Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Ze života Keltů 10. část

14. června 2017 v 8:45 |  Príbehy
Mezitím bylo malé Brigitě již sedm let. Byla věrným obrazem své krásné matky, ale nebylo to jen zevnějškem. Její mladá duše vedla bohatý život a Meinin blaženě pozorovala, jak jí v dceři dorůstá pomocnice, ano, nejspíše i nástupkyně.


Bratři milovali sestřičku nade vše. Byl to pak především nyní již téměř dvanáctiletý Pieder, jenž rozuměl každému Brigitinu pohybu. Často líčili si tito dva navzájem, co všechno chtějí učinit pro národ, až budou velcí. Otec překvapil je jednou při takových plánech a zeptal se v dobré náladě:

"Těšíš se na dobu, až budeš knížetem, můj synu?"

"Otče," zvolal chlapec vášnivě, "nenechej mě stát se knížetem! Kuimin hodí se k tomu tisíckrát víc. Chtěl bych se stát druidem jako Donald. Dovol mi být jeho nástupcem," žádal s planoucím zrakem.

"To není v mých rukou, Piedere," řekl otec vážně. "Mohu učinit Kuimina knížetem, když uvidím, že se pro to hodí. Mohu tě nechat stát se druidem, ale hlavním druidem musí tě učinit Otec všech, to já nemohu."

"Když mě necháš stát se druidem, pak přijde všechno ostatní zcela samo," zvolal Pieder s důvěrou.

"Smýšlíš o sobě neskromně," káral otec.

Tu začervenal se chlapec a pravil tiše:

"Odpusť, otče, že se to tak musí zdát. Vím od světlého posla, že mě Otec všech vyvolil jako hlavního druida. Již dlouho toto víme, Brigita a já, proto zdá se nám to nyní zcela samozřejmé."

Nyní již Seabhak k tomu více neřekl, avšak večer ptal se Nuada, který světlý posel s jeho synem hovořil. Stříbroruký podal vysvětlení:

"Je jedním z pode mnou stojících služebníků Otce všech. Jeho úkolem je připravit ducha tohoto chlapce pro úlohu, kterou má jednou jako muž splnit. Kuimin bude dobrým knížetem, jak to Muirne tušila. Také ona mohla mnohdy nahlédnout do budoucnosti a vidět, že syn jménem Kuimin stane se tvým nástupcem. Proto nechápala, že chceš dát svému prvorozenému synu podle jejího náhledu nesprávné jméno."

"A Fionn?" ptal se kníže, jenž lpěl na tomto nadaném, slunném chlapci s neobyčejnou láskou.

"Také Fionn dostane svou úlohu. Jako nositel Pravdy vypraví se k jiným národům, daleko na sever do sněhu a ledu, a bude tam zvěstovat o Otci všech. Ale musí to vzejít z jeho duše. Nesmíš v tom na něj vytvářet žádný vliv. Nechej ho učit se jako ostatní."

Bezstarostně vyrůstali čtyři sourozenci pospolu. Příklad rodičů učil je lépe než všechna slova žít ve zbožnosti, pokoře a čistotě. Radost a štěstí dostavily se do náčelníkova domu samy, vyrůstajíce na půdě, kterou si dětské duše připravily svým způsobem.

V pravý čas přišel Pieder do rukou Donalda, který dobře věděl, jaký cenný statek byl mu tím svěřen. Dvojčata dal Seabhak na radu Nuada k jinému kmeni, jenž žil daleko na jihu. Tam měla se učit jiným zvykům a způsobům.

Sice tam nebyli lidé tak dětsky čistí jako v jejich kmeni, ale Nuado vysvětlil, že mladíci budou dosti silní, aby možným pokušením odolali. Musí se osvědčit, že si také mezi jinak smýšlejícími uchovají, co se naučili a do sebe nasáli.

Knížecí pár tak osaměl. Jen Brigitina milá, světlá bytost je těšila. Dcera opečovávala stárnoucí rodiče a snažila se s dvojnásobnou úctou a láskou nahradit bratry. S ní mohla Meinin hovořit také o tom, co ji nejvíce naplňovalo: podivuhodná věštba, již směla před lety zvěstovat jejich kmeni. Ke všem keltským kmenům dostala se tato zpráva, všichni obyvatelé v to pevně věřili a těšili se na dobu, kdy Svatý Syn Otce všech vkročí na Zemi. Kdy to bude? Bude potom ještě někdo z nyní již stárnoucích živ, aby spatřil Toho, který z milosrdné lásky přišel k lidem?

Meinin neodvažovala se na to ptát. Žila v ní myšlenka, že jen ten bude omilostněn tohoto Vznešeného vidět, kdo se zcela dokázal vpravit do Zákonů Otce všech. Podle toho řídila své vlastní konání a myšlení. Již nikdy více divuplný obraz nespatřila, avšak stejně silně jako prvního dne stál trvale před její duší.

Také Seabhakovi a Donaldovi bylo zvěstování Meinin vůdčí hvězdou života, ale jiným způsobem. Jim nestačilo zasvětit jen svůj vlastní život a úsilí Otci všech. Chtěli připravit ve svém lidu půdu, na níž by mohla Svatá noha vkročit. Stále náročnější byly jejich příkazy, stále přísněji trestali přestupky. Ale lid věděl, z jakého důvodu se tak dělo, a ochotně se skláněl. "Až přijde Boží Syn na Zemi", to bylo středem myšlení také těchto lidí.

Sice bylo tomu tak ve všech keltských zemích, ale nikde tak silně a živoucně jako u lidu Jestřábího kmene. Také proto rozkvétali zde obyvatelé zcela obzvláštním způsobem. Otec všech musel s radostí shlížet na tento snaživý národ, žijící činně v přítomnosti, avšak horoucí po budoucnosti, jak mínili druidové.

Jednoho večera kráčeli Seabhak a Meinin s Brigitou zahradou. Ženy se těšily z kvetoucích keřů, jež lemovaly cesty, a Seabhak se oddal svým myšlenkám, které toužebně usilovaly vzhůru. Tu přerušila ho nesmělá Brigitina otázka:

"Myslíte, že Boží Syn se narodí v naší zemi?"

Tomu oba nevěřili. Tolik požehnání, takovou neslýchanou milost neodvažoval se Seabhak očekávat. Meinin však pravila, vzpomínajíc na zvěstování:

"Vstoupí zřejmě na Zemi daleko od nás, ale paprsky Jeho Boží přítomnosti proniknou až k nám. Když uchováme své duše široce otevřené a vyšleme svou touhu na silných perutích až k Němu, potom nám přinesou zpět z Jeho věčné Síly a Jeho Svaté Lásky tolik, co budou jen moci unést. Potom budeme účastni nejbohatšího požehnání."

Všichni tři se odmlčeli a vnitřně se do těchto slov pohroužili. Každý však uchopil je jiným způsobem. Zatímco Meinin se domnívala již pociťovat, jak všechno, co od Syna Božího přijde, očišťujíce prožhaví duše, všechnu vinu, všechno nesprávné spálí, avšak dobré mocně posílí, viděl již kníže, jak vzniká na Zemi Říše Otce všech, v níž vládne jen mír a spravedlnost. Všude budou se z lidí stávat praví služebníci, kteří v Síle a radosti vystaví Svatou říši.

Brigitino cítění mířilo v lásce vstříc Tomu, jenž chtěl přijít. Lidé museli se přichystat, aby Jej důstojně přijali. Svatá Láska sestupovala dolů, pozemská láska musela se vytříbit a očistit, aby Jí směla jít vstříc.

"Musíme pro Syna Božího něco učinit!" zvolalo děvče, přetékajíc tímto citem.

Rodiče překvapeně na ni pohlédli. Nebyli od ní na takové bezprostřední projevy přivyklí.

"Jak to myslíš, dcero?" zeptal se otec přívětivě.

Brigita překonala znovu vyvstanuvší plachost, chytila se matčiny ruky a pravila váhavě:

"Myslela jsem, že pro Něj musíme postavit příbytek."

"Příbytek?" zeptal se Jestřáb s údivem. "Nikdy do naší říše přece nepřijde. K čemu tedy příbytek?"

"Matko!" pravila Brigita prosebně. Byla si jista, že matka již chápe a dokáže propůjčit jejímu cítění lepších slov.

Meinin také opravdu pomohla.

"Brigita myslí, že když pak k nám bude v hojnosti proudit veliká Síla, musí být nějaká nádoba, která tuto Sílu přijme. Říkám to dobře, mé dítě?"

"Ano, matko, tak to myslím. Musíme vystavět posvátnou místnost, do níž budeme moci nechat přicházet Sílu. Vím, že Boží Syn také zde dole zůstane Bohem, třebaže, skloně se k nám, stane se člověkem. A jestliže je Bohem, potom není vázán na místo, po němž pozemsky kráčí. Může být také zároveň u nás, myslím Božsky, neviditelně, a přece citelně. A proto musí zde nalézt obydlí, až přijde."

Byla to nejdelší řeč, jakou dívka kdy pronesla. Avšak oba rodiče cítili sílu, jež ji k tomu poháněla.

"Máš pravdu, Brigito," potvrdil otec. "Bylo by pěkné, kdybychom takový posvátný prostor vybudovali. Přemýšlejme, jak bychom jej měli uzpůsobit."

"Vidím jej! Vidím jej!" zajásaly obě ženy současně. A potom, vzájemně se doplňujíce, bez dechu střídavě oznamovaly to, co vyvstalo hmatatelně zřetelné před jejich duchovními zraky.

"Je vysoký a světlý. Je vzdušný a zářící. Drahocenné zlato pokrývá jeho zdi. Zdobí jej drahokamy. Stěny nemá tak silné a pevné jako jsou naše zdi. Znovu a znovu jsou přerušovány otvory. Vyhlíží to, jako by jen stromy z kamene nesly střechu. Mezi nimi není nic než jas a záře.

Vedou vzhůru stupně, široké, bílé stupně. Je zde obětní kámen, vysoký a zářící, na něm stojí drahocenná kouřová miska, ale nestoupá z ní kouř. Vlní se to v ní jako v prameni. Znějí tóny, nebeské zpěvy. Slyšíte je také?"

Poslední otázku vyslovila Meinin, jsouc zcela ve vytržení. Zářícíma očima pohlížela vzhůru, kde ještě stále zdála se vidět obraz svatyně. Téměř šeptem hovořila dále, zatímco dcera umlkla:

"On, Král nebes, vystupuje sám po těch stupních. Stojí u stolu Otce všech, On sám, Bůh. Všichni andělé se před Ním sklánějí, všichni světlí služebníci vrhají se k zemi v Jeho Svaté přítomnosti.

Pane, Králi nebes a všech světů, směla jsem Ti sloužit v tomto životě. Nedej tomu skončit. Dovol mi Ti sloužit znovu, až Tvá Svatá noha vkročí na Zemi, aby ji očistila a pozdvihla. V nejchudším lidském rouchu chci přijít, jen když Tobě smím sloužit. Nezavrhuj mne!"

Otec a dcera na sebe pohlédli. Hovořila o Božím Synu, jenž má již brzy přijít? Dozvěděla se, že ona musí odejít? Prosí, aby směla potom ještě jednou žít? Všechny tyto otázky vířily v těch dvou, jež ji milovali. Pohlédli na Meinin. Zbledla, zářící oči se zavřely. Jako znavená klesla do rozepjaté náruče dcery. Ve stejném okamžiku Brigita věděla, že pozemsky matku ztratila.

"Matko," zvolala tiše, "směla jsi jít vzhůru, poté, co jsi spatřila všechen ten jas, tu nebeskou nádheru?"

Seabhak ještě nechápal, že jej jeho žena opustila. Silnými pažemi zvedl družku svého života, aby ji odnesl na její lůžko. Tu stanul vedle něj Nuado.

"Jestřábe, buď silný," zněl jeho chvějící se hlas. "Tvoje žena stoupá vzhůru do výšin, po nichž její duch toužil. Kdo byl omilostněn vidět to, co dnes tvé ženě bylo ukázáno, ten nemůže již dále žít dole. Jeho touha by byla nesmírná. Její prosba nalezne splnění. Až Král nebes a všech světů vstoupí na Zemi, aby přinesl soud, bude ona smět být jednou z Jeho pozemských služebnic.

Ty nezůstaneš dlouho sám. Zavolej své syny nazpět, abys učil Kuimina vládnout jako ty. Brigita však ujme se dědictví po matce. Bude vidoucí a bude zvěstovat o Otci všech."

V hlubokém zármutku uložil národ svou zesnulou kněžnu. Touha po navrátivší se domů vybělila Seabhakovi kadeře jako sníh, ale tón jeho hlasu byl klidný, jeho slova hovořila o díku a o víře. Užasle pohlížel lid na svého knížete, jenž také i v tomto prožívání byl příkladně vznešeným.

Zcela přirozeně vyplnila Brigita mezeru, jež vznikla Meinininým odchodem. Děvče naplňoval podivuhodný klid. Její spojení se světlými služebníky Otce všech bylo tak silné, že Brigita pouze vykonávala, co jí přikázali. Neměla žádného vlastního chtění, sotva nějaké vlastní myšlenky. Byla cele jen nástrojem.

Trvalo dlouho, než se vzdálení bratři vrátili. Již více než rok leželo tělo kněžny v zemi na jejím oblíbeném místě v zahradě. Překrásně kvetly květiny na tomto místě, jež bylo označeno malým prostým kamenem na způsob dolmenu.

Sice byli Kuimin a Fionn smutní, že již nenalezli matku, k níž vroucně přilnuli, avšak pobyt daleko od domova u obou domovská pouta poněkud uvolnil. Nesli to lehčeji, než se Seabhak obával.

Mnoho vypravovali mladí muži o všem, čemu se v cizině naučili a co viděli. Dobré i špatné vystupovalo střídavě z jejich vzpomínek, avšak Seabhak s nekonečným štěstím shlížel, že si oba uchovali svou čistotu, že dokázali dobře rozlišit mezi tím, co mohlo obstát před očima Otce všech, a tím, co rozséval Lug.

Také synové rozhlíželi se jasnýma očima kolem sebe. S uctivým obdivem shlíželi, jak se Brigita rozvinula. Nebyla jim již sestřičkou. Jedině věštkyni, kněžku, mohli v ní spatřovat.

"Náš otec je nejlepším knížetem, jakého kdy bylo," mínili o Seabhakovi, a Kuimin k tomu s povzdechem připojil: "Kéž mi služebníci Otce všech pomohou, abych se mu směl vyrovnat." -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama