Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

První český král Vratislav 1

4. června 2017 v 8:07 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ: Za Vratislava nacházíme první zřejmé důkazy o tom, že krasoumná díla v Čechách byla nejen oblíbena, ale i skutečně provozována. Poslední zajisté opat obřadu slovanského v klášteře sázavském Božetěch obdivován byl od vrstevníků svých co výborný malíř a sochař; i jest opravdu zajímavo přihlédnouti blíže k nejstaršímu tomuto zjevení se umělce v národě našem. Božetěch vynikal i duchem i neobyčejnou ctižádostí nad jiné lidi věku svého; maje veliké známosti a výmluvnost nevšední, ukazoval na sobě způsoby jemné a štědrost i vlídnost ke všem lidem, ale také někdy hrdost, náruživost a ne vždy bezúhonné chování.


V krasoumě bylo jeho největší zalíbení, a netoliko maloval, ale obrazy také v dřevě řezal, v kamenu tesal nebo na soustruhu točil; vystavěv nově ve větším slohu klášter a kostel svůj i náležitá k nim jiná stavení, ozdobil je a nadal hojně vším, čeho potřebí bylo; přitom však, zdá se, že jakkoli dobře hospodařil, na vezdejší potřeby bratří svých bral menší ohled, nežli slušelo.

U krále Vratislava požíval větší přízně nad všecky jiné preláty zemské, takže popudil i biskupa Kosmasa k žárlivosti o to; neboť když jednou ve veliký svátek, sáhnuv do úřadu biskupova, postavil Vratislavovi korunu na hlavu, rozhněval se Kosmas o to tak velice, že ho chtěl i z opatství sesaditi.

Teprv když mnozí páni čeští za něho se snažně přimlouvali, uložil mu mocí sv. obediencí tu neobyčejnou pokutu, aby vydlabav ze dřeva krucifix veliký jako on sám, zanesl jej na vlastních ramenou do Říma i složil tam v kostele sv. Petra.

A opat kajícně splnil vše, jak mu rozkázáno bylo.

"Z DĚJIN NÁRODU ČESKÉHO", František Palacký, nakl. Melantrich, Praha, 1973

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

Vláda Spytihněva II.

Nejstarším a tedy k vládě povolaným Přemyslovcem se smrtí knížete Břetislava stal prvorozený syn Spytihněv, narozený patrně v roce 1031. Bylo mu 24 let. Jemu teď náleželo přemyslovské knížecí křeslo. Byli tu však ještě čtyři Spytihněvovi sourozenci. Vratislavovi, Konrádovi a Otovi přiřkl Břetislav úděly na Moravě, vlastně území určená pro jejich obživu, a to se správními centry na hradech v Olomouci, Brně a Znojmě. Současně měli bratři dbát o správu oněch okrsků. Pátému synovi, Jaromírovi, vybral otec duchovní dráhu - měl se vzdělat ve věcech církve a stát se dříve nebo později druhým nejmocnějším mužem ve státě, pražským biskupem.

Zdaleka ne vše, co si otec přál, synové respektovali. Čtyři z nich (totiž kromě Oty) však tak či onak hlouběji zasáhli do českých dějin. Spytihněv, Vratislav a kratičce i Konrád se postupně vystřídali na pražském stolci, Jaromír se po smrti biskupa Šebíře ujal roku 1068 jeho biskupské berly. Ovšem nesnášenlivost a náruživá touha po moci, pro Přemyslovce stejně typická jako pro většinu feudálních vládců vůbec, spoluvládla se syny "českého Achilla" po celou druhou polovinu 11. století, kdy spravovali přemyslovský stát.

Kosmas považoval za nutné sdělit, že Spytihněv byl vladař líbezné tváře, rámované černočernými vlasy a vousy, že to byl muž kromobyčejně zbožný a vynikal navíc hlubokým vlasteneckým cítěním. Byl prý prvním Přemyslovcem, který vzápětí po příchodu na trůn vyhnal ze země všechny Němce.

Ačkoli Spytihněvův "odsun Němců" býval dříve v historii často přetřásaným tématem, je zjevné, že se fakticky nekonal. Především by byl nutně vyvolal nevoli v římskoněmecké říši, se kterou Spytihněv udržoval patrně obdobné vztahy jako předtím otec: nevyhledával zbytečně konflikty.

Kosmas ve skutečnosti o žádných vyhnaných Němcích neví. Uvádí pouze abatyši svatojiřského kláštera v Praze, Němku, s níž měl Spytihněv staré nevyřízené účty. Urazila ho prý, když jako jinoch řídil z příkazu otce přestavbu hradního opevnění.

(Mimochodem, zprávu o tom, že se Spytihněv s abatyší pohádal kvůli stržení klášterní pece, překážející výstavbě nové fortifikace, bychom tu měli zaregistrovat přinejmenším ze dvou důvodů. Předně je potvrzením faktu, že za Břetislava I. byl hradčanský ostroh opravdu obkroužen novými, vysokými zděnými hradbami, nejstarší naší fortifikací postavenou už za pomoci malty jako pojiva. A za druhé: zpráva nám vyjevuje, jakým způsobem se příslušníci knížecí rodiny podíleli na organizaci a správě státu - přece jen museli pracovat, vládnoucí Přemyslovec jim svěřoval nejrůznější konkrétní úkoly, pověřoval je dočasnými řídícími funkcemi atd.)

A kronikář jmenuje ještě jednu vyhnanou osobu: před hněvem knížete musela prchnout do Uher i jeho vlastní matka, Jitka-Judita ze Schweinfurtu-Svinibrodu. Ocitáme se zřejmě u kořene události, Kosmou zveličené. Spytihněv nezbavil zemi Němců, Spytihněv pouze vypudil své bezprostřední nepřátele anebo lidi, s nimiž byl z různých důvodů v konfliktech: prostě si pro svou příští vládu vyčistil pole a připravil podmínky. Zatímco německá šlechtična Ida (Hidda), jeho manželka, zůstala v Praze, matka knížete musela odejít! Hle, co na první pohled vyhlíželo jako projev vlastenectví, vyjevuje se v staré známé podobě - hledíme na jednu z variant věčných rozmíšek mezi mocnými. I se skromnými údaji, jež jsou k dispozici, můžeme portrét Spytihněvův poopravit, ubrat jeho osobě na kráse, na zbožnosti i na vlastenectví.

Objeví se před námi opět onen typický raně středověký vládce, tvrdý, bezohledný, chtivý moci... Vyhání ze země nejen matku, nejen abatyši od sv. Jiří, vyhání i slovanské mnichy ze Sázavy, musejí uprchnout (dočasně) do Uher.

V rozporu s přáním mrtvého otce se současně pokouší zbavit údělů své tři bratry. Jak jinak, než otevřenou pohrůžkou násilím! Vratislav raději kvapně opouští svůj olomoucký hrad a ujíždí, i on míří tam, kam většina uprchlíků, pod ochranu uherského krále Ondřeje. Vratislavova manželka (neznámého jména) se však stává Spytihněvovou zajatkyní. A český kníže nepřímo zaviní její tragickou smrt.

Současně se Spytihněvova přespříliš pevná ruka obrací proti dalším dvěma bratrům - Konrád musí opustit brněnský úděl a sloužit knížeti při dvoru jako lovčí (tj. správce lesů), mladičký Ota odchází ze Znojma a stává se v Praze správcem knížecí kuchyně.

Nedlouho před výměnou osob na trůně se Spytihněv a Vratislav, alespoň navenek, smířili. Vratislav se z Uher vrátil do vlasti a přivedl si odtud druhou ženu, uherskou princeznu Adlétu (brzy, r. 1062, zemřela).

Vratislav II. (1055-1092)

Na trůn tedy nastoupil opět nejstarší z bratří - Vratislav. Tak stanovil Břetislavův zákon. Mír a pokoj v zemi chtěl Břetislav zákonem svým zabezpečiti, ale pravý opak stal se skutkem. Již za nebožtíka bratra Spytihněva byli mladší bratři jeho nesvorni. Nechtěli-li poslouchati Spytihněva, tím méně chtěli po vůli býti Vratislavovi II.

Jakmile bylo na něm, aby rozhodoval, pokusil se uspořádat poměry doma v duchu odkazu mrtvého otce. Bratrům vrátil údělná knížectví - Konrádovi Brněnsko, Otovi přenechal někdejší svoje působiště, Olomoucko. Pokusil se - nejprve smírně, domluvami - přimět Jaromíra, mladíka velmi temperamentního a světského, aby respektoval otcovo přání a věnoval se kněžské dráze. V této věci však Vratislav neuspěl, Jaromír se vzpěčoval, a tak nešlo-li to po dobrém, prosadil Vratislav svou po zlém: roku 1061 přikázal, aby byl Jaromír násilím podroben kněžskému vysvěcení. Vyholili mu tonzuru, musel přisluhovat biskupovi při bohoslužbách.

Bylo mu to však natolik proti mysli, že zanedlouho prchl s několika svými kumpány do Polska. A tenkrát započal konflikt, který nepříjemně poznamenal celé období Vratislavova panování. Napříště se oba bratři nemohli ani vidět, ani vystát. Mezi českým knížetem a budoucím pražským biskupem (od r. 1067) zahořela zášť o to nešťastnější, že šlo o dva nejvyšší představitele přemyslovského státu.

Kníže Vratislav II. přičinil se, aby bylo v Olomouci zařízeno biskupství. Stalo se tak r. 1062, čímž Morava ve věcech církevních oddělena od Čech.

Po pěti letech na to zemřel Šebíř, biskup pražský. Čechové přáli si, aby nástupcem na stolci biskupském byl Jaromír, nejmladší bratr knížete. Vratislav však tvrdil, že o volbě biskupa musí rozhodnouti sněm. Tu před tváří sněmu kázal kníže, aby před něho předstoupil Němec Lanz, probošt litoměřický. Lanz předstoupil a kníže podal mu prsten a berlu biskupskou, dávaje takto najevo, že chce, aby byl biskupem českým. Čechové počali reptati. Bývalo zvykem, že po volbě biskupa blahopřáli přední mužové novému biskupovi. Lanzovi však nikdo nepřál k volbě. Mezi zástupy byl též nádvorní župan Kojata, syn Všeborův. Ten byl člověk pravdomluvný, v řeči prostý. I šťouchl do boku Otu, bratra Vratislavova, řka:

"Co tu stojíš jako špalek a nezastáváš se bratra? Což nevidíš, že bratr tvůj, syn knížete, jest odstrkován a příchozí cizozemec, jenž otrhaný přišel do této země, sází se na stolec biskupský? Anebo jestliže se ti nelíbí bratr tvůj, proč zdají se ti býti sprostými četní domácí duchovní, rovněž tak učení jako tento Němec? Či domníváš se, že by nás cizozemec více miloval a lépe této zemi přál než biskup zvolený z našich? Taková zajisté jest přirozenost lidská, že každý více miluje národ svůj než cizí. A proto nechceme Lanze míti biskupem!"

Podobně i jiní Čechové mluvili a seskupivše se konečně, vyšli z tábora a položili se u Opočna. Mladší tři bratry knížete vzali s sebou. Toho ulekl se Vratislav. Spěšně vrátiv se do Prahy, svolil, aby Jaromír byl biskupem. Kojata Všeborův a jiní, kteří ujali se Jaromíra, rychle vyšli ze země. Tušili, že by se jim dobře nevedlo.

Nový biskup ujal se velmi vřele duchovní správy v Čechách. Chudým hojně uděloval almužny, o duchovenstvo, zvláště mladší, horlivě pečoval a o služby Boží příkladně se staral.

Když však počal se příti s biskupem olomouckým o některé statky, ukázal, že nezná hněvu svého mírniti. Přijel do Olomouce a tam v domě biskupově počínal si nenáležitě. Byl proto obžalován u papeže. Papež nařídil, aby přišel ospravedlnit se do Říma. Pokud tak neučiní, že nemá býti biskupem. Spor o statky ty trval velmi dlouho. Teprv r. 1075 byl ukončen.

Než to bylo ukončeno, došlo již zase k důležitějším událostem.

Byl tehdy papežem Řehoř VII., jeden z nejznamenitějších papežů. Snažil se zejména povznésti církev a vybaviti ji z područí světského. S tím však nesouhlasil mladý král německý, Jindřich IV. Došlo ke sporu. Všechna knížata německá přidala se k papeži proti svému králi. Kníže Vratislav zůstal mu však věren, i v bitvách mu pomáhal.

Tak zejména dopomohl mu r.1075 k vítězství slavnému nad vzbouřenými Sasy na řece Unstrutě v Durynsku. Proto mu král německý z vděčnosti hory doly sliboval, ano i dával - čeho ovšem Vratislav sám si dobyl. Tak zejména připojena byla k Čechám nynější Hořejší Lužice, v níž bydlili zbytkové obyvatelstva slovanského. Vratislav snažil se použiti přátelství s Jindřichem IV. i k tomu, aby vlasti své zabezpečil samostatnost a úplnou neodvislost od říše Německé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama