Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Kníže Václav 1

16. července 2017 v 8:52 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ: Boj Václava s Radslavem. "Ten příběh, o kterém chci mluvit, se hluboko vryl v mou paměť. Jako nikdy nezahladíš stopy blesku, který sjel po kůře stromu, tak z mé mysli nesmyje čas ony chvíle. Tak tedy poslouchejte!


Nedlouho po tom, co se kníže Václav ujal vlády, byl kníže Radslav, pán údělného kraje zlického, zachvácen zlou žádostí zmocnit se naší české země. Snad myslel, že je náš vévoda příliš mlád a nezkušený, že ho snadno pokoří. Proto vytáhl s velkým počtem ozbrojených mužů na naše území. Rudá záře na obloze, odlesk to požárů, značila jeho cestu, osady planuly ohněm a pole byla pustošena. Avšak kníže Václav nelenil. V čele mocného vojska vytáhl na nepřítele. Vidím vše jasně, jak by se to bylo včera přihodilo. Klusal jsem na koni po boku Václavově. Knížecí bělouš hrdě nesl mužnou postavu našeho pána. Však tys sám, Střezislave, zhotovoval železný oděv knížeti. Drátěná košile kryla statnou hruď, železem pobité holeně a střevíce chránily nohy, na ramenou měl Václav pláštík, ukutý z kovových kroužků, kolem krku zlatem lemovaný, do daleka se skvěla krásná helmice na hlavě Václavově, ta, kterou před nedávném tady kovář opravoval.

Jeli jsme v čele vojska. Když jsem se ohlédl, viděl jsem za sebou nepřehledné řady silných, svalnatých postav vojínů, jejich zbraně tvořily ocelový les a leskly se odrazem světla. Občas se též ozval chorál zbožných zpěvů a hlasy hřměly krajem jako jarní bouře. Taková síla a odhodlanost sálala z této vlny mužských těl, že kdyby se byl sám ďábel v tu chvíli s celým peklem postavil proti nám, nelekl bych se dát se s ním v boj.

"My zvítězíme," řekl jsem ke knížeti. On se jen usmál a pak pevně odpověděl:

"Kdo je v právu a nebojí se, ten musí zvítězit, neboť na jeho straně stojí Bůh."

Rozhlédl jsem se kolem. Po straně šuměl bukový háj, stráně a louky se pestřily kvítím, místy se modraly záhony rozkvetlého lnu. "Jakou to máme krásnou zemi," pomyslil jsem v duchu, "zemi, která je naším domovem a naší živitelkou. Tu zemi budeme bránit proti všem, kteří se odváží ji pustošit."

I kníže si povšiml půvabu kraje, neboť mne upozornil:

"Jen pohlédni tamo! Vidíš ty rudé květy máků na palouku?" Zahlédl jsem, že před námi je velká, větrem se zachvívající skvrna červených květů. Jako by se všechny vlčí máky z kraje sesedly v jeden kout. Ale kníže nemyslil jen na pěknost těch kvítků. "Ta záplava červené barvy mi připomíná lidskou krev," zahovořil, "krev prolévanou nevinně pro zpupnost panské pýchy. Nepřítel barví české luhy krví mého lidu, ale tomu učiníme konec. Já sám bych raděj život obětoval, jen ať moje země a lid žije v míru!"

Věděl jsem, že mluví upřímně. Vždyť jsem mu po boku po dobu jeho vlády a vím, jak pečlivě se stará o české knížectví a dobro národa. Proto jsem bez rozmýšlení řekl: "Nejen ty, kníže milovaný, ale každý z nás, každý poctivý Čech je hotov položit život za svoji rodnou zemi. A proto, Bůh dá, nebudeme poraženi."

"Tak pevně věřím i já," přisvědčoval Václav. Pak se zahleděl do dáli, jeho tvář se rozjasnila zvláštním úsvitem, jako by slunce vycházelo odkudsi z jeho zraků, a hlasem, který nikdy nedozní v mé duši, věštecky řekl:

"My jednou zemřeme, ty, já i muži, kteří nyní s námi jdou, neboť jedinec je smrtelný. Můj národ ale nezemře. I kdyby ve vichřici staletí byl ranou útočníka ochromen, zase povstane ze mdlob. Za tisíc let tu bude ještě stát."

Věřte mi, přátelé, že jsem se zachvěl svatou úctou, slyše tuto řeč. Byl to hlas knížete, a přece se mi zdálo, že mluví z něho sám Bůh. Tak mocně na mne působila jeho slova.

Nadešla rozhodná hodina, kdy jsme se přiblížili na dohled k nepřátelskému vojsku. Jak dvě živé hradby těl a lesknoucího se kovu stály ty pluky proti sobě. Nás bylo nepřehledné množství, ale nepřátel též mocná záplava. Tu se rozhlédl kníže vážným zrakem po svých mužích a řekl:

"Nežli se všichni dáme v boj, chci s nepřítelem promluvit moudré slovo. Přistoupí-li na moji nabídku, nebude zbytečného utrácení životů."

Nechápal jsem, co míní podniknout, překvapením jsem však div nestrnul, i když ke mně kníže promluvil:

"Ty, Podivene, jeď jako můj posel před knížete Radslava a vyřiď mu: Jsi-li dost statečný, pak o vítězství bojuj sám, český kníže se chce utkat v souboji s tebou, aby se neprolévala krev všeho lidu."

"Ty sám chceš, pane můj?" zakoktal jsem, ale kníže mne rázně přerušil:

"Již jdi a nenamítej ničeho. Toť moje pevná vůle!"

Poslechl jsem. Když mne přinesl kůň před Radslava a já mu tlumočil slova svého pána, naslouchal nejdříve s podivením, potom se hlučně rozesmál a děl:

"Nuž, přijímám. Ať nikdo nikdy neřekne, že se Radslav Zlický bál nastavit svou hlavu! Tvůj kníže - toť věkem jen chlapec proti mně - a nad tím že bych nezvítězil? Nuž, až dá trubač znamení, nechť vyjede jen Václav sám a já se s ním utkám o osud této země."

Tak se i stalo. Knížata ujíždějí po rovném poli tryskem proti sobě, zatímco vojsko nepohnutě stojí na místě, jak mělo přikázáno.

Nespouštěl jsem zraků z bílého koně, na kterém seděl český kníže. V té chvíli slunce zazářilo v plné spanilosti a v jeho paprscích se skvěla Václavova helma, jakoby ozdobena svatozáří.

A stal se nečekaný div. Když se koně obou soupeřů k sobě přiblížili, místo útočící rány pouští Radslav z ruky meč, ba seskakuje z koně a k bezmeznému úžasu všech mužů kleká na koleno před českým vévodou ...

Jak mi později říkal kníže, pokořil prý se Radslav dobrovolně, sebe i své vojsko dal na milost - nemilost. Avšak Václav řekl:

"Povstaň a navrať se v míru na svůj hrad! - Své pevně hájím, cizího nežádám, ty čiň podobně!"

Uděliv nepříteli takovou radu, změnil jeho zášť v přátelství. Sám dodnes nechápu, jak se stal tento div. Ale ze zlického kraje se brzy i k nám rozšířila zvěst, že Radslav, chtěje udeřit mečem, vzhlédl na jeho hlavu a na čele mu viděl zářit kříž. Ten lesk jak ohnivý šíp zastřel oči Radslavovy, že v prvé chvíli myslel, že je slepý. Tu poznal, že je kníže Václav svatý muž a on je pyšný hříšník, lačný světské moci. Jako by se světlo toho kříže dotklo jeho zatvrzelé duše, tak rázem změnil úmysl a nebyl schopen boje." -


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama