Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Velkomoravská říše – kníže Svatopluk 1

3. září 2017 v 8:13 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ ČESKÝCH: Lid v chrámě Velehradském po kázání dopěl; poslední zvuky pobožné písně dozněly, zraky všech se obracely k oltáři. Nastala chvíle mše, kterou měl sloužiti sám arcibiskup Metoděj. A slavně sloužiti; byl veliký svátek, zasvěcený den svatých apoštolů Petra a Pavla.


Již planuly svíce na oltáři, již chvíli hořely, ale Metoděj nešel. V kostele čekali a po tichu se modlili. Chvíle za chvílí ubíhala. Slunce již vysoko vystoupilo, již padly jeho paprsky do oken kopule, již zazářily dolů zlatým proudem do lodi chrámové. Vše se rázem vyjasnilo, stěny, obrazy svatých na zlaté půdě, hlavy věřících, žen i zarostlých mužů i starců, i plavé prameny dívek a dětí.

V jasné té záplavě zemdlely zarudlé plameny svící, které již hrubě ohořely. Již šepot zavanul kostelem, tlumené hlasy, již se tam ohlíželi, hlavy sestrkovali, tiše mluvili a se ptali, co se děje, co se stalo. Tak šeptem se tázali, a šeptem spěla odpověď po všech prostorách svatyně: že arcibiskup čeká na krále, že král mu vzkázal, aby hrubé mše bez něho nesloužil, aby na něho čekal, až přijde.

"Kde je? Kde je král?"

"Proč nejde?"

Ptali se všude a všude pak žasli a trnuli, když kdosi oznámil, že na hon, dnes ráno, před svítáním že si král vyjel na hon s četnou družinou a smečkou psů. Na hlučný hon v takový posvátný den!

Pak rázem umlkli, když se pojednou objevil velebný Metod. Nastával již polední čas, a svaté mše déle již odkládati nebylo možná. S arcibiskupem vstoupili k oltáři kněží, diakoni, všichni v bohatých kostelních řízách. I začal arcibiskup bohoslužbu; diakoni a kněží přisluhovali, kadidlo zapálili, zpěvy zapěli a zpívali.

A lid kleče i stoje, maje sepjaté ruce, hleděl na krásu oltáře v plné záři svící, v nichž také se třpytila kněžská roucha i řezby i obrazy, naslouchal modlitbám a kněžskému zpěvu, jak hlaholil pod klenbou sborem i různo. A všichni rozuměli čtení písma, modlitbám, zpěvům, každému slovu a jati vroucí, srdečnou zbožností jako u vytržení povznesl mysli své k Bohu. Na krále zapomněli.

V tom zalehl do chrámu ohlas pustého, temného ryku, zmatený halas, divá směs zvuků a hlasů, jež kvapem letem se blížila, rostla jako lomoz vichřice. Ryk a divoký křik, troubení rohů, štěkot psů a řehtání koní. Již před samým chrámem ta bouře zahučela, již na prahu, již pod klenbou hřmí, již hrnou se strůjci této bouře chrámovou lodí, přímo k oltáři. V čele všech král Svatopluk s čapkou na hlavě a s mečem v ruce, za ním lovecká družina se psy.

Umlkli kněží, lid strnulý ustupoval, choulil se, tlačil se ku zdem a sloupům. Král však nedbaje nikoho, mávaje nahým mečem, hnal se k oltáři a křičel divě na arcibiskupa, proč nečekal, proč šel k oltáři, proč nečekal. Ale u stupňů oltáře zarazil prudký krok, a planoucím zrakem hleděl, když stanul tváří v tvář svatému muži.

Ten stoje proti němu, pravici vztáhl.

"Ni o krok dále!" zvolal ve svatém hněvu, "ať Bůh tě na místě neztrestá! Ďábelskou pýchou jsi posedlý. Tvé libovůle mám býti více poslušen nežli zákona duchovního. A zneuctil jsi chrám Hospodinův! Proto zůstaneš v zlořečení, a Bůh tě poníží!"

Král rudý po líci, hrdle, hněvem již lítý a slepý, řečí tou jako udeřen a pohledem, vznešeností přemožen, zarazil se, meč sklonil, váhal, pak obrátiv se, utíkal z kostela ven a za nim hlučící lovci a psi.

Ale jak přišel do svého hradu, znovu ho posedly pýcha a vzdor. Nechtěl uznati svého provinění, a styděl se i hněval, že se dal slovem a pohledem biskupovým tak přemoci. I poslal hned k němu, a vzkázal mu, aby již před jeho oči nechodil. Svatý muž tak učinil a hned se vydal z Velehradu na apoštolskou cestu po krajinách, jichž byl duchovním správcem a vůdcem, a všude kázal, křesťanskou víru rozmnožoval a utvrzoval. A tak činil až do své smrti.

Ale král zůstal tvrdý proti němu po všechen čas a zapomněl nevděčně, co svatý ten muž pro moravskou říši učinil, že jí přinesl světlo pravé víry, že obětoval jeho lidu všechno své dílo, všechen svůj život. Ano ještě ho stíhal a rušil jeho řád slovanský na radu jeho nepřátel z Němec.

Svatopluk však bez trestu nezůstal; slova Metodějova se vyplnila. Opustilo štěstí mocného krále, jenž zůstal v zlořečení; z kolika stran vojensky na něj táhli a na jeho lid: Uhři, Poláci, Němci a také Čechové se bouřili a nechtěli mu býti poddáni. Všichni jeho zemi moravskou hanebně drancovali a hubili.

Král napínal všechny své síly, aby se ubránil tolikerým nepřátelům, aby odvrátil ty svízele od své říše. Než bouře za bouří šla, rána za ranou a zhouba ustavičná.

I prohlédl král a poznal, že již na něj přišlo Boží dopuštění, a že všechno to neštěstí se děje zemi jeho jenom pro něj, pro jeho pýchu a zpupnost. A tu často mu přicházel na mysl biskup Metoděj, proti němuž se tak provinil. Vzpomínal na něj, a lítost ho pojímala.

Zasmušoval se v duchu, když slyšel, že nepřátelských spoust přibývá, že země víc a více hyne, když nářek poddaných ze všech koutů se již rozléhal a svíral srdce. Proto povolal lechy a přední zemany, své rádce, a ptal se všech, co má činiti. Než oni žádné rady proti dopuštění Božímu mu dáti neuměli.

Tu, když ta rada, již svolal ve svém vojenském ležení, na večer skončena, odebral se sám, zasmušilý a smuten do svého stanu. A více ho pak dvořané a nikdo již nespatřil. Okolo půl noci vyšel opět ze stanu, to stráž viděla, vsedl na koně u stanu přivázaného a jel tiše spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml, stráže pak, jež na kraji ležení stály, poznavše ho, nevzkřikly na něj; uctivě ho pustily, ač jim bylo divno, proč v tak pozdní dobou vyjíždí.

Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší slávě a moci, jak ho svědomí tížilo, že se tak obořil na velebného dobrodince moravské země, že rušil jeho řád a obřad. V bezesných nocích zkroušeně přemítal na mysli, jak by se kál. Až té chvíle se rozhodl, že se vzdá toho, co jej k té zpupnosti zavedlo, královské moci a slávy, že nechá všeho, vojska, dvoru a sluhů, pokladů i krásné zbraně, vší moci, kterou hřešil, že opustí vše, aby zbavena byla moravská země neštěstí a trápení, jichž pro něj zakoušela.

I vyjel pryč z ležení a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru, kde všude se černaly rozlehlé, neschůdné hvozdy, a kde před tím tři poustevníci vystavěli s jeho podporou kostel.

V tom černém lese, na odlehlém místě mezi stromy a houštím probodl mečem hruď svého koně a pak zahrabal ten meč zardělý krví věrného zvířete. Bezbranný bral se pak dále tmavým hvozdem neúnavně, modle se, až za ranního svítání přišel k těm poustevníkům.

Tentokráte nevěděli, kdo je, ani netušili, neboť ho nikdy před tím neviděli, a sám se jim poznati nedal. Než že chtěl jako kajícník odevzdati se službě Boží, postům a pobožnosti, přijali ho mezi sebe, a Svatopluk, někdy král moravské říše, byl pokorně poslušen prostých poustevníků. V roubené, chudé chýši, v drsném, řeholním rouše žil pán, jenž se kdysi odíval sobolinou a drahými sukny a bydlel v rozlehlých, nádherných síních královského Velehradu.

Pokud byl živ, zůstal nepoznán ode všech. Teprve když cítil, že se blíží hodina jeho, sám se mnichům vyznal a pověděl, kdo byl a proč sem přišel. A hned umřel jest.

Alois Jirásek - STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

Říše Velkomoravská a její pád (9. století a počátek 10.)

Působení slovanských apoštolů na Moravě sledoval Ludvík Němec okem nedůvěřivým. Netajil sobě toho, že se Morava takto vymaňuje z církevního područí německého, jako dříve se již vymanila z jeho panství světského. Proto ještě téhož roku (867), kdy Konstantin a Metoděj odešli do Říma, vtrhl s vojskem na Moravu. Rastislav byl na hradě Děvíně obležen. Jelikož viděl, že by tentokrát Němce sotva přemohl, snažil se raději s Ludvíkem dohodnouti po dobrém. Ludvík radoval se již úplnému pokoření Moravanů, ale nikoli na dlouho. Rastislav záhy odřekl mu poslušenství. I došlo k nové válce hned již r. 869. Ludvík vypravil na Moravu veliké vojsko, jež vedli synové jeho Karloman a Karel. Ač způsobilo na Moravě veliké škody, přece Rastislava nepřemohlo. Konečně došlo k míru, jehož podmínek sice neznáme, který však sotva pro Němce byl přízniv.

Čeho nemohl dokázati nepřítel, vykonala však zrada domácí.

Rastislav měl synovce Svatopluka, muže sic udatného, ale z míry ctižádostivého. Aby spíše došel trůnu, přátelil se za zády Rastislavovými s Němci. Když Rastislav o tom zvěděl, dal neupřímného synovce zajmouti. Ale Svatoplukovi podařilo se ujíti zaslouženému trestu. Sám zajal Rastislava a na dovršenou zrady své vydal ho v moc úhlavních jeho nepřátel, Němců (r. 870). Nešťastný panovník v okovech přiveden byl do Řezna a postaven před soud svých nepřátel. Ti odsoudili ho k smrti. Král Ludvík však daroval mu život a to za cenu ukrutnou. Dal ho oslepiti a zavříti do kteréhosi kláštera.

Svatopluka však záhy za nešlechetný skutek jeho stihl trest.

Sotva byl Rastislav odvezen do Němec, vtrhl Karloman, syn Ludvíkův, s vojskem do Moravy. Bez nesnází a bez krveprolití obsadil hrady lidem svým a podrobil si celou zemi. Engelšalka a Viléma, hrabata německá, ustanovil Moravanům za pány.

I arcibiskup Metoděj trpce pocítil následky zrady Svatoplukovy. Jsa pozván k arcibiskupovi solnohradskému odešel ze země ničeho zlého netuše ani jsa si jaké viny vědom. Sotva však přišel do Solnohrad, byl jat a půl třetího roku nevinně vězněn. Biskupové němečtí majíce ho v moci své neštítili se ani osobně trestati ho na těle. Nebohý Metoděj trpělivě snášel všechna ta příkoří věda, že dobré a záslužné skutky mnohdy na světě bývají zneuznány.

Zrada však vždy nejvíc vlastního pána tepe. Tak se stalo i Svatoplukovi. Ač prospěl Němcům, přece pohlíželi na něho nedůvěřivě, soudíce, kdo byl schopen takové nešlechetnosti na vlastním strýci, ten že ani jim přítelem nebude spolehlivým. Proto byl pozván ku Karlomanovi. Sotva však k němu přišel, byl r. 871 jat a uvržen do žaláře. Co připravil strýci, připravil i sobě. Tak zrada tresce se i těmi, jimž prospěla.

Zatím na Moravě krutě hospodařila hrabata Vilém a Engelšalk. Proto Moravané tajně a opatrně umlouvali se, jak by se jich zbavili. V čele spiknutí byl kněz Slavomír. Když objevilo se povstání povážlivým pro německé panství na Moravě, vzpomněl si Karloman na Svatopluka. Snažil se ho zase udobřiti a nakloniti k pokoření odbojných Moravanů. Svatopluk nelenil uchopiti se příležitosti vhodné. Na oko tvářil se Karlomanovým věrným, ale v srdci plála mu pomsta. Tvrdý žalář poučil jej, jaké odměny dochází zrada spáchaná na vlastní krvi. Proto jíž po druhé nechtěl pokusiti se zase o podobnou odměnu. Karloman netuše, že jest již Svatopluk vyléčen z chyby své, vypravil ho s vojskem na Moravu na pomoc Vilémovi a Engelšalkovi. Sotva však Svatopluk přivedl do rodné země vojsko německé, sobě svěřené, smluvil se tajně se Slavomírem, přešel k němu a Němce vydal záhubě. Z neslýchané porážky jen málo kterým Němcům podařilo se kvapným spasiti se útěkem; obě hrabata zůstala mezi mrtvými na bojišti. Svatopluk stal se pak knížetem moravským.

Předvídal, že Němci budou se mu mstíti za utrpenou porážku. A neklamal se.

Již r. 872 vypravil Ludvík dvě vojska na pokoření Čechů a Moravanů. Ti však byli připraveni na vpád ten a vyhnali německá vojska ze země. Po roce Svatopluk sám vypravil se s vojskem za Dunaj do území Karlomana, syna Ludvíkova. Nyní Němci sami prosili Svatopluka, aby uzavřel s nimi mír. Ten prosbě jejich vyhověl. Roku 874 ve Forchheimě učiněn byl mír mezi Němci a Svatoplukem a to pro Moravany úplně příznivý.

Jako po noci bouřné nastává osvěžující jitro, tak i nyní Moravanům po mnohých utrpeních zazářila doba utěšenější.

Svatopluk připojil k Moravě především i slovanské knížectví v Pannonii. Tyto spojené země, jež zveme říší Velkomoravskou, za nedlouho Svatopluk značně rozšířil.

Na půlnoční straně od Moravy zůstávali slovanští Vislané, Slezané a Milčané. Podmaněním jich rozšířil Svatopluk panství své až ku břehům Labe v Sasku.

Od Němců měli pak drahně let Moravané pokoj. R. 875 zemřel král Ludvík. Říše jeho byla po mnohých bojích o trůn rozdělena konečně ve tři části mezi syny jeho, kteří se stále mezi sebou hašteřili. Svatopluk také zasahoval do rozbrojů těch vyhledávaje v nich mnohých prospěchů pro sebe.

Nejvíce potěšilo Moravany, že se k nim vrátil i milovaný jejich arcibiskup Metoděj. Biskupové němečtí nebyli by ho sice tak snadno propustili, ale papež Jan VIII. je výhrůžkou klatby k tomu přiměl. Po mnohých utrpeních postavil se nyní Metoděj v čelo duchovní správy v říši Velkomoravské.

V Čechách stal se tou dobou po Hostivítovi r. 870 knížetem Bořivoj. Za manželku měl Ludmilu, dceru Slavibora, vévody Pšovanů. Kníže Bořivoj věrně pomáhal Moravanům proti Němcům. Dle zachovaných zpráv dal se i s manželkou a družinou svojí pokřtíti od Metoděje hned po návratu jeho ze zajetí německého. Tím byla křesťanství otevřena cesta i do Čech. Právem tedy bývá Bořivoj zván prvním křesťanským knížetem českým.

A opět i tu objevilo se, že učení v jazyce mateřském jest klíčem k srdci. Čechové, následujíce příkladu knížete a manželky jeho, rádi dali se křtíti od žáků Metodějových. Zejména kněžna Ludmila skvěla se záhy jako vzor ctností křesťanských. V době té byly v Čechách stavěny i první kostely. Nejstarší svatyně křesťanská zbudována a Klimentu zasvěcena byla na Levém Hradci. Druhý kostel byl prý vystavěn na hradě Pražském a zasvěcen Panně Marii; chatrné jeho zbytky byly nedávno objeveny. Kostelík Klimenta na Vyšehradě a v Hradci Králové zdají se býti také památkami z první doby křesťanské v Čechách.

Se Svatoplukem žil Bořivoj v dobré shodě. Když však později bojovný Svatopluk značně rozšířil říši Velkomoravskou, podrobil se mu i Bořivoj. V poměru tom ku Svatoplukovi byli pak i synové a nástupci Bořivojovi Spytihněv a Vratislav. Nebyli dosazeni v panství nad celou zemí, ale ustanoveni toliko vévodami nad kmenem Čechů. I jim bylo poslouchati Svatopluka.

Veliká byla a slavná říše Velkomoravská, veliký a slavný byl i její panovník. Z památného Velehradu, který stával nepochybně někde na Slovensku, poroučel Svatopluk veliké části střední Evropy. Že Slovany osvobodil z područí německého, bylo jeho předním činem záslužným. Kdyby byl i podobně pečoval o duševní snahy svého národa, bývala by říše Velkomoravská upevněna ještě více, zvláště ve příčině církevní.

Než Svatopluk neměl porozumění snahám šlechetného arcibiskupa Metoděje, neměl smyslu pro samostatnou církev slovanskou, která by byla podřízena toliko římskému papeži a nikoliv také biskupům německým. Naopak ještě pronásledoval Metoděje řídě se radou Wichinga, biskupa nitranského, rodilého Němce. Ten nejen nepřátelil Svatopluka s Metodějem, ale odvážil se i slovanského arcibiskupa viniti u papeže z kacířství. Nepřátelství Wichingovo hlavně v tom své mělo zřídlo, že Metoděj užíval při službách Božích jazyka slovanského.

Pronásledovanému apoštolu nezbývalo, než znova roku 880 putovati do Říma. Papež Jan VIII., jenž jednou již zachoval se k Metodějovi šlechetně, vyslechl ho i nyní otcovsky. Nenaleznuv na něm žádné viny, propustil ho k domovu. Po vůli papežově bylo nyní všechno duchovenstvo říše Svatoplukovy podrobeno vrchní správě Metodějově. Papež opět schválil, že možno užívati při službách Božích jazyka slovanského; který však duchovní si přál, mohl užívati jazyka latinského.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama