Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Kníže Václav 3

30. července 2017 v 8:49 |  História
Václav dospěl, ujal se vlády, žije však - pochopitelně - v rozporech se svou pohanskou matkou, dokonce ji vyhání z Prahy na Budeč (posléze se opět smiřují). Zato Čechy vzkvétají. Neboť mladík je panovník schopný, mírumilovný a obzvláště zbožný. Kácí šibenice, propouští vězně, rozdává chudým, utěšuje nemocné, sám sklízí na vinici Páně a lisuje mešní víno, sám peče hostie, poctivě a pravidelně platí německému vládci Jindřichu I. Ptáčníkovi roku 929 dojednaný každoroční poplatek sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra. Václavova křesťanská dobrota i jeho politická koncepce však pobuřuje nejen Drahomíru a její přívržence, ale také bratra knížete, údělného pána na Staré Boleslavi.


Na scénu přichází druhý zloduch, příští symbol proradnosti, křesťan horší než ďábel, druhý Drahomířin syn Boleslav. Ve spiknutí Boleslava a dalších zraje nový černý plán. Vrcholí druhé dějství dramatu - obdoba dějství prvního. Boleslav zve Václava na křtiny syna Strachkvase (!), anebo - v jiných podáních - kníže do Staré Boleslavi přijíždí sám od sebe, neboť má ve zvyku objíždět pravidelně kostely a zúčastňovat se posvícení, tj. výročí zasvěcení chrámů příslušnému patronovi. Je neděle, 27. září kteréhosi roku, snad 929, snad 935, a kníže Václav hoduje u Boleslavova slavnostního stolu. Třikrát za sebou se zjednaní atentátníci chystají provést domluvenou akci, třikrát nenacházejí odvahu.

Až druhého dne, 28. září, když Václav za jitra vchází do dveří boleslavského kostelíka, je krutý čin spáchán. Nejprve napadne knížete sám Boleslav. Václav je však zdatný, snadno sráží soka k zemi. Mohl by ho v tom okamžiku zabít. Ale jako pravý křesťan oddaný do vůle boží to neudělá: nechce být poskvrněn bratrskou krví. Leč ze zálohy spěchají už atentátníci - Tita, Čista, Tuža a Hněvsa, aby krvavé dílo dokonali.

Je pondělí 28. září kteréhosi roku, snad 929, snad 935, český kníže Václav leží v tratolišti krve s hrudí proklátou a život z něho kvapem prchá ...

Zemřel skvělý panovník míru, zrodil se světec-legenda.

Svatováclavská legenda

Bratrovražda bývala odedávna nejtěžším zločinem, nicméně v brutálních středověkých poměrech, jak se ještě přesvědčíme, nepředstavovala zase událost tak naprosto výjimečnou, a to ani v nejvyšších vládnoucích kruzích. Ovšem boleslavská bratrovražda se navždy zapsala do naší historie. Vždyť šlo o první známý atentát na českého panovníka! Události ve svém skutečném průběhu však dost brzy upadly v zapomnění. A Václavovu hlavu ověnčila mučednická svatozář. Českého knížete se ujala církev, aby ho povznesla na nebesa nesmrtelnosti.

Politik, násilně usmrcený téměř na počátku své dráhy a pro motivy, které mohly být rozličné, se po smrti stal nejprve křesťanským martyrem. To bylo první Václavovo převtělení. Za korunní motiv vraždy označila církev Václavovu nábožnost, pro věrolomného Kaina Boleslava nesnesitelnou. Není však jediného důkazu, že by se Václav stal obětí své víry! Ostatně vždyť i Boleslav byl křesťanem!

Jak známo, Přemyslovci se do těžkých konfliktů dostávali často. Téměř pravidelně, jakmile se objevilo více kandidátů moci. Vzájemně se věznili, mučili, vylupovali si oči, a přitom všichni zůstávali navenek zbožnými křesťany. Jejich víra, možná dokonce stejně horlivá jako Václavova, málokdy mírnila brutalitu, s níž se Přemyslovci a středověcí panovníci vůbec zkoušeli prodrat na výsluní politické moci. A tak je přirozené, předpokládáme-li dnes, že v pozadí atentátu stály spíš světské důvody. Možná Boleslava vskutku pobuřoval Václavův přátelský vztah k Sasku: sám pak, když se bratrovou smrtí dostal na knížecí stolec, s Němci čtrnáct roků válčil! Ale ještě prozaičtější motiv mohl být ten, že Boleslav prostě toužil po knížecím rouchu a pro to, aby je získal, učinil vše, tak jako leckteří vládci pozdější.

Václav zahynul jako politik, panovník. Mučedníkem se stal s půlstoletým zpožděním teprve ve chvíli, kdy církev potřebovala domácího světce konajícího zázraky. Ten okamžik se dostavil někdy v letech 972-975, kdy bylo v Praze založeno biskupství. Diecéze bez symbolického přímluvce v království božím byla neplnoprávná, chyběl důležitý článek v organizačním schématu, bylo to, jako kdyby biskupství zůstalo bez biskupa. Proto koncem 10. století vykročil Václav po dráze, kterou mu připravila církev: po cestě plné zázraků a divů.

Ověnčen gloriolou světce prodělal Václav o něco později své druhé převtělení: počal před nebesy i pozemským světem reprezentovat panovnický rod. Vždyť byl Přemyslovcem! Knížetem! Vládcem! A dovedl konat zázraky! To znamená, že Bůh ho obdařil zvláštní milostí. A bylo-li tomu tak, jistě i Václavovi nástupci sdílejí tutéž božskou přízeň, i oni - byť bez zázraků - vládnou z "boží milosti". Což tento argument neposvěcoval v očích poddaných, lidí hluboce nábožensky založených, dynastickou moc? Proto se svatý Václav ujal přemyslovského štítu i praporce, ochraňoval panovníky i zemi - byla ostatně vnímána jako přirozený majetek rodu, proto vítězil v bitvách a bděl nad českými zbraněmi. Sloužil nadále už nejen křesťanské církvi, ale také přemyslovské politice. A ochránce dynastie se časem převtělil po třetí: cílevědomě pěstovaný kult Václavův přerostl v celonárodní. Křesťanský mučedník, poté i velvyslanec přemyslovského rodu na nebi, byl prohlášen za patrona celého českého národa. Jeho portrét se stal symbolem země i lidu, jméno Václav zaznělo jako synonymum pro Čechy a českou korunu. Václav se objevil na praporcích, na mincích, na husitských pavézách, korunovační klenoty získaly přídomek "svatováclavské", čtvrtý přemyslovský kníže se nakonec, po bitvě na Bílé hoře, ocitl i mezi Blanickými rytíři, aby s nimi vyjel v nejhorších chvílích národa na statném bělouši, atd.

Svatováclavská tradice sehrála v českých národních dějinách neobyčejně významnou roli a není sporu, že do určité doby to byla role pozitivní. Václavovo jméno šeptali lidé v modlitbách za dob nejtemnějšího temna. Pojilo generace, konkretizovalo národ a jeho staleté tradice, vytvářelo pocit sounáležitosti; v kritických časech, za válek, hladomorů i ve staletích germanizace se jméno Václavovo vynořovalo vždy znovu jako symbol národa a vlasti. Mělo svou magii. Ale na druhé straně, a to nelze přejít mlčením, býval svatováclavský kult zneužíván k prosazování vysloveně reakčních myšlenek. Rozporuplnost uměle modelované Václavovy osobnosti to umožňovala.

Uveďme alespoň jeden příklad za mnohé ... Legendy obdařily knížete i moudrou pokorou. Ve jménu mírumilovnosti, rozumu a křesťanské lásky se Václav přece pokojně sklonil před německým panovníkem, po první pohrůžce zbraněmi se saskému Jindřichu I. Ptáčníkovi poddal, uznal jeho práva suveréna, uvolil se odvádět poplatek míru, oněch proslulých 120 volů a 500 hřiven stříbra ročně. Hle, jak měkký, dobrý člověk byl Václav! Historka zpola vykonstruovaná a nabízející několik zobecňujících výkladů mnohokrát posloužila zlé věci. V přeneseném významu, ve své symbolice nabádala k pokoře, ba oslavovala poraženectví pod pláštíkem křesťanské dobroty. Však také byl Václav často stavěn do protikladu k husitům a jejich bojovným revolučním tradicím. Ještě častěji sloužily podobné interpretace Václavovy osobnosti obhajobě údajných německých nároků na českou zemi. Vždyť přece už v 9. století sám kníže-světec uznal nadřazenost cizího vládce!

Vskutku, stačilo pootočit facetu, zvolit některý z možných výkladů, a Václav národ jednou povzbuzoval, po druhé odzbrojoval. Manipulace se svatováclavskou legendou otřesným způsobem vyvrcholily za protektorátu. Tehdy se osobnost Václavova proměnila v ideologický nástroj fašistických okupantů: kolaborantům a zrádcům byl udílen tzv. řád svatováclavské orlice ...

JAK VE SKUTEČNOSTI VYPADAL kníže Václav? Pozůstatky knížete, jež byly nalezeny celkem na pěti místech v areálu katedrály sv. Víta, zkoumali odborníci v tomto století dvakrát. V r. 1911 a v r. 1971-1973. Šlo jednak o skromné pozůstatky kostí, chované od dob Karla IV. v schráně uvnitř oltáře svatováclavské kaple, jednak o lebku skrytou v stříbrné bustě Václavově na hlavním oltáři chrámu. (Nedávno byla na jiném místě objevena chybějící spodní čelist.) Podle nejnovější expertízy musel být Václav štíhlý, vysoký člověk velmi podlouhlého obličeje, světlých vlasů, snad modrých očí. Měl dokonalý chrup - zuby byly bez jediného kazu, chyběla jen stolička. Podle svalových úponů na kostech musel být fyzicky zdatný, svalnatý, podle dalších znaků i mladý. Jednu záhadu, nakonec rozřešenou, expertíza nemohla zprvu dešifrovat: Václavova lebka svědčila o tom, že se měl dožít poměrně vysokého věku. Lebeční švy byly zcela srostlé, což antropologové čtou jako znamení vysokého stáří. Mohl Václav zemřít až kolem šedesátky? Problém dodatečně rozřešilo zkoumání lebky Václavova otce Vratislava, pohřbeného ve svatojiřském kostele: i Vratislav, jenž prý zemřel kolem čtyřicítky, měl srostlé lebeční švy. Antropologové zjistili, že šlo o anomálii, o předčasné spojení švů, které bylo charakteristickým dědičným znakem prvních Přemyslovců.

CO UKÁZAL antropologicko-lékařský průzkum Přemyslovců z prvních generací: Muži dosahovali výšky 170-176 cm, ženy kolem 160 cm. Muže charakterizovala dlouhá úzká lebka s vysokými očnicemi a s vysokým úzkým nosem. Měli hustý chrup, často mírný předkus. V pozdějších generacích, v 5. a 6., Přemyslovci vyrostli a zmohutněli. Muži měřili kolem 180 cm, což byl na tehdejší dobu nadprůměr, a měli kratší lebky. Celkově lze říci, že se však nijak nevymykali tehdy běžnému typu českých lidí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blažek Štěpán Blažek Štěpán | E-mail | 19. září 2017 v 19:49 | Reagovat

Vážená paní - Vážený pane, v článku Kníže Václav 3 je věta: Podle nejnovější expertizy byl Václav štíhlý, vysoký člověk.
Prosím o sdělení, kdy a kdo tuto nejnovější expertízu a kam napsal právě to, že byl štíhlý a vysoký.
Děkuji za odpověď.
                         Š.B.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama