Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Atlantida 3

25. července 2018 v 8:17 |  História
Neznali jsme jiných bohů než Trojjediného - nejvyššího Boha, který se nám zjevil. Teprve lidé, kteří přišli po nás, pohlíželi na bytostné jako na bohy. Co s nimi prožili, to žilo v pověstech a písních dále a vešlo tímto způsobem do hrdinských zpěvů Eddy. -


Jestliže nyní odhaluji závoj z toho, co nám bylo nejsvětější, tu neděje se tak pro vás, pozemské lidi:

Bůh se nám zjevil v době, kdy Erarijci nepobývali ještě tak dlouho na Zemi. K jednomu z nich, který se jmenoval Har jako můj otec a byl nejvyšší mezi nimi, přistoupila světlá postava a zvěstovala mu:

"Nahoře v nejjasnějších výšinách stojí královský hrad, kde bydlí Bůh se svými dvěma syny - se Světlým a Vážným. Vážný je určen za krále na Zemi, až budou jednou lidé takoví, že si zaslouží království Boží. Vážný, jehož jméno jest Imanuel, bude bydlet dole mezi lidmi a bude jim vládnout. Světlý je však pánem nad zemřelými, dokonalými dušemi, které nepotřebují se již vraceti na Zemi. Mnohem později vrátí se také Imanuel opět do říše svého Otce."

To byl trojjediný Bůh, ke kterému jsme se modlili. Bůh Otec a Synové Boží.

Když jsme o nich chtěli mluvit v runách, tu jme vyobrazili tři hory - to mělo znamenat, že jsou nad námi povýšeni jako hory, že nás mohou rozdrtit, ale právě tak jako hory, poskytují nám nezměrnou ochranu. Když jsme se modlívali nebo chtěli k nim hovořit nejsvětějšími slovy, nazývali jsme je "Trojnásobní".

Věděli jsme, že poslové Boží sestupují od Něho na Zem, aby předávali bytostným Jeho rozkazy. Také k nám často hovořívali, ale činili tak stále řidčeji, čím více jsme se stávali lidštějšími a sebevědomějšími.
Věřili jsme, že všechna síla a pravda mají své východisko v Bohu. Věřili jsme však, že jsme průběhem času obdrželi tolik síly, že jsme se mohli zabývat sami sebou. Jací jsme to byli blázni! Boží potopa nechala zmizeti za jediný den a noc celou naši nesmírně velikou říši s povrchu zemského.

Na dně mořském leží všechno, co z toho patřilo k pozdějšímu stvoření, pokud to již nevystoupilo na světlo sluneční. Dole leží také naše poklady a všechno, co jsme vytvořili během tisíciletí. Mnohé zachránila podle Božího příkazu péče bytostných před zánikem. Zda to bude smět opět vystoupit, aby to svědčilo o nás...?

Naše pozemská těla zemřela všechna bolestnou smrtí. Ani jeden Erarijec neunikl živ veliké potopě, jako se to podařilo jednotlivcům z jiných národů. Všichni jsme byli strženi svými hříchy. Směli jsme se však vracet jako ostatní duchovní zárodky a vtělovat se znovu, pokud jsme se nenaučili myslet na to, jak jsme nepatrní, a na to, jak malá je naše dovednost a možnost.

Zatím co můj bratr Orokun směl vystoupit do vyšší úrovně a nepotřeboval se již vracet na svět, byl jsem já na Zemi ještě dvakrát. Pak následovala ještě jen jednotlivá vtělení někdejších Erarijců. Zdálo se mi, jako bychom byli zdržováni za určitým účelem. Náhle se vtělili všichni z nás, kteří se mohli ještě vrátit, a na Zemi pojednou vzniklo opět staré "árijské vědomí". Procitlo jediným rázem a naplnilo duše mnohých mezi lidmi, kteří nepatřili k nejhorším.

Tak to mělo být. Lidé však přehnali jako vždy. Místo vědění o Árijcích a Armánech, které vás mělo rozplamenit a učinit vás zralými, abyste v zástupech přijali Poselství Syna Člověka, živilo jen vaši domýšlivost a vaše povýšenectví! Ty chyby, které potopa v nás měla vyhubit, ve vás opět vyvstaly!

Z počátku platilo tedy naše uctívání neviditelnému Bohu. Teprve za doby mého panování, když lid viděl v mém bratru a ve mně bohy, směřovaly modlitby a chóry k nám. Přijímali jsme je "na místě Božím", ale i v našich duších stíraly se zvolna všechny pojmy a nakonec nacházeli jsme uctívání a oběti nám přinášené zcela v pořádku.

Tyto oběti byly velmi krásné. Spalovali jsme pryskyřice z našich lesů, které šířily líbeznou vůni. Mezitím vypouštěli jsme bílé ptáky podobné vašim holubům, kteří se v bílém dýmu vyjímali podivuhodně krásně. Nic se jim nestalo. Po slavnosti vraceli se bez úrazu do svých velikých holubníků, kde o ně kněží láskyplně pečovali. Z jejich letu během oběti věštili naši věštci nejrůznější věci. Každý směl přednésti svou otázku, pro každého mohl být vypuštěn jeden pták.

Jen jednou jsem zažil, jak jeden holub byl usmrcen. Jeden z našich lidí ublížil jednomu obrovi. Obr žaloval, ale my jsme nechtěli kvůli němu potrestat Erarijce a dělali jsme, jako bychom obrovi nevěřili.

Tu požadoval obr, abychom při nejbližší slavnosti se dotázali bohů pomocí holubího letu. To mu nemohlo být odepřeno. Holub musel vyletět, ale přirozeně pro Erarijce. On sám si vybral ptáka, kterého kněz vypustil, a všichni bez dechu pohlíželi, jak rozepjal své oslnivě bílé perutě. Ale sotva vyletěl do vzduchu, vyrazil veliký dravec, kterého předtím nikdo neviděl, vrhl se na nevinného ptáka a odletěl s ním jako s kořistí mocnými rozmachy svých křídel.

Tu propukli obři v takový jásot, až se země otřásala. Dříve než tomu mohl někdo z nás zabránit, uchopili provinilého Erarijce a svrhli ho do propasti.

Naše pobožnosti bývaly pod širým nebem. Obrovské kameny ohraničovaly posvátná místa. V jejich středu byl zřízen jakýsi kamenný stůl. Na tomto kameni a na všech okolo ležících kamenech stály obětní mísy, zpravidla v počtu čtyřicetidevíti nebo násobku tohoto čísla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama