Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Schopnosti lidského mozku: Inteligence 20

13. května 2018 v 8:43 |  Český inštitút
Schopnost projevování inteligence člověka, tak jak ji poznáváme, souvisí úzce s činností Velkého - předního mozku. Obecně je nahlíženo na inteligenci, na její hodnotu (označenou nejčastěji zkratkou IQ - inteligence quotient - inteligenční kvocient), jako na schopnost získávání vědomostí, znalostí a jejich další logické, racionální používání v životě. Současně s tím je dnes také jako samozřejmé, nahlížet na šíři vědomostí člověka jako na cosi, co je uložené přímo v orgánu mozku. Ačkoliv se věda doposud nedopátrala způsobu "jak" je potenciál vědomostí v mozku uložen, opatrován, vychází se stále setrvačně z úsudku, že všechny vědomosti člověka jsou nošeny v naší hlavě. Bez ohledu na chybějící pravé objasnění podoby našeho myšlení, je to vše bráno jako nezpochybnitelný fakt.


Je to přitom velmi zvláštní, zamyslíme-li se zde nad tím, že existují i další životní projevy související s existencí člověka, které jsou též vědecky nedokazatelné, jako je kupříkladu existence duchovního nitra člověka. Na rozdíl ale od těchto vědou tolik popíraných projevů ducha, existenci myšlenek v naší hlavě přijímáme však jako něco samozřejmého a jistého. A to i přesto, že nebyla tato existence vědomostí v mozku také nikým hmatatelně dokázána, nebyla konkretizována, kde skutečně sídlí, jak vypadá a jak je uložena. Můžeme tak zde říci, že skutečná existence vědomostí v mozku je z pohledu vědy úplně stejně abstraktní jako existence duchovního základu člověka, jenž je spojen s tělesným aparátem skrze nervové svazky Slunečních pletení, tedy Sluneční pleteně Velké - Solar plexu a Sluneční pleteně Malé - srdeční. Přesto je obecně vědou k pojmovým veličinám k myšlení a cítění, respektive k rozumu a duchu, zaujímán zcela odlišný postoj. Veličina rozumu v mozku je uznána jako něco samozřejmého, současně s tím je však druhá veličina, veličina duchovní, jako přirozený díl naší existence, křečovitě odmítána. Je to skutečně velmi zvláštní postoj.

Nyní ale zpět k vlastnímu tématu.

Potenciál inteligence, jenž převážně souvisí s činností Velkého předního mozku, je právě dosud nahlížen nesprávně. Schopnost Velkého mozku nespočívá v ukládání vlastních myšlenek, ale je pouhou schopností uchovávání spojení s myšlenkovým světem, jenž se nachází na úrovni kvarkového a předkvarkového kmitočtu hmoty.

V tomto světě myšlenek, jak jsme již psali v předchozích kapitolách o lidském mozku, přebývají miliardy již hotových myšlenkových forem. Tyto formy nesou v sobě vždy základy určitého směru a druhu stejnorodosti. Tak jak poznáváme kupříkladu zvířecí, rostlinné či minerální druhovosti, rozdělené do řádů, tříd, čeledí a podčeledí, podobně tak jevil by se nám i svět myšlenkových forem, jestliže bychom jej mohli jednou plně nahlédnout na jeho stupni zachvívání. Tyto myšlenkové formy jsou živoucí, a to právě díky spoluúčinnosti duchovního potenciálu člověka, jenž je automaticky spoluvytváří silou svého chtění. Nesou tedy v sobě určitý vlastní život, který je však plně závislý na udržování spojení se zářením lidského mozku.

Mluvíme-li zde tedy o inteligenci člověka jako myslícího a uvažujícího tvora, pak největší část tohoto projevování zařizuje právě náš Velký mozek, jenž jako zářič přijímá, ale také i vysílá spojení k uvedeným myšlenkovým formám. V přijímání se spojuje mozek s myšlenkami a jejich obrazy. To je to, co ve svém vnímání formujeme, popisujeme, ať již slovy, psanou nebo i jinou formou. Zároveň však ve své činorodosti, na níž se podepisuje přirozené chtění dané naším duchovním druhem, přijaté formy přepracováváme, spojujeme, rozdělujeme, přidáváme k nim další, jiné formy, a tím vytváříme stále nové a nové "čeledi a podčeledi" myšlenkových forem v jejich kvarkovém a předkvarkovém světě.

Již dříve jsme také hovořili o tom, že schopnost učení se spočívá ve vytváření živoucích spojení na jednotlivé oblasti myšlenkových forem.

Dítě, které přichází do školy, pro získání poznatků v popisu a výkladu předmětů vytváří si tak jen spojující zakotvení na dané myšlenkové formy. Vytvořením a udržením si tohoto spojení je pak dnes míněno to, že si žák osvojil látku, že se ji naučil. Ve skutečnosti jediné, co bylo osvojeno, je právě nové spojení s místem, jež nějak souvisí s vykládaným předmětem. Tak kupříkladu při vyučování ve škole je žákům v knize přírodopisu popisován obraz zebry. Tento obraz nese v sobě poznatek, jak tato vypadá, kde žije, čím se živí a případně i další informace a vědecké poznatky. Přečtením či vyslechnutím si těchto informací od přednášejícího vytváří si žák nové spojení s myšlenkovými formami v kvarkovém a předkvarkovém světě.

Z našeho pohledu si zdánlivě vše zapamatujeme, pokud nás tedy ovšem látka zajímá a věnujeme jí pozornost. Ve skutečnosti ale v části předního mozku vzniká osvojování si nastavení zcela určité frekvence, která navazuje pak následně spojení kdykoliv, kdy je vysloveno slovo zebra, nebo jestliže je k vidění obraz tohoto zvířete. Současně s tím rozbalí se ihned i celý věnec dalších spojení, která dále nabízí nové myšlenkové formy o tom, že zebra je lichokopytník, je pruhovaná, žije v Africe nebo u nás v ZOO, dále se připojí i to, že kupříkladu je legrační, protože vypadá jako kůň v pyžamu a mnohé další. Také se může objevit i myšlenková forma, která nese v sobě poznatek, že některé druhy zeber jsou ohroženými anebo, stejně jako i další zvířata na světě, byla část z nich již člověkem dokonce přivedena k vyhynutí.

Tak rozebíhá se věnec záření - kmitání mozkových nervových buněk, které v rychlém sledu vytvářejí nová a nová spojení se světem myšlenkových forem, a člověk vybírá si z nich stovky a tisíce dalších odboček. Samozřejmě to vše se odvíjí u mozku, jenž je dnes normálně vyvinutým - u zdravého dítěte, a to ve stále rychlejším sledu, v řádu sekund. Zde pak hovoříme o chápavosti dítěte.

Pojďme však ještě dále. V souvislosti s tím, jak se nabídne možnost myšlenky, že zebra (kupříkladu) je ohroženým tvorem v Africe, může nastat u dítěte nebo i dospělého člověka nový děj. Slovo ohrožení vytvoří ihned nový obraz záření, které může nejenom navazovat spojení se světem myšlenkových forem, ale současně může zákmit tohoto slova proniknout přes Limbický systém, přes Thalamus a následně skrze k tomu určená nervstva, až ke spojení s duchovním nitrem, neboť slovo ohrožení nese v sobě určitý zákmit citovosti. Ohrožení vyvolává potřebu pomoci a tyto záchvěvy úzce souvisí s lidsky duchovní podstatou člověka.

Tu pak duchovním nitrem dítěte může vniknout soucit, jenž vyvolá zpětnou reakci impulsů, které spěchají k Velkému mozku najít odpovídající myšlenkovou formu. Vyzáření buněk Velkého mozku hledá pak spojení odpovídajících řešení, jak pomoci zebře, která je ohrožena před vyhynutím. Je patrné, že se zde ukazuje síla duchovního nitra člověka, jenž právě v plném svém rozvinutí reaguje na impulsy jednotlivých slov či prožitků. To je pak ono známé soucítění, soucit, jenž se plně odvíjí od citlivosti našeho duchovního nitra.

Dnes je, žel, až příliš velký počet lidí na stupni naladění Velkého Mozku, u nichž jsou tyto city potlačovány ve snaze nezdržovat se jimi, neboť racionalita jejich myšlenkového mozku - Velkého mozku tlačí tyto lidi především k uplatnění se ve svých vlastních potřebách. Tu pak takový člověk mávne rukou nad osudem ohroženého zvířete a zachytí dnešní, velmi silnou myšlenkovou formu: "Co já s tím vším? Ať si to řeší někdo jiný." Taková je i většina dalších myšlenkových forem, jen jejich projevy jsou v odchylkách nejrůznější. Někdo se ale i cítí být tím zasažen, avšak nabízené možnosti co činit jeví se jako přesahující jeho možnosti.

Tím odloží Velký mozek tyto formy stranou jako racionálně neuskutečnitelné - prostě záření druhu hledání pomoci opět zeslábne, až se úplně ztratí během několika minut. Je přehlušeno a vytlačeno zářením, které jeví se pak jako momentálně důležitější. Obecně se říká, že člověk na to zapomene. Ve skutečnosti stalo se toto spojení mozku s myšlenkovými formami vedlejším a nežádoucím a v konkurenčním boji jiných myšlenek je vytlačeno stranou. Přesto však kdesi hluboko, pod tlakem ostatních nervových spojení, toto spojení dřímá a čeká, zda nový impuls nerozezní jeho vlnovou délku záření.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama