dneška! Slyš hlas jednoho, který nebyl lepší, než jsi ty! Tak jako my jsme zašli, musíte také vy zahynout v hrůzách a úzkostech, nebudete-li ještě v poslední hodině chtít slyšet! Tak jako my na Atlantidě, jdete i vy vstříc zkáze ve spravedlivém soudu!

Tak volá k vám Ororun, poslední král Atlantidy!

Ororun skončil. Světlo zjasnilo jeho postavu, která stala se lehčí po tomto vyznání. V radostném díku zvedl na pozdrav své ruce a ztrácel se, vznášeje se vzhůru z mlh do země sluncem ozářené...

U v o l n ě n - v y k o u p e n !
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama