Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

První český král Vratislav 2

18. června 2017 v 8:36 |  História
R.1081 vypravil se Jindřich IV. válečně proti papeži do Itálie. Kníže Vratislav poslal mu na cestu hojně peněz a nad to 300 oděnců, statných to junáků. Viprecht Grojský, nejznamenitější válečník tehdejší doby, je vedl. Dlouho obléhala vojska Řím. Omrzevše se hrdinové čeští z dlouhého obléhání, dobyli útokem hradeb římských a uvedli vojska německá do města. Za udatenství to zasnoubil Vratislav Viprechta Grojského se svojí dcerou a dal mu Lužici v léno.


Jdyž Jindřich IV. bojoval ve Vlaších a nad zeměmi jeho bděl kníže Vratislav, povstal Leopold II., markrabě rakouské, proti králi německému. Se zlou však se potázal. Vratislav porazil ho v jedné z nejkrvavějších bitev toho století u Meilberku dne 12. května r.1082.

Jindřich IV. z vděčnosti za služby ty znamenité poctil Vratislava II. titulem královským. V den slavného hodu sv. Víta, dne 15. června 1086, byli kníže Vratislav a jeho choť Svatava oblečeni v roucho královské a v hlavním chrámu sv. Víta na hradě pražském pomazáni a korunováni od biskupa trevirského. Byla to slavnost v Čechách dosud nevídaná. Mnoho knížat, biskupů i všeho panstva bylo slavnosti té přítomno. Zástupové lidu byli nesčetní. Srdce Čechů a Moravanů plesala a všechen národ nadšeně volal: "Požehnání, vítězství a sláva Vratislavovi, králi českému, od Boha korunovanému, velkomocnému a milostivému!"

Vratislav od těch časů jako král zván byl Vratislavem I. Královské důstojenství to bylo ovšem propůjčeno toliko pro Vratislava a nikoli pro jeho nástupce. Byl to tedy zisk dosti chatrný, a to tím více, že důstojenství to bylo závislé toliko na zdání mocnáře cizozemského a nikoli na vůli a svolení národu. Nicméně s povýšením tím byly spojeny přece některé výhody. Upuštěno bylo odváděti zejména starodávný poplatek do Němec. Místo toho bylo za čestnou povinnost ustanoveno, aby německého krále vždy při cestě do Říma provázelo 300 českých oděnců. Povinnost ta mohla však vyplacena býti také zlatem.

Avšak i hospodářství státní dobře a obezřele bylo za něho spravováno. Ač přemnoho skvostných darů a peněz rozdal na zřízení a zvelebení kostelů a klášterů, přece vždy míval dosti peněz pro potřeby své i jiné. Také křivdu bratra svého, učiněnou mnichům slovanským na Sázavě, napravil, povolav je zpět do kláštera toho.

Nový opat slovanských mnichů jmenoval se Božetěch.

Králi Vratislavovi zalíbily se slovanské obřady mnichů sázavských tak, že žádal papeže Řehoře VII., aby svolil konati služby Boží v jazyce slovanském po vší České zemi. Když se však Vratislav zatím postavil na stranu Jindřicha IV. proti papeži, bylo ve příčině té po vyjednávání.

Žel, vlast naše nemálo trpěla nesvorností v rodě Přemyslovců. I se synem Břetislavem žil král Vratislav ve vůli zlé.

Břetislav, žije ve společnosti nehodných mladých synů panských, naučil se hýřiti. Shromáždil kolem sebe něco přátel a odvážil se s nimi táhnouti proti vlastnímu otci. Zlí společníci dovedli ho sice ponuknouti až k činu tak hanebnému, ale nic nepořídil. Když mu později namluvili zase lehkovážní druhové, že král stojí o jeho život, odejel do Uher. Tu usadil přátele své v okolí Trenčína, sám pak zdržoval se na dvoře uherského krále, Ladislava Svatého.

Než byl nepěkný spor ten skončen, zemřel král Vratislav I. dne 14. ledna r. 1092. Nešťastně spadl na lovu s koně a tím způsobil si smrt. Za všeobecného zármutku byl pochován na Vyšehradě v nádherném chrámě kollegiatním, který sám založil a bohatě nadal.

Čechové ztratili v králi Vratislavovi I. panovníka chrabrého a moudrého. Všichni rodem, věkem i zkušeností vynikající Čechové byli mu věrně oddání, všechen národ ho ctil a miloval. Vždyť dovedl Vratislav I. v době největších sporů mezi mocí papežskou a císařskou čest českého národu zachovati a vlast svoji oslaviti.

ZA PANOVÁNÍ VRATISLAVOVA se mimořádného rozkvětu dočkalo druhé výšinné opevnění v Praze: legendární Vyšehrad ožil náhlým stavebním ruchem, aby se nakonec stal sídlem pro několik Přemyslovců. Vratislava, jenž budování románského Vyšehradu inspiroval, nevedla ani tak pieta vůči místu opředenému pověstmi, jako důvody navýsost prozaické: rozhodl se uniknout před sousedstvím svého nepovedeného bratra biskupa Jaromíra, s nímž byl trvale v ostrých sporech. Tu, na druhém břehu Vltavy, se s ním alespoň nemusel potkávat, a na Pražský hrad přitom odtud nebylo daleko ...

Paradox: konflikt dvou nejvýše postavených mužů ve státě zrodil slávu středověkého Vyšehradu!

Roku 1070, po třech letech Jaromírova biskupování, onen trucpodnik započal. Se souhlasem papeže položil Vratislav základy vyšehradské kapituly, mohutného bazilikálního chrámu sv. Petra a Pavla. V přítomnosti papežského legáta a celého knížecího dvora se tenkrát český panovník sám chopil nůše - zřejmě prvně v životě - a dvanáctkrát za sebou ji vrchovatě naplnil kameny, které na vznešených zádech nanosil do základů. Přitom si předem vymínil, aby budoucí kapitula podléhala přímo Římu, a nikoli, jak by odpovídalo zvyklostem a řádu, pražskému biskupovi. Už tato skutečnost vyjadřuje, oč šlo: hned počátek výstavby byl demonstrací proti Jaromírovi.

Po daru církvi přišel na řadu další Vratislavův záměr: v koutě vyšehradského ostrohu, bezprostředně nad známou skálou, začal vyrůstat kamenný knížecí palác s kaplí sv. Jana, s věncem vlastních hradeb, s obranným příkopem a s padacím mostem. Vratislav nelitoval prostředků, a třebaže dílo ani zdaleka nebylo ještě hotovo, nastěhoval se a prodléval pak na Vyšehradě častěji než na Pražském hradě. Jestli svou královskou korunovaci nepořádal r. 1085 v nové rezidenci, tedy zřejmě proto, že ani chrám, ani palác nebyly ještě dostavěny.

Do dnešních dob se z románského hradu na vyšehradské skále dochovaly jen pranepatrné zbytky. Nevypovídají zcela srozumitelnou řečí. Je však pravděpodobné, že právě Vratislav počal své zamilované knížecí, pak i královské sídlo zdobit dalšími dvěma církevními stavbami - zmizelou trojlodní bazilikou sv. Vavřince a snad i dodnes stojící rotundou sv. Martina, kterou považujeme za skvost nejstarší české architektury. Ještě maličkost: po Vratislavovi, který se na Vyšehradě dal i pochovat, tu sídlili někteří jeho následovníci. Posledním z nich byl Soběslav I. (1125-1140). Pozoruhodné je, že sem přenesl svůj knížecí dvůr z týchž důvodů jako Vratislav - i on se nesnášel se svým biskupem.

V NAŠICH NEJSTARŠÍCH národních pověstech vystupují od časů Kosmy až po Jiráska jako výrazná, takřka magická rekvizita "lýčené střevíce" Přemysla Oráče. Zakladatel rodu je prý vzal s sebou ze Stadic na Vyšehrad a kázal uschovat je pro budoucnost, aby potomkům připomínaly, že knížecí moc vzešla z nejprostších poměrů. Nuže tyto střevíce z lýka - jistěže falzum - vskutku existovaly. Za Vratislavovy vlády se zčistajasna objevily v knížecí pokladnici na Vyšehradě. Jak, to se sotva někdy dozvíme. Nicméně Kosmas, který o nich jako první referuje a kterému v okamžiku Vratislavovy smrti táhlo pomalu k padesátce, si jejich existenci nemohl vymyslet, vždyť to by se před současníky usvědčil ze lži. Ostatně památka na Přemysla Oráče, k níž později přibyla i lýková mošna, přežila do časů Karla IV. Při Karlově královské korunovaci r. 1347 obě relikvie vystupovaly v slavnostním ceremoniálu. Ve vznešeném průvodu vykonal král cestu z Pražského hradu na Vyšehrad, kde mu vysocí církevní hodnostáři přehodili mošnu přes rameno a střevíce prapředka mu vtiskli do rukou ... Že vzácné podvrhy dávno vzaly za své, asi netřeba dodávat.

Spytihněv II.

nástupce knížete Břetislava I., nejstarší z jeho pěti synů, v pořadí jedenáctý přemyslovský vládce. Panoval však jen šest roků (1055-1061), zemřel předčasně, snad ve třiceti, takže po sobě nezanechal v dějinách výraznější stopu. R. 1060, a to byl důležitý čin, začal na pražském hradě budovat románskou baziliku sv. Víta. Nahradila malou, nevyhovující rotundu z časů knížete Václava, aby pak za Karla IV. sama ustoupila monumentální gotické katedrále. Spytihněv prý byl krasavec, tvrdí Kosmas, který tomuto Přemyslovci stranil, přesvědčen o jeho velké zbožnosti. Jiná fakta napovídají, že kníže byl i hodně panovačný a tvrdý. Spytihněv měl za manželku Iddu (Hiddu) Vitinskou, z dětí se ví jen o Svatoborovi.

Kníže Spytihněv II. získal od papeže právo nosit při slavnostních příležitostech obřadní pokrývku hlavy, biskupskou mitru. Jaký význam pocta měla, jen odhadujeme. Šlo o vyznamenání? O projev papežské přízně? O nepatrnou náhradu za požadovaný královský titul? O odbytí žadatele, který marně očekával povýšení Prahy na arcibiskupství? Není to jasné. V každém případě musel Spytihněv za privilegium platit, a hodně, 100 hřiven stříbra ročně. Když Vratislav dosáhl královské hodnosti, vetkl do zlaté čelenky i symbol získaný bratrem. Od těch dob českou korunu jako nedílný celek tvoří mitra ověnčená čelenkou.

Vratislav II.

Dvanáctý Přemyslovec, první český král (v královské hodnosti Vratislav I.). Byl v pořadí druhým z pěti synů Břetislava I. Vládl přes třicet roků, v letech 1061 - 1092. Za jeho éry, velmi úspěšné, náležela českému státu významná role v evropské mezinárodní politice. Vratislav byl hlavním spojencem německého císaře Jindřicha IV. v jeho dlouholetém boji s papeži usilujícími o vysvobození církevní moci z nadvlády římskoněmeckých císařů. Za věrné služby Jindřichovi byl r. 1085 odměněn královskou korunou. Získal ji tenkrát jen pro svou osobu, nikoli dědičně. První český král byl třikrát ženat. První jeho manželku však neznáme jménem. Druhou byla Adléta, dcera uherského krále Ondřeje, třetí pak polská princezna Svatava, sestra Boleslava II. Smělého. Vratislav měl celkem 9 potomků, 6 synů a 3 dcery. Čtyři jeho synové (dva zemřeli) se později vystřídali na knížecím křesle: Břetislav II., Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama