Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Palestina v roce nula

14. května 2017 v 8:37 |  História
Kdykoli se mluví o Palestině na počátku letopočtu, přejímá se tím křesťanská interpretace dějin. Byla doba, do níž se Ježíš z Nazareta narodil, skutečně dobou obratu? Lecos pro to hovoří. S odstoupením posledního panovníka z makabejské dynastie v r. 37 př. Kr. končí jedna epocha. Sto třicet let předtím (167 př. Kr.) zahájili Makabejští úspěšným povstáním poslední století politické samostatnosti židovského národa (před vznikem státu Izrael 1948). Nástupcem posledního Makabejce byl Herodes Veliký - jakožto Žid sice ještě pán ve vlastní zemi, ale jmenovaný Římany a odkázaný na spolupráci s nimi, měla-li se vratká politická rovnováha na Blízkém Východě udržet.


Herodes byl přívrženec světské a otevřené kultury helénismu, chápal se jako kosmopolita, byl přítelem císaře Augusta a měl deset žen různého náboženství i národnosti. Tím se pro ortodoxní Židy (jak bychom dnes řekli) stal zrádcem věci, za niž Makabejští bojovali. Zároveň ovšem dal Herodes těmto ortodoxním Židům nové znamení jejich sebevědomí: začal s velkolepou výstavbou jeruzalémského chrámu, jehož základy jsou dodnes tím nejposvátnějším místem židovství - Zeď nářků.

Herodes dal stavět nejen chrám, ale i četné paláce a pevnosti, mezi jiným pevnostní město Masadu u Mrtvého moře, jež se mělo stát symbolem posledního židovského odporu proti Římanům po konečném pádu Jeruzaléma (70 po Kr.). Tato nesmírná stavební činnost nebyla jen projevem královské nádherymilovnosti, byl to zároveň praktický program proti nezaměstnanosti. V Jeruzalémě - tehdy městě s 25 tisíci obyvateli - zaměstnával Herodes na počátku stavby chrámu (20 př. Kr.) 11 tisíc dělníků a když se stavba dlouho po jeho smrti, mezi lety 62 a 64 po Kr., zastavila, vyvstal problém, co s nezaměstnaností 18 tisíc propuštěných. Armáda společensky vykořeněných lidí měla za následek velice vratké poměry. Palestina byla na tehdejší poměry přelidněná a židovští obchodníci a řemeslníci si hledali nové existenční možnosti po celém Středomoří. Bezzemci a zemědělští dělníci, kteří do ciziny jít nemohli, tvořili výbušný proletariát, který Herodes svými stavebními programy nejen zaměstnával, ale podobně jako jeho nástupci se také snažil usídlit a vrátit k usedlému životu v četných nově zakládaných městech (např. Cesarea, Tiberias).

Herodova ctižádost ovšem také podněcovala zlo, kterému se snažil čelit. Stavební činnost stála nesmírné sumy peněz, takže daňový šroub se neustále utahoval a zaháněl drobné lidi buď do otroctví za dluhy, nebo do lupičských band a revolučních skupin, jež se shromažďovaly na okraji pouští. V Palestině se tehdy vybírala trojí daň: daň králi, daň chrámovému kněžstvu a daň Římanům. Herodes konfiskoval půdu zadlužených sedláků a spojoval ji do stále větších latifundií, jež často přecházely do majetku římských velkostatkářů, které zajímal jen výnos z exportu. Situace se v lecčem podobala dnešní Latinské Americe: pár stále bohatších skupin ovládalo zemi a masa chudých byla vydána každé zvůli i hladu. Zbytek dovršily katastrofy: sucha, epidemie a zemětřesení vpadají do začátku prvního století a zásobovací potíže v celé římské říši vyvolaly v Palestině v letech 46 a 47 po Kr. veliký hladomor.

Taková období bývají živnou půdou pro apokalyptické úzkosti a revoluční myšlenky. Herodovi se ještě podařilo rostoucí napětí udržet, ale když v roce 4 po Kr. zemřel, agrese a zklamání propukly naplno. V Galileji vypuklo povstání, vedené jakýmsi Judou - jedno z mnoha v následujících desetiletích. Různí proroci slibovali Boží zázraky jako znamení blížícího se politického obratu. Neklid tohoto druhu byl Římanům vždycky podezřelý a tak hnutí těchto lidových vůdců a jejich stoupenců často končila odstrašujícím krveprolitím. I když takové čisticí akce postihovaly často také naivní idealisty, Římané přece dobře věděli, že z každého nepokoje může vzplanout ozbrojený odpor.

Roku 6 po Kr. podřídil syrský místodržitel Quirinius Judsko přímé římské správě, což se rovnalo definitivní anexi, a nařídil sčítání lidu, aby mohl zorganizovat vybírání daní. To byl pro Judu a jistého farizeje jménem Sádoka signál: spojením různých podzemních organizací vytvořili stranu zélotů (horlivců). Provolali "Boží samovládu" a prosazovali násilné vyhnání římských okupantů a sesazení domácích králů, kteří s Římany kolaborovali. Zéloté neměli co ztratit, a tak nebrali ohled na nic a na nikoho. Organizovali teroristická přepadení a ohrožovali dokonce i bezpečnost Jeruzaléma: takzvaní Sikariové (dýkaři) vraždili nazdařbůh v tlačenici poutníků, kde mohli okamžitě zmizet v davu.

Jeruzalém a chrám ovládala kněžská aristokracie saduceů, která žila hlavně z poutnického ruchu. Kromě toho jim byl každý Žid povinen platit desátek a chrámovou daň. Saduceové používali dvojí strategii: na jedné straně spolupracovali s Římany, protože každé narušení veřejného pořádku ohrožovalo jejich hospodářskou základnu, totiž poutnický ruch; na druhé straně však zároveň vysvětlovali lidu, že za všechno, co v zemi vyvolává nespokojenost, může římská okupace. Tak se saduceové snažili v závětří stoupající agresivity udržovat svoji místně velice omezenou moc.

Jak zéloté, tak jeruzalémská elita měli své "stranické programy" s náboženskou argumentací, nicméně v popředí stály zřejmě mocenské otázky. Jiné dvě skupiny očekávaly obrat skutečně z náboženské obnovy: esséni a farizeové. Esséni, jejichž ústředním sídlem byl klášter Kumrán u Mrtvého moře, se snažili připravovat Boží království radikální přísností v dodržování biblických příkazů o čistotě. Budovali uzavřenou a čistou "vlastní společnost"; ačkoli platili za mírumilovné, přece si očekávané božské převzetí moci ve fantazii spojovali s krvavou orgií, při níž všichni zrádci a cizinci zahynou. Jádro essénského společenství žilo v bezženství a bez soukromého majetku.

Také farizeové viděli záchranu v přísnějším dodržování Zákona, tj. Tóry (biblických příkazů, jak jsou zachyceny v pěti Knihách Mojžíšových). Nechtěli se však stáhnout a vydělit, nýbrž chtěli obnovit obyčejný každodenní život židovské společnosti. K tomu bylo vedle zpřísnění věrnosti Zákonu třeba Zákon také pragmaticky přizpůsobit každodenním situacím. Toto dilema se farizeům vždycky nedařilo vyřešit, takže si někdy získávali pověst pokrytců nebo lidí, kteří provozují všelijaká kouzla s právnickými vymyšlenostmi. Přesto bylo farizejství jediné realistické hnutí obnovy a - jak se později ukázalo - také jediné, které mělo budoucnost. Farizeové, převážně laici, kladli studium biblického Zákona, Tóry, na roveň kněžskému chrámovému kultu, který dříve nesporně stál na prvním místě náboženského žebříčku. Mezi sebou se přeli, zda je důležitější přísné dodržování Zákona (škola rabbiho Šammaje), nebo dodržování Zákona s ohledem na možnosti praktického života (škola rabbiho Hillela). Nakonec se prosadila liberálnější Hillelova škola, která židovství zachránila a přenesla přes zánik Jeruzaléma a zboření chrámu.

Vedle toho žili v Palestině také helénističtí Židé, kteří se vrátili z diaspory a sympatizovali s mezinárodní kulturou tehdejšího Středomoří. S těmi se přísní domácí Židé nikdy nemohli smířit; tento konflikt se v počátcích křesťanství ještě vyostřil.

*****

V tomto náboženském a politickém kotli, v této stále vratší společnosti, vystoupil kolem roku 30 po Kr. muž, který se jmenoval Ježíš a pocházel z Nazareta v Galileji, z té krajiny na severu, odkud nepokoje vždycky přicházely; asi o tři roky později byl popraven. Ježíš - jeden z těch pocestných kazatelů a proroků, kteří si v zemi získávali přechodnou pozornost, a s nimiž Římané dělali krátký proces. Sám po sobě nic písemného nezanechal a jen málo mimobiblických svědectví se o něm příležitostně a mimochodem zmiňuje. Dobovým dějepiscům stál Ježíš nanejvýš za vedlejší větu, události okolo něho nesvědčily o žádném větším historickém významu.

Texty Nového zákona byly napsány až řadu desetiletí po těchto událostech a obsahují jen málo historických odkazů. Tak se zde Ježíšovo narození klade ještě do doby Heroda Velikého, který zemřel roku 4 před Kr., ale spojuje se také se sčítáním lidu syrského místodržitele Quirinia, který nastoupil až o deset let později.

Domněnky o skutečném roce Ježíšova narození kolísají mezi roky 12 a 2 před Kr. Poněkud přesněji jsme zpraveni o době Ježíšova veřejného vystoupení. Zdá se, že nejprve žil v okruhu jiného kazatele, totiž Jana, který kázal a křtil u Jordánu; ten byl popraven v roce 29 po Kr. Asi o rok později, rozhodně však ve funkčním období římského prokurátora Pontia Piláta (27 až 36 po Kr.), byl Ježíš ukřižován.

Očekávání Mesiáše je dodnes perspektiva budoucnosti židovské víry a v době Ježíšově bylo zvlášť naléhavé. Ježíš z Nazareta nebyl tehdy jediný, kdo byl za Mesiáše pokládán. Z historického hlediska ústřední postava křesťanství nijak nevyčnívá z dobového dění; jak mohlo přesto s odvoláním na muže z Nazareta vzniknout světové náboženství?

Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Petr Pawlowsky, 1996

Spasitel na kříži!

Tisíce těchto křížů je postaveno na znamení, že Kristus za lidstvo trpěl a umřel. Se všech stran volají k věřícím:

»Pamatujte na to!«

V osamělém poli, v oživených ulicích velkoměst, v tiché komůrce, v kostelích, na hrobech i při svatebních hostinách, všude slouží k útěše, posile a k napomenutí. Pamatujte na to! Stalo se pro vaše hříchy, že Syn Boží, který vám přinesl spásu na zemi, trpěl a umřel na kříži.

Věřící přistupuje k němu s vroucím zachvěním v hluboké úctě a pln vděčnosti. Opouští pak místo s radostným pocitem a vědomím, že obětí smrti byl také on zproštěn svých hříchů.

Ale ty, vážně hledající, jdi a předstup před znamení svaté vážnosti a snaž se pochopiti svého Vykupitele! Odvrhni měkký plášť pohodlnosti, který tě tak příjemně zahřívá a vzbuzuje pocit bezpečného úkrytu! Dává ti zdřímnouti až do poslední pozemské hodiny, kdy pak jsi náhle vytržen ze svého polospánku, odpoutáš se od pozemské vázanosti a stojíš pojednou proti nezkalené Pravdě. Pak je rychle dosněn tvůj sen, k němuž jsi přilnul a se kterým jsi se pohroužil do nečinnosti.

Probuď se proto! Tvůj pozemský čas je drahocenný! Spasitel přišel sem pro naše hříchy - to je nedotknutelné a do písmene správné. I to, že zemřel za viny lidstva.

Ale tím nejsou s tebe sňaty tvoje hříchy! Vykupitelským dílem Spasitelovým bylo zahájení boje s temnem, aby přinesl lidstvu Světlo a otevřel mu cestu k odpuštění všech hříchů. Putovati touto cestou musí podle nezvratných zákonů Stvořitelových již každý sám. Kristus také nepřišel, aby zákony rušil, nýbrž aby je naplnil. Nezneuznávej tedy toho, který má býti nejlepším příkladem! Nepodkládej mylného smyslu pravdivým slovům...

...Ježíš sám dosti často odvolával se na vše, »co stojí psáno«, tedy na staré. Nové Evangelium lásky nemá také ani v úmyslu zrušit, nebo zavrhnout starý zákon spravedlnosti. Chce jej doplniti a býti s ním spojeno.

Nezapomínej proto na spravedlnost velikého Stvořitele všech věcí, kterou nelze posunouti ani o vlásek a která železně trvá od počátku světa až k jeho konci! Nemohla by ani připustit, aby někdo bral na sebe vinu druhého, aby ji tím usmířil.

Ježíš mohl přijíti za hříchy jiných, mohl trpěti a zemříti, mohl vystoupiti jako bojovník za Pravdu. On sám zůstal však nedotčen a prost této viny a hříchů a proto také nemohl ji osobně vzíti na sebe.

Vykupitelské dílo není proto menší. Jest obětí, nad kterou větší býti nemůže. Ježíš přišel ze světlých výšin do bahna pro tebe, zápasil o tebe, trpěl a zemřel za tebe, aby ti přinesl Světlo na pravou cestu vzhůru, aby ses neztratil v temnotě a nezahynul!

Tak stojí tvůj Vykupitel před tebou. To bylo jeho veliké a mocné dílo lásky.

Boží spravedlnost setrvala ve světových zákonech, neboť co člověk zasévá, to sklidí, jak říká Ježíš sám ve svém poselství. Na základě Božské spravedlnosti nemůže mu býti prominuto ani haléře.

Na to mysli, když stojíš před znamením svaté vážnosti. Děkuj vroucně za to, že ti Vykupitel svým slovem znovu otevřel cestu k odpuštění tvých hříchů a opusť to místo s vážným předsevzetím, že půjdeš označenou cestou, aby ti mohlo býti odpuštěno. Jíti touto cestou neznamená však jen naučiti se slovu a věřiti v ně, nýbrž je nutno slovo to žít! Pranic by ti neprospělo v ně věřit, považovati je za správné a nejednati ve všem také podle něho. Naopak, jsi na tom hůř nežli ti, kdo o slově nevědí pranic.

Proto probuď se, pozemský čas je pro tebe drahocenný.

Ve Světle Pravdy, Abd-ru-shin, výňatek z přednášky "Spasitel"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama