Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Ze života Keltů 5. část

3. května 2017 v 8:33 |  Príbehy
Přešlo několik dní. Seabhak se svými sluhy vytáhl na lov. Tentokrát bylo na něm, aby pro svou domácnost a sousedy obstaral maso. Meinin ho však již večer předtím prosila, aby jeden den nebo ještě lépe dva dny vyčkal, neboť předvídala něco nedobrého, když pojede nyní. On se však dobromyslně smál:


"A co si o mně sousedé pomyslí, když budu chtít kvůli tísnivé předtuše odložit lov? Chodíme vždy ve stejnou dobu, když měsíc ubývá. Na tom nemohu nic změnit. Ale buď klidná, má ženo, pomocníci Otce všech jsou stále v mojí blízkosti. Těším se z jejich ochrany. Nemůže se mi nic stát. Za několik málo dní budu opět u tebe."

Přesto zvedla Meinin své prosící oči k němu vzhůru, když ráno skutečně nasedl na svého bujného oře, který ho měl nést do lesů. Jemně potřásl hlavou:

"Buď silná, Meinin, nepoddávej se žádným předtuchám. Vrátím se brzy!"

Radostně vyjel, následován svými služebníky, kteří neznali nic milejšího než vytáhnout se svým pánem na lov.

Meinin se vrátila zpět do chýše a připravila si velký tkalcovský rám, na němž začala tkát látku. Slíbila Sile a její přítelkyni ukázat svou dovednost. Obě ženy musely již brzy přijít.

V tomto kmeni tkaní ještě neznali, zatímco v domovině Meinin bylo dovedností každé ženy. Těšila se, že je může naučit něčemu novému, a tím ženám pomoci. Pilně proplétala dřívko s navinutými nitěmi sem a tam, její myšlenky však přitom následovaly Seabhaka a mimoděk zaslechla z klapotu tkalcovského stavu vycházet slova: "Pomoz mu!"

Pozvedla své srdce a ruce vzhůru k Otci všech a prosila Jej o pomoc pro toho, jenž tak bezstarostně vyjel ven. Potom se uklidnila.

Přišly obě ženy a nechaly se vyučovat. Během protahování nití snášela se k Meinin slova. Meinin dokázala tomu, co cítila, skvěle propůjčit výrazu, takže to bylo stejně jasné také těm, které naslouchaly. Hovořila o Otci všech a o světlých říších nahoře, v nichž působí Jeho služebníci.

"Jsou tam také služebnice?" chtěly vědět ženy.

A Meinin vyprávěla o spanilé Brigitě, která neustále působila kolem pozemských žen. Vyprávěla také ale o zlé družině zlého Luga, o Morrize, Mache a Budě, špatných ženách, provokujících muže ke zlým činům.

"Pomyslete," řekla, "tyto ženy táhnou světem stále pospolu, dokonce i když muži válčí. Jednomu propůjčí svoji pomoc, druhého usilují zničit. Kdo se ale každé ráno vroucně modlí k Otci všech, proti tomu jsou bezmocné. Ano, když muž, kterého ony napadnou, vysloví alespoň ještě v tomto okamžiku Svaté jméno, musí ho ony ponechat."

"Viděla jsi již někdy tyto zlé ženy?" zeptala se Sila zhrozeně.

Meinin odpověděla záporně.

"Když se člověk modlí, nepřijdou do jeho blízkosti. Domu, do nějž je volán Otec všech, se ony vyhýbají."

"Ale Brigita se ti ukazuje?" ptala se s nesmělou zvědavostí druhá žena.

Meinin mlčela. To bylo jejím nejvlastnějším tajemstvím, o němž nemluvila.

A zatímco ženy celý den pracovaly na tkalcovském stavu, jel Seabhak s veselou myslí lesem. K poledni si se svými společníky odpočinul pod prastarým rozložitým dubem. Odpočinek pod takovým stromem obšťastňoval a přinášel síly. Než se dotkli jídla, které s sebou vezli, poděkoval Otci všech za tyto dary. Tak to bylo zvykem. Seabhak však skutečně pociťoval dík, který jeho rty podle zvyku vyslovovaly.

Nalezli stopu, po níž se vydali. Napříč přetínaly ji jiné stopy. Každý z těch tří sledoval jinou. Chtěli zůstat v doslechu a ani nepozorovali, jak daleko se od sebe dostali. Koně již předtím zanechali v lesní chýši.

Seabhak se prodíral houštím a podrostem, když tu náhle jeho chůzi zastavilo zvolání. Vzhlédl a zpozoroval před sebou Taiga, jehož tvář byla zkřivena neskrývanou zlostí.

"Tušil jsem, že tvé kroky povedou sem!" zvolal triumfálně. "Nyní uvidíš, co to znamená mít mě za nepřítele. Neboť tvému kejklířství nevěřím. To ty sám jsi řekl slova proti mně, která jsi Nuadovi vložil do úst. Já se však nenechám posmívat beztrestně!"

"Vem zpět, co jsi právě řekl, a uvolni cestu," zvolal Seabhak nazpět. "Jsem také tvůj náčelník a přikazuji ti, abys nenakládal ještě více viny na svou duši."

"Zanech zvučných slov, mimo nás je nikdo neslyší, zde by byla marná," posmíval se Taig a zároveň couval několik kroků nazpět, aby mohl lépe vrhnout krátkým loveckým oštěpem.

"Taigu, braň se!" vykřikl Seabhak najednou nečekaně v návalu zděšení. "Ohlédni se!"

Protivník, jenž pokládal zděšení za strach ze smrti a vyzvání k otočení se za nehoráznou lest, se krátce zasmál.

"Braň se ty!" zavolal.

Tu pocítil, jak byl mocným úderem stržen k zemi, a dříve, než mohl Seabhak přiskočit, vzala mu huňatá medvědice život. Bručíc a vrčíc trhala vítanou kořist, aby díl odnesla do své jeskyně. Byl čas, kdy medvědi měli mladé.

Ač Jestřáb mohl medvědici přemoci, byl jí a bohům vděčen, že svým nenadálým útokem vlastně zachránila jemu samému život. Nechtěl jí proto nijak ublížit. Naopak, pravil tiše:

"Děkuji ti, huňatá. Bez tebe bych nyní ležel bez života na zemi já."

Medvědice mu nevěnovala žádné pozornosti a pomalu, obtěžkána úlovkem, se vzdalovala. Tu odvolaly Seabhaka z toho strašného místa zvučné hlasy jeho služebníků. Svižně vydal se za nimi a nalezl oba v boji s velikým medvědem, jehož pány se sami bez něho nemohli stát. Jeho příchod stál zvíře život.

Zatímco připravovali kořist k odnesení domů, vyprávěl jim Seabhak, co se přihodilo. Potom se také všichni společně vrátili zpět na místo, jež předtím opustil. Měli na vlastní oči vidět, že Taig nepadl lidskou rukou. Měl sice v kmeni jen málo přívrženců, ale jeho bratři mohli by snad Seabhaka podezřívat, že se v tichu lesa svého nepřítele zbavil.

Při zpáteční jízdě zdařilo se třem lovcům ještě získat různou malou, chutnou zvěř, takže se vraceli domů s hojnou kořistí.

S radostnou vděčností vítala Meinin svého muže, děkujíc vroucně za ochranu, kterou mu bohové podle Vůle Otce všech poskytli. Když potom tito dva vyměňovali si své prožitky, ukázalo se, že zásah medvědice se musel udát zhruba ve stejný čas, když se Meinin modlila.

Potom mu jeho žena vyprávěla, že v osadě vyvstal veliký neklid, protože otec Padraik se ztratil. Nikdo nevěděl o tom, že by se z osady druidů vzdálil, ale nikde jej nemohli nalézt. Moudří muži se vyptávali v každém obydlí, ale patrně nadarmo.

Jestřáb vyšel ven za chýši, kde bylo narovnáno dříví. Našel si záminku, že přinese topivo na ohniště, aby mohl být několik okamžiků nerušen. Chtěl se zeptat Světlého, jestli se smí připojit k hledání Padraika.

Odpověď zněla: "Zítra."

Vstal tedy časně zrána, vystrojil se rozličným nářadím a vykročil k osadě druidů. Tam nalezl pobledlé, rozrušené muže: Padraik se dosud nevrátil a ani nebyl nalezen.

Ptal se, jestli jej kněží chtějí jít opět hledat. Když přisvědčili, připojil se k nim. Jeho chování plné důvěry je všechny vzpružilo. Na jeho dotazy odpovídali, že Padraik byl od slavnosti rozrušený. Stáhl se ještě více než jindy do ústraní, hovořil často hlasitě sám pro sebe a celé dny odmítal potravu. Z toho důvodu shledali za dobré, zůstane-li některý z mladších kněží stále v jeho blízkosti. A i přes tuto ostražitost stařec zmizel.

"Hledali jsme všude, a nevíme již o žádném místě, na němž bychom jej mohli ještě najít," oznamovali.

Seabhak je upozornil na to, že nedaleko se nalézá opuštěná medvědí jeskyně, o níž před ním Padraik jednou hovořil. Možná ji stařec z nějakého důvodu vyhledal.

Kněží prosili náčelníka, aby jim co nejrychleji ukázal cestu. Všichni byli přesvědčeni, že tam Padraika naleznou.

Jejich cítění je také nezklamalo. V jeskyni ležel stařičký hlavní druid, zdánlivě pokojně dřímající. Když se ale k němu sehnuli, pocítili chlad, který vycházel z jeho končetin. Srdce již před nějakou dobou přestalo tlouci.

Zůstalo pro všechny tajemstvím, proč jejich vůdce vyhledal tuto samotu - zda zpozoroval, že má zemřít, nebo jestli smrt k němu přišla ve spánku.

Zvedli ho a nesli domů. Jeho ostatky měly být "odstraněny" podle starého druidského zvyku. Nyní nově nejstarší kněz prosil Seabhaka, aby k této slavnosti následujícího dne přišel. Měl k tomu přizvat také několik vybraných. Poté se rozešli.

Cestou domů směřovaly všechny myšlenky náčelníka k mrtvému Padraikovi. Proč zemřel tak zvláštně? Neměl se ani on nic bližšího dozvědět?

Zaznělo v něm: "V noci."

Tu věděl, že Nuado nebo Gobban přinesou mu v noci objasnění. Proto, když všechno usnulo, vyšel ze své chýše a mířil k místu uctívání. Koruny stromů tiše šuměly a na nebi se proháněly mraky, jen slabounce osvětlené ještě úzkým srpkem měsíce. -
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama