Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Břetislav I. „Český Achilles“ 2

2. července 2017 v 8:17 |  História
I byl nyní opět mír a klid v zemi České. Žil totiž Břetislav s někdejším protivníkem svým Jindřichem III. od války v přátelství a rád zajížděl za ním, kdykoliv prodléval blízko hranic českých. Ať tedy uvažujeme o Břetislavových činech válečných, ať o jeho skutcích míru, vždy jeví se nám panovníkem znamenitým a na svůj věk vysoce osvíceným.


Břetislav moudrými zákony i jinak pečoval o zvelebení blahobytu lidu svého. Aby zemi ochránil před vpády nepřátel, postaral se k účelu tomu o vhodné zřízení na hranicích zemských. Také Pražský hrad opevnil novými zdmi.

Břetislav měl syny: Spytihněva, Vratislava, Kunrata, Jaromíra a Otu. Obávaje se, aby po smrti jeho nevznikly mezi nimi rozepře o trůn jako kdysi za jeho předchůdců, postaral se o nález sněmovní, jímž ustanoveno, aby vždy nejstarší člen rodu Přemyslova byl knížetem; proto se nazývá zákon ten stařešinským; ostatní mužští potomci měli dostati toliko úděly a býti poddáni knížeti.

Podobný stařešinský zákon o něco později vydán byl i v Polsku. Mladší Piastovci potom dostávali úděly především ve Slezsku podobně jako mladší Přemyslovci na Moravě a později i v Čechách, když se panovnický rod značně rozvětvil. Účinky těchto zákonů byly v obou těchto slovanských říších neblahé. Ačkoliv měly zabrániti sporům o nástupnictví na trůn, samy k nim vedly zvláště tehdy, byl-li někdo nejstarším z panujícího rodu, však nikoli syn panovníka právě zemřelého. Mimo to bývaly příčinou, že stát tříštěn byl na mnoho malých knížectví údělných. Bylo tomu tak zejména ve Slezsku, kde údělná knížata z rodu Piastova se udržela ještě i dlouho po tom, když celá tato země ve XIV. století stala se součástí České říše.

Všechnu kořist, jíž nabyl Břetislav ve válce s Uhry, věnoval na opravu kostelů a klášterů. Sám o sobě vypravuje, jak v nejhlubším srdci byl až k slzám pohnut, když přišel na ona svatá místa, kde někdy křesťanství tak utěšeně prokvetlo, když uzřel zříceniny někdy slavného Velehradu a zpustlý chrám Páně. Blahodárně působil Břetislav na Moravě a právem nazván byl prvním vévodou moravským.

Břetislav I. - Český Achilles

Desátý v posloupnosti historických Přemyslovců, kníže, kterého Kosmas zahrnul mnoha obdivnými přezdívkami, mezi nimi i jednou dodnes živou: "nový Achilles". Břetislav sice nebyl achillovsky nezranitelný, ale na rozdíl od svých předchůdců, strýců Boleslava, Jaromíra a otce Oldřicha, vyrostla v něm našemu státu opravdu osobnost. Byl politikem, jenž se celkem úspěšné pokusil vrátit knížecí moci lesk a zemi svéprávnou roli v evropském dění. Narodil se snad r. 1005. v dobách hlubokého úpadku přemyslovského státu, vládl přes dvacet roků, v letech 1034-1055. Za jeho života vzrostlo přemyslovské panství o Moravu. Obě sesterské země od těch časů sdílejí společný osud. Břetislav měl na připojení Moravy možná podíl a spravoval toto území ještě za vlády svého otce Oldřicha, důležitější však je, že právě dvacetiletá éra Břetislavova panováni umožnila nezbytné organické sepětí obou území v jeden celistvý státní útvar. Břetislav byl svého času posledním Přemyslovcem v mužské linii. Avšak hrozbu zániku rodu zvrátil v opak - přivedl na svět potomstvo tak početné (5 synů a snad 2 dcery), že řevnivost mezi příbuzenstvem později vyvolala vážné komplikace, ba nadlouho se promítla do českých dějin. Břetislav zemřel dne 16. ledna r. 1055 v Chrudimi, cestou na Moravu.

Břetislavovo vítězství v bitvě u Domažlic

Nájezd Čechů na Polsko, jeden z prvních přemyslovských výbojů, o kterém jsme lépe zpraveni, skončil tedy mimořádným úspěchem. Biskup Vojtěch se po více než čtyřiceti letech vrátil slavně do Prahy a jeho tělo spočinulo v kapli rotundy sv. Víta. Břetislav I. však sotva mohl očekávat, že mu čin takového dosahu projde, aniž by následovala reakce v mezinárodním měřítku. Nyní záleželo na tom, jak přijme únos Vojtěchových ostatků papež v Římě a jak se k věci postaví německý císař: ne už Konrád II., ten právě v oněch měsících zemřel, ale jeho syn, sebevědomý a pyšný, napříště i mocný Jindřich III.

Nejprve se pobouřeně ozval Řím ...

"Zlovolný udavač", píše Kosmas, podal zprávu o polských událostech dřív, než se Čechové stihli u papeže nějak ospravedlnit sami. To bylo velice nemilé. Břetislav hodlal vyzískat z úspěchu výpravy patřičný politický kapitál a předpokládal zřejmě, že nároky Čechů na Vojtěchovy ostatky nejen snadno vysvětlí, ale i obhájí. Navíc věřil, že za převzetí ochrany nad mučedníkovým tělem mu teď Vojtěch oplátkou pomůže v zápase o zřízení arcibiskupství. Propočet však nevyšel. Kdosi neznámý Břetislava předběhl, a on se nyní musel bránit. Místo diplomatické ofenzívy ho čekala obrana.

České poselstvo, které se odebralo do Říma, aby před sborem kardinálů a před papežem Benediktem IX. svedlo velmi obtížnou slovní bitvu, obstálo až nečekaně dobře. Ačkoli muselo čelit těžkým obviněním (podle Kosmy Češi bez papežova vědomí přenesli ostatky světce, loupili, drancovali, brali zajatce a dokonce je prodávali na trzích), výmluvní opati z klášterů v Břevnově a Ostrově dokázali téměř nemožné. Sehráli dokonalou obrannou šachovou hru. Přiznali viny Čechů, smířlivě žádali pro ně odpuštění a dokazovali, že cokoli se stalo, stalo se v dobrém úmyslu a pro větší slávu křesťanství. Pokud se Češi provinili proti církevním zákonům, pak proto, že nebyl čas, aby si k akci vyžádali patřičné svolení a papežovo požehnání... Dodejme: slova nezůstala jedinou zbraní vyjednavačů. Působivou a asi rozhodující roli tenkrát - poprvé, nikoli však naposled - sehrály v Římě české peníze! Kardinálové byli za svou shovívavost královsky zaplaceni a svůj tučný díl patrně dostal i Benedikt IX., mimochodem jeden z nejúplatnějších papežů v dějinách křesťanství.

A tak konečný výrok soudu nad Břetislavem a jeho lidem vyzněl překvapivě smírně. Sen o zřízení arcibiskupství byl pochopitelně odložen ad acta, na druhé straně však papež nic z výsledků polské výpravy zásadně neodsoudil. Přiznal Čechům, že jednali v dobrém úmyslu, ponechal jim dokonce ostatky Vojtěchovy i válečnou kořist - z myslitelných trestů zbyl ten nejmírnější: pokání. Českému knížeti i biskupovi bylo uloženo, aby za pokání zřídili nový klášter. To Břetislav I. samozřejmě rád učinil: roku 1046 pak byl ve Staré Boleslavi vysvěcen klášterní chrám...

Porážka Jindřicha III.

Na vzájemné měření sil se Břetislav I. i Jindřich III. dobře připravili. Český kníže od počátku počítal, že v obvyklé době vojenských tažení, na konci léta, bude muset čelit německému vpádu. A rozhodl se pro vyloženě obrannou strategii. Na stezkách při pohraničních hvozdech kázal zbudovat množství opevnění: záseky, to byla účinná zbraň sebeobrany. Tvořily je pokácené stromy, navršené na sebe a korunami (pohraniční pralesy byly tenkrát hlavně listnaté) obrácené ve směru předpokládaného útoku. Takové primitivní pevnůstky poskytovaly skvělý úkryt lučištníkům a mnohde se téměř ztrácely v porostu, často je ani průzkumné hlídky nepřítele neodhalily.

Český kníže sebral po celé zemi mohutné vojsko, a patrně dobře zpraven o úmyslech Jindřichových - vždyť i tehdy už existovala vojenská špionáž - očekával hlavní nápor na dvou místech: při zemské bráně na domažlické stezce a na severozápadě Čech, u hradu Bíliny. Pak, koncem srpna 1040, padlo rozhodnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama