Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Vyvraždění Slavníkovců 1

21. května 2017 v 8:15 |  História
Představme si situaci blíže... Přemyslovci v Praze, Slavníkovci na Libici, to byly až do osudového rozuzlení v září 995 dva téměř rovnocenné knížecí rody, jediné, které se mohly ucházet o vládu v celé zemi. Mocenské postavení Přemyslovců nepochybně předčilo pozice Slavníkovců, ač nelze ze zlomkovitých zpráv vyčíst, do jaké míry tomu tak bylo. Ale Slavníkovci razili mince, měli tedy svou vlastní měnu, drželi si samostatné branné síly, vojsko, které pod vlastním velením dávali k dispozici německému císaři pro boj proti pohanům, biskupský úřad v Praze získal Vojtěch, jeden ze synů knížete Slavníka, nedávno páni z Libice rozšířili své panství do jižních oblastí Čech.


Byl to vskutku mocný rod a nebezpečný soupeř, a to tím spíš, že zemřelý kníže Slavník zplodil ve vášnivém manželském svazku se Střezislavou šest mužských potomků: Přemyslovci mohli očekávat s jistou nervozitou, zda se bratři nepokusí podělit o zděděné panství také na jejich úkor. Navíc zbyly po Slavníkovi dcery (počet není znám) a nemanželské děti, neboť kníže byl muž temperamentní, velkomyslný i bujarý. Ať už vládly mezi oběma rody jakékoli vztahy, dvě základní skutečnosti se zdají být nepochybné: že totiž Slavníkovci přímou vládu Přemyslovců na svém vlastním území neuznávali a že na sklonku 10. století mocensky, územně i počtem členů svého rodu rychle posilovali vlastní pozice, což Přemyslovci musili sledovat s rostoucí nevraživostí. Ještě krátce po smrti Slavníka bylo politicky výhodné s pány Libice a celých východních Čech spolupracovat. Sotva šlo o vřelé přátelství, to spíš o diplomacii, když český kníže Boleslav II. v roce 982 souhlasil, aby druhou nejdůležitější funkci v zemi, biskupský úřad, obdržel Vojtěch. Ostatně brzy se s ním ocitl ve vleklých sporech, a odpor i nenávist vůči přísnému biskupovi se musely přenést i na jeho rod - tak už to odpovídalo dobovému nazírání. A o pár let později se vztahy vyhrotily, bylo nutno zapomenout na vzájemné příbuzenské svazky, vždyť i z těch se v očích Přemyslovců stala hrozba - přátelství z rozumu definitivně skončilo.

Úder! Překvapující. Zákeřný. A zdrcující... Dostavil se v nejméně očekávané chvíli. Přemyslovci zaútočili ve výroční den smrti knížete Václava, 28.září roku 995. Byla ve zvoleném okamžiku skryta symbolika? Můžeme v tom možná náhodném datu vidět i důkaz toho, že ještě šedesát roků po zavraždění knížete Václava si Přemyslovci svého příštího světce vůbec nevážili, jestliže dokázali takto znesvětit jeho památku? Možná. Faktem je, že využili příznivých okolností, které se jim naskytly... Tehdejší německý panovník Ota III., ještě ani ne patnáctiletý, pořádal válečnou výpravu. Podle úmluvy se tažení proti pohanským Bodrcům zúčastnily i dva sbory z Čech - přemyslovský a slavníkovský. Jeden oddíl pod velením nejstaršího knížecího syna Boleslava (posléze třetího, zvaného Ryšavý) opustil Prahu, druhý opustil Čechy v čele se Soběborem, nejstarším ze synů knížete Slavníka. Na Libici, chráněné jen základní vojenskou hotovostí, zbyli čtyři mladší slavníkovští bratři, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. A ještě ženy, děti...

Byla sobota. Nic nesignalizovalo, že z pražské strany hrozí nějaké nebezpečí. Vždyť přemyslovské vojsko mířilo do jiné války a s jiným nepřítelem! A bylo před svátkem sv. Václava, jehož si Slavníkovec Vojtěch tolik vážil a velmi prahnul po tom, aby Václavovou mučednickou korunou ověnčil mladé pražské biskupství. Avšak ani symbolický význam chvíle neodradil ty, kdož se rozhodli definitivně skoncovat s včerejšími přáteli. Naopak, moment překvapení byl součástí lsti.

Útok! Prý ho vedli ve jménu Přemyslovců Vršovci, příslušníci rodu, jenž se později dočkal stejně tragického konce jako Slavníkovci. A prý dobývání Libice trvalo dva dny. Obležení prosili o příměří, aby mohli vykonat obřady k poctě sv. Václava. Ale byli odmítnuti posměšným křikem zpod hradební zdi. "Váš-li je Václav, náš zase Boleslav!" Jakmile se pražským útočníkům podařilo zdolat valy libického hradiště, nastalo krvežíznivé vraždění a plenění...

A tak věrolomným přepadením starých sousedů, přátel a vlastních příbuzných se zavřely vody nad krátkými dějinami autonomního slavníkovského panství, rozkládajícího se ve východní půlce Čech. V průběhu boje zahynuli kromě obránců ve zbrani i všichni, v jejichž žilách kolovala slavníkovská krev, starci, ženy i nemluvňata, nic nepomohlo, že se urození obyvatelé libického hradiště pokusili zachránit cestou azylu, že se utekli na posvátnou, teoreticky nedotknutelnou půdu místního kostela.

Po zničení Libice, hlavního slavníkovského sídla, následovalo vyvrácení ostatních hradů a sídlišť, nejdůležitější opevněná střediska obsadily přemyslovské posádky. Libici dostali - asi za spoluúčast, a možná rozhodující - do vlastnictví Vršovci. Kromě toho ještě řadu dalších dnů trval lov na příbuzné pánů z Libice a na jejich věrné...

28. září roku 995 byly Čechy politicky sjednoceny a podřízeny vládě jediného panovníka, Boleslava II. Od té chvíle neměli Přemyslovci v zemi rovnocenné soupeře. V Čechách nezbyl jediný živý Slavníkovec. Poslední dva příslušníci rodu, bratři Soběslav a Vojtěch (a s nimi snad třetí, nevlastní bratr Radim) se vzápětí sešli v Hnězdně, kde u Boleslava Chrabrého nalezli politický azyl. Avšak dny obou, jak vzápětí uvidíme, byly sečteny.

28. září 995 se vlastně zrodil český stát. Knížectví Přemyslovců vzrostlo rázem takřka na dvojnásobek. Kontury hranic, ač přesně nevytyčených, se počaly přibližně podobat hranicím dnešním. Dále, a považujme to za podstatné: byl dovršen dlouhý proces politického sjednocování dosud rozpolcených Čech. Přemyslovci se na více než 300 roků (do r. 1306) stali jedinými vládci tohoto území a ještě je brzy podstatně rozšířili připojením Moravy.

28. září 995 bylo předůležitým mezníkem českých národních dějin. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že to byl zároveň mezník zkrvavělý a hrubý, jako byly krvavé a hrubé raně středověké doby.

Po události této nevrátil se již Vojtěch do Čech, nýbrž zdržovav se po některou dobu v Němcích a Polsku, odešel v průvodu věrného bratra Radima mezi pohanské Prusy, aby jim hlásal kříž.

Pro Vojtěcha ovšem nebylo šťastným, že přišel do Pruska z Polska krátce po prusko-polské válce a že se netajil tím, že přichází od knížete Boleslava. Prusové byli nedůvěřiví ke všemu, co pocházelo z Polska. Vzbudil tím podezření, že je zvědem v polských službách. Pruské stráže odepřely Vojtěchovi a jeho průvodcům povolení k pobytu.

23. dubna 997 byl Vojtěch se svými průvodci nalezen a oddílem pruských vojáků, kteří hlídali blízko hranic, chycen. Měli mu za zlé, že se proti zákazu zdržuje v jejich zemi. Jeden z mužů, jménem Sikko, kterému nedávno padl bratr ve válce s Polskem, se vrhl na modlícího se biskupa a kopím ho probodal k smrti. Stalo se to nedaleko dnešního Královce, v místě zvaném Romové, nyní Fischhausen. Traduje se, že uříznutou hlavu misionáře narazili pohané na kůl a posměšně kolem ní poskakovali. Spolubratři, kteří Vojtěcha doprovázeli, byli ze země vyhnáni. Bezduché tělo mučedníka Vojtěcha bylo hozeno do vody, která jej později vyplavila na polském břehu.

Polský kníže Boleslav Chrabrý vykoupil zlatem tělo českého mučedníka a pochoval je slavně v sídle svém Hnězdně za hlavním oltářem. Měl-li Vojtěch úctu obecnou po všem křesťanstvu již za živa, tím více vzrostla po mučednické jeho smrti. Roku 1000 sám císař Ota III. vykonal pout k jeho hrobu do Hnězdna.

Změny ve starém zřízení českém

Za panování obou Boleslavů staly se mnohé změny ve zřízení zemském. Bývalí vévodové jednotlivých kmenů buď vymřeli, buď byli rodové jejich zahubení. I jména došla zapomenutí. Tím stalo se, že již oba Boleslavové nebyli toliko předními mezí knížaty, ale stali se skutečnými panovníky země.

Obyvatelstva přibývalo. Nestačovala již orná půda k výživě všeho lidu. Proto byly lesy mýceny, nové vesnice zakládány.

Jako dříve byla země rozdělena na území jednotlivých kmenů, tak nyní byla rozdělena na kraje. Přesný počet a podrobné hranice jednotlivých krajů z doby té nám ovšem nejsou známy, ale nepochybno je, že zřízením krajským úplně se proměnil všechen způsob správy zemské.

Všechno, co dříve bývalo jměním obecným a vévodským, všechna půda v zemi, která nebyla zdělána a majetkem soukromým, stala se majetkem knížecím. Zejména patřil k němu všecek les neboli hvozd pohraničný, jakož i veliké lesy uvnitř země, jako Zvíkovské, Křivoklátské a j. Tím bylo jmění knížecí značně rozmnoženo.

Dříve spravovali území kmenová neodvislí vévodové, nyní kraje knížecí úředníci. Panovník sám je sesazoval a dosazoval. Nejvyššímu úředníku v každém kraji říkalo se kmet, později purkrabí. Jemu podřízen byl cudař neboli sudí, který předsedal krajským soudům. Jiný úředník byl komorník, jehož péčí bylo spravovati knížecí důchody v kraji. Správci knížecích statků byli vladařové, knížecích lesů lovčí. Mimo ně bývali ustanovování ještě i jiní nižší úředníci knížecí, jako písař a j.

Ti všichni i s rodinami svými bydlili v krajském hradě, kde chována i branná posádka.

Nad krajskými byli úředníci při dvoře knížecím, zejména: nádvorní župan, jemuž později říkalo se nejvyšší purkrabí, nejvyšší sudí, nejvyšší komorník, nejvyšší lovčí, nejvyšší písař a j.

Těmto krajským a dvorním úředníkům nedával kníže peněžitých odměn, ale poskytoval jim za věrné služby jejich jednotlivé dědiny nebo statky k užívání, tak řečené výsluhy. Těch dle vůle knížete užívali do smrti, později i dědičně až do vymření přímého potomstva. Po úmrtí majitelově, po případě jeho dědiců, staly se výsluhy zase majetkem knížecím.

Každého úřadu nabývalo se toliko milostí knížete, pozbývalo jeho hněvem. Byli tedy majitelé výsluh ve všem odvislí na knížeti. Nicméně přece všichni toužili po hodnostech těch, nabývajíce tak jmění i moci. Bývali pak za úředníky ustanovování nejen synové ze starých rodin vladyckých, ale i z tříd a stavů nejnižších. Tím nastaly veliké proměny ve všech poměrech společenských.

Stávalo se, že mnohým rodům bývalí vnuceni také dědiční vladaři původu cizího. Tím nejedno veliké příbuzenstvo, které mívalo vladyku voleného, dostalo se v poddanství dědičné vrchnosti a stalo se lidem robotným, který byl povinen na statku vrchnostenském konati mnohé těžké práce. Dědiční tito vladaři a vysocí úředníci, kteří obdrželi výsluhy, začali se považovati za šlechtu vyšší. Majitelé menších dědin tvořili pak stav šlechty nižší a sluli dědinníci neboli svobodníci.

Zemské sněmy sice nepřestaly, ale při novém zřízení měly moc malou. Bývaly svolávány, jen aby vyslechly rozkazy panovníkovy. Úředníci měli na nich první slovo, a ti nikdy neodporovali vůlí knížete, neboť byli od něho závislí.

Za těch okolností byla moc knížecí neobmezená. Kníže vládl také velikým majetkem a požíval značných příjmů. Byla vybírána cla a mýta na hranících, na vodách i na březích; také i mnohé příjmy plynuly z panství a z pokut soudních. Nad to pak bývala každoročně sbírána obecná daň, jíž se říkalo mír.

Ač vším tím zařízením svobody lidu byly ve mnohém omezeny, přece obecný blahobyt za vlády moudrého knížete mohl zkvétati značnější měrou než dříve. Bylť kníže mnohem mocnější, mohl lépe odporovati nepřátelům a tím opatrovati mír domácí. A v míru dobra zkvétá.

Důležitými v dobách těch staly se krajské hrady. V nich soustřeďoval se život všeho kraje, při nich usazovali se řemeslníci i obchodníci, kteří si příbytky stavěli kolem hradů. Tak vznikala podhradí. Největší a nejživější podhradí utvořilo se pod pražským hradem knížecím. Jest to nynější Malá strana a Staré Město. Tu konávaly se také veliké trhy na prostranství, kde nyní jest Karlovo náměstí na Novém Městě, Pro cizí kupce byl zřízen Týnský dvůr. V tom skládali zboží své, tu odváděli clo z něho. Také židé počali se usazovati v podhradích župních, zejména pak v podhradí Pražském. Ti záhy slynuli velkým bohatstvím.

Přes Vltavu, která dělila podhradí Pražské, zřízen byl dřevěný most. Podhradí župních hradů, která byla tu menší, tam větší, stala se pak základem příštích měst.

Od založení biskupství Pražského počalo také duchovenstvo docházeti vynikajícího postavení v zemi. Vzdělání svého nabývalo zejména ve Vlaších a v Němcích, Při biskupském kostele na hradě Pražském, jakož i pří jiných kostelích, kde bylo více kněží, povstaly kapitoly. Také při nich zřizovány školy, v nichž vyučováno bylo jazyku latinskému a jiným věcem k duchovní správě potřebným. I kláštery, zejména benediktinské, jichž několik založeno už od Boleslava II., byly sídly učenosti a vzdělanosti. Také hospodářství polní a lesní bývalo při nich vzorné. Duchovenstvo i kláštery dostaly jmění i statky od knížete. Jmenovitě biskupství Pražské nadáno bylo rozsáhlým zbožím tak, že biskup nejen svým postavením, vzděláním a církevní mocí, ale i majetkem byl prvním po knížeti v zemi a měl na všechny záležitosti veřejné veliký vliv. -

Jelikož duchovenstvo v té době jediné vyznalo se pořádněji v umění písařském, obstarávalo v knížecích kancelářích práce, k nimž bylo potřebí větších vědomostí. Zvláště tak zv. knížecí kaplanové obstarávali i dopisování ve věcech zahraničních. Tím nabyli značného vlivu na záležitosti ty a styky s cizími mocnáři a okolními panovníky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Boye Boye | E-mail | Web | 27. května 2017 v 8:50 | Reagovat

Přes Vltavu, která dělila podhradí Pražské, zřízen byl dřevěný most. Podhradí župních hradů, která byla tu menší, tam větší, stala se pak základem příštích měst. Really?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama