Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Přemysl Otakar I. 2.část

7. května 2017 v 8:38 |  História
Přemysl Otakar I., dvacátý sedmý Přemyslovec na pražském stolci, jeden ze synů krále Vladislava II., muž, který po krátkém vladařském intermezzu v l. 1192-1193 se r. 1197 chopil žezla podruhé a panoval pak nepřetržitě až do své smrti r. 1230, tedy 33 roků. Po Vratislavovi II. a Vladislavovi II. se s odstupem času stal třetím českým králem, na rozdíl od předchůdců však získal královskou korunu dědičně. Od té doby přecházela koruna i královská hodnost na prvorozené syny.



I Přemysl si zlatou čelenku vydobyl vojenskými a politickými službami zájmům římskoněmecké říše. Obratnou a pružnou diplomacií však dokázal zajistit svému majestátu uznání všech rozhodujících autorit včetně papeže. Během prvních patnácti let vlády významně posílil svou mezinárodní pozici a r. 1212 obdržel v proslulé Zlaté bule sicilské potvrzení všech zisků, jichž se dopracoval. Privilegium budoucího císaře Friedricha II. zahrnulo uznání českého státu jako nedělitelného územního celku, vnitřně samostatného a povýšeného na dědičné království. Zlatá bula napravila politické ztráty minulosti a pojistila českou státnost pro budoucno.

Přemysl I. se dožil relativně vysokého věku, jistě nejméně sedmdesátky. Byl dvakrát ženat. Nejprve s Adlétou Míšeňskou, s níž měl několik dětí, známí jsou syn Vratislav a dcery Markéta, Božislava a Hedvika. Podruhé se oženil s uherskou princeznou Konstancií, která mu dala Juditu, Annu, Anežku, Blaženu a syny Přemysla (brzy zemřel), Vladislava a Václava I., následníka na královském křesle. Další dvě děti, Vratislav a Anežka, brzy zemřely.

ZA STYKŮ S PAPEŽEM využil Přemysl I. výhodné situace, a když viděl, jak Innocenc III. si přeje, aby český král podporoval Otu IV., pokusil se o obchod: vlastně zvýšil kupní cenu svého přechodu do nového tábora - požádal papeže o zřízení arcibiskupství v Praze. Přemysl argumentoval lidnatostí a rozlehlostí Čech, značnou vzdáleností Mohuče jako církevní metropole od Prahy, růzností jazyka. Konečně by se patřilo, aby Čechy, když už od říše byly poctěny důstojností královskou, "vzaly od církve svého metropolitu". Papež tenkrát nevyhověl, opatrně požadavek odložil ad acta. Náhradou však byl r. 1204 s velkou slávou svatořečen někdejší opat Sázavského kláštera Prokop.

Zlatá bula sicilská

Český král Filipu Švábskému poskytl nejen podporu politickou. V bojích, které vzápětí propukly, dal k dispozici i sílu českých zbraní. Hned v první bitvě s Otou Brunšvickým (u Mohuče) zasáhli obávaní čeští bojovníci doslova rozhodujícím způsobem. Přemysl pomohl Filipovi několikrát, pak se ale stáhl zpět a - brzy změnil prapor...

Když papež Innocenc zvolil za svého favorita Otu, dobře věděl, že nestačí dát mu hlas. Jestli chtěl kandidáta na císařský trůn vítězně prosadit, musel pro něho účinnou agitací získat dostatek stoupenců. Bystře rozpoznal cenu Přemyslovu, proto svůj diplomatický útok zaměřil především na něho. Tehdy mezi Římem a Prahou počaly putovat nejen listy a poselství se zlatou papežskou pečetí, ale do hlavního města českého státu zamířily i kroky papežských legátů. Innocenc na Přemysla útočil nejrůznějšími prostředky. Vyzývavě ho v korespondenci jmenoval jenom vévodou.

Vytýkal mu, že přijal královskou korunu z rukou člověka, jenž "sám ji nemaje, uděliti ji nesměl". Mínil Filipa Švábského, jehož korunovaci neuznával. Papež na Přemysla naléhal stále ostřeji. Posléze českému králi už nařizoval, aby přilnul k Otovi, aby od tohoto budoucího císaře královskou čelenku bez rozpaků přijal, dokonce sliboval, že v takovém případě uzná korunovaci i on sám a ,,z moci apoštolské" ji potvrdí Přemyslovi i jeho dědicům. To bylo úžasně lákavé. Vždyť dva Přemyslovi královští předchůdci, Vratislav II. a Vladislav II., se papežského uznání své hodnosti nedočkali!

Počátkem r. 1203 se český panovník ocitl v táboře dosavadních protivníků. Hned v květnu vybojoval Přemysl v barvách Oty Brunšvického první vítěznou bitvu se svým včerejším přítelem Filipem Švábským - vyhnal ho z Erfurtu. Brzy nato pomohl Otovi při obležení Merseburgu. A tady se v srpnu 1203 dočkal další odměny ,,za věrnost". Ota Brunšvický slavnostně potvrdil českému králi veškeré výhody, jež mu před pěti lety udělil Filip. A papežský legát Guido korunoval 24. srpna 1203 už jednou korunovaného Přemysla podruhé, tentokrát to vlastně znamenalo, že uznání čestné hodnosti přichází i od papeže.

Bylo to obdivuhodné: Přemysl dokázal posbírat zisk v obou znepřátelených táborech! Jakmile vytěžil maximum, přemýšlel o možnostech skrývajících se v budoucnosti...

Přemyslova další, už třetí změna praporu se odehrála v září 1204, když v jedné bojové situaci se česká armáda dostala do předem prohrané pozice. Přemysl chladnokrevně odhadl své vyhlídky, a protože sám sobě nedával naději na vítězství, rozhodl se s Filipem Švábským vyjednávat. Někdejší spojenec ho po zběhnutí od společné věci samozřejmě zatratil, dokonce českého krále prohlásil za sesazeného a udělil Čechy v léno Přemyslovci z Čáslavska Děpoltovi II. Nicméně návrh na mírové řešení nyní Filip přijal a Přemysl i zdánlivě prohranou věc dovedl vychytrale k polovičnímu vítězství. Slíbil zaplatit odškodné (7000 hřiven), Filip se oplátkou zřekl Děpolta a vrátil český stát Přemyslovi. Bylo to o to snazší, že český král o své panství nepřišel - Děpolt se k moci vůbec nedostal ...

Jak rafinovaně si Přemysl vedl, dokazuje i reakce Innocencova. Papež uvěřil, že odpadnutí Přemyslovo se zrodilo v nevyhnutelné tísni, že bylo diktováno nouzí, převahou protivníka. Nepřestal pochybovat o jeho bezúhonnosti a v listech ho nabádal, aby se opět vrátil k Otovi, jak nejrychleji to bude možné.

A pak do běhu událostí zasáhla vyšší moc. V červnu 1208 byl Filip Švábský zcela nečekaně zavražděn. Nešlo o politický atentát! Vraždu spáchal bavorský falckrabě Ota z Wittelsbachu v mylné domněnce, že mu král Filip míní překazit jeho milostné štěstí. Zákeřná rána byla osobní mstou, ale znamenala víc. Náhle zbyl v říši jediný kandidát na křeslo římskoněmeckého císaře, papežova protekce Ota IV. Brunšvický.

Ota se zasnoubil s protivníkovu dcerou Beatricí Švábskou, Innocenc III. mu vzápětí nasadil v Římě císařskou čelenku, avšak tím okamžikem pohoda vyprchala. Neboť novopečený císař, šestadvacetiletý mladík okouzlený vlastní kariérou, ihned zapomněl na přísahy dané papeži a porušil své sliby činem pro Innnocence vůbec nejnepřijatelnějším z myslitelných: když už se ocitl na půdě Itálie, umanul si Ota dobýt Království obojí Sicílie, tedy právě to území, jehož nedotknutelnost si papež vymínil. Ota doufal, že vypudí ani ne osmnáctiletého zdejšího panovníka, císařského polosirotka z dynastie Štaufů Friedricha II. Ta dobrodružná troufalost se mu však vymstila.

Na trůně se ani neohřál, a už ho byl zbaven. Krajně rozhořčený papež ho exkomunikoval z církve a sám navrhl i prosadil, aby novým kandidátem říšského trůnu se stal mladičký Friedrich, král sicilský, právě ten, jehož se Ota chtěl zbavit.

Friedrich se vydal se do střední Evropy, vítán vévody, knížaty a králi skoro jako osvoboditel.

24. září 1212 se objevil v Basileji. Mezi těmi, kdo ho vítali, stál i Přemysl Otakar I. Hned došlo k odměňování věrných. Přemysl získal významné privilegium, které pak dlouho určovalo poměr českého státu a římskoněmecké říše - Zlatou bulu sicilskou.

Zlatá bula sicilská z 26. září 1212. Významné privilegium, které dlouho garantovalo vztahy českého státu a římskoněmecké říše. Kdo bude zvolen za českého panovníka, ten bude v říši také uznáván. Právo doma si vybírat a bez cizího vměšování volit krále tu bylo vyjádřeno zcela jednoznačně. Císař měl pro budoucno jen odevzdávat odznaky královského důstojenství. Tedy formálně potvrzovat volbu, do níž se jinak nemohl nikdo ze zahraničí plést. Ještě za Barbarossy říše při obsazování pražského stolce diktátorsky zasahovala.

Zlatá bula sicilská tuto praxi definitivně změnila - potvrzování českého krále se stalo pouhým rituálem, slavnostním uznáním hotové věci, přičemž šlo o to, aby se učinilo zadost uznávané teorii o ,,vyvýšenosti moci císařské". Teorie totiž pravila, že císař je ,,pánem světa", světským vládcem křesťanstva i všech evropských panovníků včetně anglických a francouzských. Nemohl proto změny na podřízených trůnech jen registrovat, musil trůny ,,ze zvláštní milosti" jakoby udělovat. Zlatá bula sicilská zaručila českému státu suverenitu; tím, že pojala jeho území jako jeden nedělitelný celek, odčinila i důsledky svévolných zásahů Barbarossových.

Přemyslovským panovníkům bylo také přiznáno dříve už slíbené, pak zase odňaté právo na dědičný královský titul. Veškeré povinnosti českého krále vůči říši se ztenčily na formální úkony: bude-li se konal dvorský sjezd v blízkosti Čech, má se panovník účastnit. Vydá-li se císař na římskou korunovační jízdu, český král ho buď doprovodí s družinou 300 ozbrojenců, anebo zaplatí 300 hřiven stříbra.

Privilegium, jehož platnost musel Friedrich II. stvrdit sicilskou pečetí, poněvadž jinou, totiž říšskou, u sebe ještě neměl, zaručovalo českému státu vnitřní suverenitu, mezinárodní autoritu a umožnilo jeho další rozmach.

Zlatá bula sicilská představovala nejvýznamnější politický zisk panovnické éry krále Přemysla Otakara I.

Anežka (1211 - 1282)

dcera Přemysla Otakara I., o šest roků mladší sestra Václava I., zakladatelka a první abatyše Anežského kláštera klarisek v Praze Na Františku (zal. 1233). Po staletí byla v Čechách uctívána jako světice. Za blahoslavenou ji však prohlásil teprve papež Pius IX. r. 1874.

V r. 1990 byla svatořečena. Anežka Přemyslovna, žena krásná a velmi ctižádostivá, se hned na prahu dospělosti zklamaně odvrátila od světa k Bohu. České princezně už v dětství svitla naděje, že se jednoho dne stane císařovnou: snad v osmi letech (r. 1219?) byla zasnoubena o něco staršímu synu Friedricha II. Jindřichovi. Plánovaný sňatek však vzbudil nelibost konkurenčních rodů a vyvolal složité pletichaření. Nakonec si Jindřich vzal (1225) Markétu Babenberskou, ženu nejméně o pět a možná o deset let starší. Anežka, léta vychovávaná a připravovaná pro roli císařovny, vyšla ze souboje naprázdno. Ještě se vynořila naděje, že si vezme anglického krále Jindřicha III. Plantageneta, jenže i z toho vzápětí sešlo. A tak pokořená Přemyslovna ,,jako holubice ulétla z potopy ničemného světa do archy svatého řádu". Svou ctižádost napříště ztotožnila se zájmy katolické církve. Začala si dopisovat s učednicí Františka z Assisi sv. Klárou, a r. 1233 uvedla do Prahy její přísnou řeholi, ženskou odnož minoritů, řád klarisek (od jména Klára). Součástí Anežského kláštera se stal i mužský konvent. Zbožná Přemyslovna se fakticky stala také zakladatelkou špitálního řádu křižovníků s červenou hvězdou.

V touze stát se světicí podnikla dokonce pokus založit vlastní řeholi, u papeže však s projektem neuspěla. Král Václav I. sestru Anežku velmi miloval, vážil si její vzdělanosti a zbožné čistoty, takže princezna proměněná v abatyši mohla nejen pečovat o církev, ale i ovlivňovat českou politiku.

K OSOBNOSTI ANEŽKY ČESKÉ

ještě pár detailů … Byla nejmladší z 13 (?) dětí Přemysla Otakara I. Ten měl s Adlétou (Adélou) Míšeňskou nejméně 4 děti, s Konstancií Uherskou 9. Po určitý čas žil dokonce s oběma ženami v bigamickém svazku, dlouho římskou kurií tolerovaném. Jak pro otce Přemysla, tak později i pro bratra Václava představovala Anežka politickou kartu a kapitál. Ve skutečnosti ji oba zkoušeli výhodně provdat mnohokrát. Dodnes je pro historiky otázkou, zda se dívka s pomocí papeže nakonec obrátila k životu v církvi proto, že ji sňatkové čachry stresovaly a znechucovaly, anebo spíše proto, že se službě Bohu a trpícím cítila být vnitřně zaslíbená. Asi se uplatnily oba důvody. Jakmile se rozhodla, brala ovšem úkol s neobyčejnou oddaností. Nutno zdůraznit, že řád křižovníků s červenou hvězdou, který založila kromě řehole klarisek, byl vůbec jediným řádem vskutku české provenience. Křižovníci se věnovali výlučně péči o nemocné, chudé, handicapované. Odbočky jejich špitálu vznikly ve Stříbře, Mostě, Chebu, dokonce i ve Slezsku. Proto Anežku Českou považujeme za zakladatelku první sociální sítě u nás. Za svatou byla mezi prostým lidem považována už za svého života. První pokus o její kanonizaci učinila Eliška Přemyslovna, po ní Karel IV. i Václav IV. a jiní. V minulém století byla prohlášena za blahoslavenou, nicméně svatořečení bránila mj. zejména skutečnost, že zmizely její ostatky. Přesto se Anežka kanonizace dočkala. Došlo k ní v takřka zázračné koincidenci těsně před "sametovou" revolucí, 12. listopadu 1989 ve svatopetrském chrámu ve Vatikánu z úst papeže Jana Pavla II.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama