Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Velkomoravská říše – kníže Svatopluk 2

10. září 2017 v 8:02 |  História
Leč ani tím nebylo udušeno nepřátelství proti Metodějovi. Když pak r. 885 vysoce šlechetný a svatý ten muž zemřel, dostal se k nejvyšší moci jmenovaný Wiching. Ten jal se krutě pronásledovati oddané žáky velikého apoštola tak, že nezbývalo většině z nich než opustiti milovaný lid a odstěhovati se do Bulhar, kde je pohostinně přijal mocný tamní car Symeon. Také přemnohé památky církevního písemnictví slovanského z Moravy s sebou vzali do Bulharska. Nešťastné zmatky ty byly osudny a k nemalé škodě nejen ve příčině církevní, ale i národní pro Moravany a říši Velkomoravskou vůbec. Arcibiskupský stolec moravský nebyl také obsazen, a počátky prvních řádů křesťanských na Moravě byly ve zmatek uvedeny.


Pokud byl Svatopluk živ, utěšeně rozkvétala říše Velkomoravská. Když však r. 894 zemřel, nastaly pro říši tu časy velmi zlé. Ukázalo se i tu, že budoucnost velikých říší nezáleží toliko na hmotné moci, ale mnohem více v lidu samém a jeho duševním životě. Sám Svatopluk tušil na sklonku svého života, že snad s ním zanikne i sláva veliké říše jeho. Vypravuje se, že zavolal ke smrtelnému lůžku svému tři syny své. I podal prvorozenému z nich svazek tří prutů, aby je zlomil. S to když nebyl, dal svazek ten synu druhému a pak i třetímu. Žádný z nich však toho nedokázal. Svatopluk rozvázav pruty dal každému po jednom, i nebylo jim nesnadno po vůli otcově přelomiti pruty rozvázané. Tu Svatopluk, použiv příkladu toho, poučil syny své řka: "Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vaši vás nikdy nepřemohou ani do zajetí neodvedou. Budete-li se však svářiti a říši rozdělíte, budete potřeni od nepřátel a moc vaše zlomena."

Prorocká slova ta, ať byla opravdu pronesena, ať jsou pouhou pověstí, tajila v sobě hlubokou pravdu. Žel, že synové Svatoplukovi, z nichž známe dle jména toliko Mojmíra a Svatopluka, jich nedbali. Již po smrti otcově roku 894 počali se mezi sebou svářiti. A následky nesvornosti té záhy se objevily.

První, kdo ze svazku říše Velkomoravské vystoupil, byl Spytihněv, syn Bořivoje, knížete českého. Zmocniv se celé země České odebral se do Řezna, aby tam na německém králi Arnulfovi vyžádal si ochrany. A to byl nešťastný krok, neboť Čechové i ve příčině církevní odloučili se od Moravy a byli připojeni k diecesi Řezenské. Liturgie slovanská ponenáhlu ustupovala pak liturgii latinské.

Mojmír, nejstarší ze synů Svatoplukových, ujímal se vlády dosti statečně. Zabýval se i záměrem, že obsadí znovu arcibiskupský stolec na Velehradě, uprázdněný od smrti Metoděje. Přes odpor biskupů německých dosáhl k tomu i souhlasu papežova. Než nenadále snesla se záhubná bouře na říši Velkomoravskou.

V době té na rozložitých nížinách uherských mezi Dunajem a Tisou usadil se podivný zase národ. Byli to Maďaři, kteří před nedávnem prodrali se do Evropy. Války a loupeže byly jejich zaměstnáním. Na rychlých koních projížděli téměř půl Evropy. Kam vpadli, tam vraždili, příbytky pálili a co mohli, odnášeli. Těžko bylo se jim brániti, neboť způsob jejich válčení byl nový, nezvyklý.

Zajeli také do Němec a přinutili Němce částečně k poslušnosti, částečně k poplatkům. Vpadli i do Moravy a zemi obrátili v poušť. Velehrad obrácen od divokých Maďarů, kteří se takto stali bezprostředními sousedy Čechů, v popel a rum. Podrobných zpráv o nešťastném vpádu tom se nám však nedochovalo. Tím byly i počátky křesťanské vzdělanosti zahubeny; nad zbylými obyvateli pak krutě vládli po dlouhý čas chaganové maďarští. Stalo se to někdy na počátku desátého století, snad r. 907.

Rezek, Dolenský, Kosina - OBRÁZKOVÉ DĚJINY NÁRODU ČESKOSLOVENSKÉHO, 1923

Velká Morava

Ta říše byla takřka zjevením. Vynořila se z temnot náhle, jako meteor na nebi.

Nakrátko oslnila leskem bohatství, moci, podivuhodně rychlého kulturního rozkvětu.

Avšak meteor zase zakrátko zmizel, stejně neočekávaně, jako se objevil. Zhasl.

Po třech čtvrtích století prudkého vzmachu se dostavil divoký náraz zvenčí. A následoval pád.

Hradby nádherných sídlišť, Valů u Mikulčic, Starého Města, Pohanská, byly překonány náporem nájezdníků. Vzplály střechy prvních křesťanských kostelů.

Byl konec ...

Velkomoravská říše představovala po čas své existence evropskou velmoc.

A vepsala do našich dějin významnou kapitolu, neboť se stala prvním společným státem Čechů a Slováků.

VALNÁ ČÁST ZPRÁV O VELKÉ MORAVĚ, tedy psaných zpráv, vznikla - to nutno připomenout - ve Francké říši, čili na nepřátelské půdě. Frankové představovali po celou dobu existence velkomoravského státu hlavního protivníka západních Slovanů. Dějiny Velké Moravy byly vlastně jediným nekonečným sporem, tu krvavým, tu diplomatickým, s germánským sousedem. Nebylo tedy divu, že souvěcí němečtí kronikáři hleděli na dění ze svého úhlu, zachycovali fakta v tendenčním zkreslení a na vše slovanské se dívali buď svrchu a zaujatě, nebo rovnou s očividnou nenávistí. Příkrý vztah k osudům a vývoji Slovanů měl trvalý charakter. I v dobách pozdějších si týž odstup vyhrazovali pro sebe němečtí analisté a historici. Pro ně byl slovanský živel vesměs primitivní, zaostalý, málo tvořivý. Toto odmítání jen zrcadlilo v názorové rovině fakt, že svár německých a slovanských sousedů byl po staletí ústředním politickým problémem ve středoevropském prostoru. Přetrval až do našeho století, aby v nejbrutálnější podobě nakonec vyvřel za druhé světové války.

ÉRA VELKÉ MORAVY představovala nepochybně slavné období našich časných dějin. Ve fázi největšího územního i politického rozkvětu byla říše evropskou velmocí. Přirozeně nezůstala nepovšimnuta píšícími současníky. Ti zanechali ve svých análech a kronikách obsažnější i stručnější zmínky. Historická literatura jich zná kolem stovky. Zprávy o Velké Moravě jsou ovšem zlomkovité, neposkytují celistvý obraz, a tak proud politických událostí nám ve své šíři i pestrosti uniká. Historické děje, pro Moravu podstatné, spíš tušíme, než známe. Více detailních vědomostí o této obdivuhodné slovanské kultuře nám poskytuje práce archeologů. Z řady původních velkomoravských center, která moderní archeologie objevila a na nichž vesměs dále probíhají výzkumy, bychom měli znát alespoň nejdůležitější: Valy u Mikulčic, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko u Břeclavi, Pohansko u Nejdku, Hradiště nad Znojmem, Rajhrad na řece Svratce, Staré Zámky u Brna, Děvín na soutoku Moravy a Dunaje, Bratislavu-hrad, Pobědim na řece Váhu, a Nitru, která se tenkrát jmenovala Nitrava.

ROZVOJ ŘEMESEL A VÝROBY byl ve Velkomoravské říši tak prudký, pokrok v technologii, ve specializaci a v osamostatňování profesí byl natolik výrazný, že později zamotal hlavu archeologům a zavedl je na zcestí. Při hodnocení nálezů nemohli uvěřit, že se naši předci dokázali propracovat k takovému mistrovství. Překrásné prsteny, náušnice a ostatní šperky byly proto pokládány za díla cizích klenotníků, za dovozní zboží z Byzance či ze západu, z Francké říše. Teprve objevy dílen slovanských zlatníků zbavily vědce skepse. Právě tak vzbuzovaly pochybnosti výrobky velkomoravských zbrojířů, zvláště rukojetě mečů, nalézané v hrobech velmožů a bojovníků. Skok k nové kvalitě učinila i velkomoravská keramika. Pestrý sortiment nádob - už ne těžkopádných nezdobených hrnců, ale "římských" amfor, elegantních láhví, váz, džbánů, mís točených na hrnčířském kruhu, dobře pálených a zdobených typickými slovanskými vlnicemi či tzv. vlešťovanými vzory, celý ten bohatý stolní a kuchyňský inventář sváděl k mylnému datování: zdálo se, že tuhle keramiku je třeba připisovat dobám aspoň o dvě století mladším ... Nikoli! Je domácího původu a z 9. století! Stejně jako mistrovské ukázky bednářské práce: vědérka, jaká vyráběli řemeslníci tenkrát asi zcela běžně, by už dnes sotva někdo uměl - totiž bez použití strojů. Vynikající úrovně dosáhlo kovářství, tesařství (Slované odjakživa vynikali v práci sekerou), a jak se ukázalo v posledních letech, revoluci tehdy prodělalo i stavitelství: vlastně se zrodila zděná architektura.

ARCHEOLOGŮM se zatím podařilo objevit v ústřední oblasti Velké Moravy základy 20 kostelů. Byly budovány z lomového kamene pojeného maltou a uvnitř zdobeny barevnými malbami. Doposud se vede diskuse o původu těchto staveb. Větší část kostelů zřejmě stála už před příchodem Cyrila a Metoděje. Z celkového počtu velkomoravských chrámů bylo 12 nalezeno v Mikulčicích, 4 ve Starém Městě u Uherského Hradiště a v blízkém okolí (Sady), po jednom na Pohansku u Břeclavi, na bratislavském hradě, který byl původně velkomoravským opevněným sídlem, a pak v obci Ducové u Piešťan na západním Slovensku. A dvacátý kostel, jehož přesnější půdorys se však už nepodařilo zachytit, byl nalezen v Nitře. Je velmi pravděpodobné, že nepatrné zbytky zdiva jsou totožné s kostelem, který kolem r. 830 dal postavit kníže Pribina.

S OBDOBÍM Velké Moravy byl spjat prudký rozvoj zemědělské výroby. Zdá se, že už během 9. století se počal prosazovat v některých oblastech trojpolní obilnářský cyklus (jařiny - ozim - úhor) namísto dřívějšího dvojpolního. Absolutní výnosy mohly rozšířením osevních ploch vzrůst, aniž podstatně stouply hektarové výnosy. Připouští se dnes, že se leckde oralo už pluhem, nikoli jen radlicí.

DROBNÁ ZAJÍMAVOST: Nedaleko dnešních Uničovských strojíren stály kdysi, asi už kolem r. 750, hutě a železárny moravských Slovanů. Hleďme, tradice severomoravského průmyslového centra sahají hluboko do minulosti... V Želechovicích u Uničova totiž archeologové objevili zbytky staré hutnické baterie, soustavu 24 tavících pecí. Nebyl to jediný nález tohoto druhu. Lépe než jiné však zpřesnil představy o prudkém rozvoji výrobních sil, ke kterému došlo dlouho před zrodem Velkomoravské říše. V pecích se tenkrát tavilo nepřetržitě a produkovaly 6 až 18 tun železa za rok. To bylo na ony doby hodně! Vždyť železo bylo vzácné, skoro tak cenné jako zlato, ruda se zřejmě získávala povrchovým sběrem a už větší hrouda představovala majetek. Kovové věci lidé té doby opatrovali jako oko v hlavě a v neklidných dobách zakopávali srpy, kosy, radlice, ba i rozbité staré nástroje. Dodnes se v zemi nacházejí "poklady" z oněch starých časů - hromádky zrezivělých předmětů. Železo bylo vedle plátna (od "plátna" je odvozeno sloveso "platiti") a kůží třetím nejrozšířenějším platidlem, za odlitky v podobě sekerovitých hřiven, provrtaných a navlečených na drát či provaz, se nakupovalo. Dlužno podotknout, že domácí železo mělo od počátku výbornou kvalitu. Žáruvzdorné vrstvy uničovských pecí snesly teplotu přes 1700 °C, takže se vyrovnaly dnešním hutnickým maltám. I ocel předků by v soutěži s dnešními ocelemi celkem obstála. Ještě důležitý fakt: sám rozsah tehdejší železářské výroby je důkazem existence dosti silné poptávky, a tedy i nějaké formy vyspělejší směny a trhu.

Objevy posledních desetiletí přinášejí i další nečekané a překvapivé důkazy o vyspělosti velkomoravské společnosti. Asi se už sely některé pícniny, např. vikev, zakládaly se sady, ba pěstovala vinná réva. U někdejšího mikulčického mostu totiž vědci našli zrna zušlechtěného druhu révy. A užasli ještě víc, když objevili i zrna okurky: o té se doposud tvrdilo, že ve střední Evropě zdomácněla až v hlubokém středověku. Za vykopávek ve Starém Městě byly odkryty i základy stavby, která mohla kdysi být větrným mlýnem. Jestli se domněnka promění v jistotu, bude znamenat, že moravští Slované o dvě až tři století dříve, než se předpokládalo, zapřáhli vítr (ještě před spoutáním vodní síly) a zkonstruovali další složitý stroj, po hrnčířském kruhu, tkalcovském stavu a soustruhu čtvrtý nejvýkonnější.

VELKOMORAVSKOU ŘÍŠI vyvrátili Maďaři. A jak to bývá, za těchto nemilých vzájemných kontaktů převzali kromě hmotných statků i část kulturního dědictví. Ten fakt lze vysledovat i v maďarském jazyce: král - király, komorník - komornok, kníže - kenéz, kovář - kovács, kolář - kollár, hrnčíř - góróncsér, stolník - asz-talnok, mlynář - molnár, řezník - meszáros, kupec - kupec, sekera - szekerce, břitva - beretva, lopata - lapat, šavle - szablya, řetěz - retesz... O něco později naši misionáři na území Uher šířili křesťanskou víru a do maďarštiny proniklo mnoho slovanských výrazů i z oblasti církevní. Ještě vám maďarština připadá tak cizí a nepřístupná?

VÍTE, KDY SE V RANÉM STŘEDOVĚKU nejčastěji válčilo? V srpnu, v pozdním létě. To bylo ideální období pro vedení vojenských výprav. Končily žně, sýpky protivníka slibovaly dobrou kořist. Připravit soka o zásoby znamenalo obohatit sebe a jeho vyhladovět. Na bitevních polích umírala jen část poražených. Ti ostatní padli až v míru, v zimě. Hlady ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama