Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Čechy pod syny Boleslava II. 1.část

17. září 2017 v 8:15 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ: Památnou událostí z panování Oldřichova je založení slovanského kláštera na Sázavě. V místech, kde klášter ten zřízen, byly před tím husté hvozdy, do nichž jen zřídka kdy zabloudila noha lidská. Právě tato místa, vzdálená hluku světského, oblíbil si k životu poustevnickému Prokop, rodilý ze vsi Chotouně u Českého Brodu. Dle starobylého podání učil se za mladých let na Vyšehradě, kde dosud kvetlo staré učení jazykem slovanským.


Po krátkém pobytu v klášteře odešel r. 1009 do údolí řeky Sázavy, kde si v jedné jeskyni zřídil obydlí a počal mýtit les a obdělávat půdu.

Asi r. 1031 přijel kníže Oldřich do lesů na Sázavě s družinou na lov. Pronásleduje krásného jelena prodral se houštinami až ke skále, na níž vztyčen byl kříž. Jelen skryl se tam za muže oděného v žíněné roucho poustevničí a otesávajícího trám. Kníže sklonil se před sv. Prokopem a vyzpovídav se mu vyptal se ho na poměry v okolí.

Když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti, zvolil si ho za rádce a zpovědníka. Protože Prokop viděl úpadek slovanské bohoslužby v Čechách, chtěl založit klášter se slovanskou bohoslužbou. Oldřich schválil jeho plány a slíbil mu podporu. Již roku následujícího založen v týchž místech z rozkazu Oldřichova klášter, jehož prvním opatem stal se Prokop, s chrámem zasvěceným Janu Křtiteli. Místo latiny užíváno v klášteře tom při bohoslužbách jazyka slovanského. Byla to té doby v Čechách svatyně jediná, v níž ctěn a veleben byl Bůh hlaholem slovanským.

Nový klášter stal se baštou slovanské bohoslužby. Byl vyňat z pravomoci pražského i řezenského biskupa.

Prokop dbal v klášteře na přísnou kázeň. Miloval mnichy, ale bylo-li třeba, káral je a trestal. Vypravuje se, že jeden bratr zpíval během liturgie posvátné zpěvy strojeným a vyvýšeným hlasem, aby byl lidmi chválen. Po liturgii lidé prohlašovali, že bratr zpíval jako anděl. Když se o tom igumen dozvěděl, pokáral jej slovy: "Hledal jsi lidskou slávu, a tak ses připravil o zásluhu. Prý jsi zpíval jako anděl. Za to nyní dostaneš prutem, aby tě hořkost trestu vyléčila ze žádostivosti."

Prokop byl neobyčejný muž a vynikající vůdce na cestě ke křesťanské dokonalosti. Neušel pokušení zlého ducha, ale nástrahám odpíral srdnatě a utvrdil se v pokoře a sebezáporu. Z pokory odmítal dlouhá léta přijmout název igumena. Ač žil sebezapíravě, byl vždy veselé tváře a plný dobrotivosti ke všem lidem. Podřízení jej více milovali nežli se ho báli. Zemřel 25.3.1053. Pochovali ho nejdříve v Sázavském klášteře, ale r. 1588 byly jeho tělesné pozůstatky slavnostně přeneseny do Prahy, kde jsou uloženy v kostele Všech svatých.

Sláva Sázavského kláštera netrvala ani sto let. R. 1096 z něj kníže Břetislav vyhnal slovanské mnichy a uvedl tam latinské benediktiny.

Sv. Prokop je prvním českým světcem, který byl oficiálně svatořečen v Římě. Stalo se tak r. 1204.

Z kláštera Sázavského dochovala se nám také vzácná památka církevního písemnictví staroslovanského, překlad totiž některých částí evangelií, jehož několik stran vlastní rukou psal sv. Prokop sám. Evangelium to dostalo se později po přerozmanitých osudech do francouzského města Remeše, kde bývali francouzští králové korunováni, při čemž přísahávali na českou tuto knihu.

Oldřich a Božena

Kníže český Oldřich času jarního, chtě sobě a svým služebníkům kratochvíl učiniti, šel do lesův. I přihodilo se dne jednoho, když se z lovu navracoval a jel skrze jednu ves, jížto jméno bylo Opučna. I uhledal prostřed vsi, ana stojí u studnice dívka velmi krásné postavy, praní šatu nechavši, tvář svou na kníže a jeho služebníky obrátila. I řekl jest kníže svým služebníkům: věřte mi jistě, že jest toto div nemalý, ža tato véska velmi chatrná mohla takové krásné stvoření uroditi. Optejte se jí prosím vás, které jest její jméno. To oni když jsou učinili, ochotnou tváří odpověděla řkúc: Jest mé jméno Božena. Obrátiv se kníže k svým služebníkům řekl: Jistě vám pravím, že tato Božena bude má žena. Druhého dne kníže, povolav k sobě vladyk znamenitějších, rozkázal jim jeti do vsí, tu kdež jest stála děvečka peroucí, a oni přijevše do Opučné, ptali se obyvatelům řkouce: Včera, když kníže pán náš jel skrze tuto ves, která jest dívka mající na sobě čechel stála u studnice peroucí jenž má jméno Božena? A oni řekli: Dcera Domarodova, souseda našeho, a povolavši jí, jim ji ukázali. Kteřížto opověděvše se Domarodovi otci jejímu a Samoborce její mateří, a vůli knížete oznámivše na dvůr knížete do Postoloprt přinesli, a že se zalíbila knížeti perouc, té vsi dali jméno Perúc. Ženy pak poctivější oblékly jsou ji v rouno, kteréž kněžnám náleží, a před Oldřicha ji přivedly a on pojav ji za ruku, hned s ní před kněze předstoupil a tu hned vstoupil v svatý stav manželský.

Kronika česká, V. Hájek z Libočan

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

Českého státu úpadek a počátkové nového zmohutnění (999-1037)

Smrtí Boleslava II. r. 999 na dlouho pobledla sláva knížat českých, a to vinou prvorozence jeho Boleslava III., jejž lid po barvě jeho brady vůbec nazýval Ryšavým. Jakkoli o něm dějepisci málo dochovali zpráv, činy jeho ukazují, že to byl krvelačný ukrutník, člověk podezíravý, mstivý a zvrhlý. Také duševní jeho schopností byly nevalné. Bylo to tím nebezpečnější pro říši Českou, čím mohutnějšího panovníka mělo sousední Polsko v bratranci knížete českého, v Boleslavu Chrabrém. Ten nic nedbaje toho, že styky obou slovanských sousedův až potud vždycky bývaly přátelské, jal se z neschopností Ryšavcovy těžiti ve prospěch svůj. Dobyl hradu Krakova, zmocnil se Slezska, opanoval i Moravu se Slovenskem. R. 1000, vymohl si při stolicí papežské zřízení zvláštního arcibiskupství pro Polsko se sídlem ve Hnězdně, kterému podřídil také tyto země všechny a vyvětil je takto z církevního příslušenství k Čechám. Tak zůstaly Boleslavovi Ryšavému z veliké říše toliko Čechy.

Ukrutník na knížecím stolci českém, zle rozzuřený ztrátami tolikerých bohatých zemí, hleděl zjednati průchod své pomstě třebas i na nevinných. V srdci jeho nebylo lásky bratrské a bratři jeho měli býti zbaveni údělů, vykázaných jim otcem. Jaromíra dal Boleslav Ryšavý zmrzačiti, Oldřich měl býti utracen, ale oběma podařilo se ujíti úkladům nešlechetného bratra útěkem do Bavor, jejíchž vévoda Jindřich brzy potom roku 1002 stal se císařem římsko-německým. Také tehdejší biskup Pražský a mnozí velmožové světští unikli do ciziny před úklady Ryšavcovými.

Když dovršena byla míra nepravostí Boleslava Ryšavého, shodli se přední velmožové čeští na tom, aby do země za panovníka povolán byl Vladivoj. Byl to nepochybně mladší bratr Boleslava Chrabrého a syn české kněžny Doubravky. Vladivoj vskutku přišel do Čech a ujal se vlády, ale nadějí, které v něj kladeny, nesplnil. Nezadalť neschopností vladařskou mnoho svému předchůdci, nad to pak zmítán byl neustálými přístrachy o svůj trůn, věda, že Jaromír a Oldřich mají naň právo lepší. Aby se proti nim zajistil, dal se s Čechami dobrovolně v poddanství císaře německého. Tak byla země Česká bez vědomí a svolení lidu prodána vrchnosti cizí. Panovníkům německým bylo to arci vhod. Dlouho ještě i potom tvrdili, že jsou oni vlastně vrchními pány nad Čechy. Nešlechetného kroku Vladivojova následovali později i jiní čeští panovníci, zaprodávajíce samostatnost vlasti své cizině pro svůj prospěch. Tam vedou ctižádost a sváry.

Když Vladivoj už po několika měsících zemřel roku 1003, povolali Čechové na stolec Přemyslův Jaromíra a Oldřicha. Toho však nemínil dopustiti Boleslav Chrabrý, jenž brannou mocí do Čech uvedl Boleslava Ryšavého poznovu - nepochybně v tom úmyslu, aby se Čech tím jistěji zmocnil sám, až se Ryšavec obyvatelstvu znechutí znova. Podruhé bylo Jaromíru a Oldřichovi podniknouti trpkou pouť do vyhnanství. Boleslav Ryšavý skutečně záhy ukázal, že si z dosavadního osudu poučení nevzal žádného. Když roku 1003 hověli si u večer masopustní v obyčejných té doby veselostech, pozval i Boleslav Ryšavý přední velmože české, zvláště Vršovce, k sobě na hody. Ti, nic zlého netušíce, přišli a počali se veseliti. Když nejlépe se bavili, dal je kníže všechny povražditi, ba sám vlastní ruku zprznil krví nevinnou. To však byl poslední jeho skutek zlý.

Když nazítří roznesla se o tom zvěst, ustrašili se Čechové nemálo. I prosili Boleslava Chrabrého, aby jim pomohl od nehodného knížete. Král polský přišel do Čech s vojskem, zajal Boleslava Ryšavého, dal jej oslepiti a zavříti do žaláře, načež zmocniv se celých Čech, připojil je ku své říši Polské. Tak povstala nová veliká říše slovanská, jejíž sídlem měla býti Praha.

Ale říše takové zalekl se německý král Jindřich II., který zdvihl proti Boleslavovi Chrabrému válku, když se mu nechtěl poddati. Vojsko německé, při němž se nalézali Jaromír a Oldřich, proniklo až k Praze. Přátelé Přemyslovců, dorozuměvše se tajně s oběma kněžici, dopomohli jim k tomu, že se zmocnili podhradí i hradu.

Tak navrácen roku 1004 knížecí stolec v Čechách Přemyslovcům, ale panství jejich vztahovalo se jen na Čechy samotny. Knížetem stal se starší z obou bratří Jaromír. Když však mezi ním a mladším Oldřichem vznikaly stále nové a nové různice, byl roku 1012 zbaven vlády a na trůn povolán Oldřich.

Jelikož Oldřich dostal se na trůn násilím, necítil se na něm dosti bezpečen. Že potřeboval i ochrany, byl v dosti značné závislosti od králů německých. Teprve když v Polsku zemřel r. 1025 Boleslav Chrabrý, naskytla se vhodná příležitost, povznésti Čechy z úpadku, do něhož dostaly se po smrti Boleslava II.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama