Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Václav I. 2

2. dubna 2017 v 8:32 |  História
Neočekávaně však vichřice ta lítá z Evropy se odehnala. Batu z neznámých nám příčin nenadále vrátil se z Uher do Ruska a odtud zase do Asie. Obyvatelé evropští si oddechli. Vpád tatarský způsobil nesmírné škody ve všech krajinách, jichž byl jevištěm. Množství osad bylo vypáleno, pole zdupána, sady zničeny, obyvatelstvo, pokud nebylo divochy pobito, namnoze se rozprchlo do všech úhlů světa.



Takovýto kormutlivý obraz poskytovaly jmenovitě Morava a Slovensko. Po odchodu Tatarů nezbývalo než usilovně pracovati na obnově zpustošených těch zemí. Žel, že se i to dělo ponejvíce na úkor národnosti československé, neboť do těch krajů byli povoláni opět namnoze osadníci němečtí, aby je obrátili v úrodné nivy. Tak činil na Slovensku zvláště král uherský Bela IV., který tam povolal Němců nepoměrně více, než kterýkoli z jeho předchůdců. -

Čeští pánové zvláště v poslední době těžce nesli, že Václav rozhazoval korunní jmění. Způsob, jakým pořádal honby a lovy s marnotratnými cizinci, způsob, kterým hrady zastavoval, začínal buditi u všech rozvážlivých Čechů odpor. Bylo se i obávati, že král promarní všechno jmění korunní a uvalí na zemi nové berně, aby živa mohla býti rodina královská. Hospodářství takové však nelíbilo se ani budoucímu nástupci, synu Václavovu Přemyslovi. Ten i osobně od otce snášel mnoho těžkých protivenství.

R. 1248 chtěl se král Václav vydati na tažení vojenské proti císaři Fridrichovi. Velmožové však nejen odepřeli mu poslušnost, ale sešli se na hradě Pražském a zvolili Přemysla za pána země dne 31. července roku 1248. I sám biskup pražský přidal se ku Přemyslovi. Král Václav byl v té době na hrádku svém Zvíkově. Když přišli tam poslové žádat ho, aby vládu svěřil synu svému Přemyslovi jakožto "mladšímu králi", rozhněval se Václav a kázal posly zajmouti. Když se toho Čechové dověděli, počali se bouřiti. Václav pospíšil do ciziny sehnat vojska proti domácím velmožům i vlastnímu synovi.

Tak došlo k nepěknému boji mezi otcem a synem. Přemysl sevřel v únoru r. 1249 Václava v okolí Pražském tak, že tento sám žádal za mír. I byl nucen postoupiti synovi vládu v Čechách i na Moravě a spokojiti se toliko hrady Mostem, Loktem a Zvíkovem. Avšak papež Innocenc se ho ujal. Bullami, vydanými v dubnu r. 1249, prohlásil smlouvu tu za násilně vynucenou a tedy neplatnou. Biskupa pražského dal do klatby, že stranil Přemyslovi. Jiným hodnostářům církevním ze strany této kázal odejmouti všechna důstojenství. Ulekli se mnozí hrozeb těch a odpadli od mladého krále. I chtěl se Přemysl smířiti s otcem a domluviti se, aby vláda nad Čechami a Moravou byla rozdělena mezi oba. K úmluvě té došlo dne 10. června roku 1249.

Václav však nebyl s tím spokojen, ale tajně připravoval se k velikému boji. Nenadále oznámil, aby všichni věrní přišli k němu do Litoměřic, nechtějí-li býti pokutování a upadnouti v nemilost. Prohlášení to účinkovalo. Přišlo jich více, než sám Václav očekával, přišli i mnozí z příznivců Přemyslových. I vytáhl s nimi král ku Praze, které se zmocnil zradou. Přemysl byl nucen uprchnouti. Konečně poddal se otci a bylo slíbeno obecné odpuštění. Přemysl dostal ku správě markrabství Moravské, ale slibu, že bude všem odpuštěno, král nedostál, neboť byli mnozí věrní Přemyslovi přece popraveni.

Za nedlouho žil Václav opět po bývalém způsobu rozkošnickém.

Pro domácí spory a bouře zapomenuto bylo na Rakousy. Tam o vládu ucházeli se zatím jiní. O trůn bylo bojováno, země byla hubena. Konečně vzchopili se domácí velmožové, aby postarali se o pána země. Přemysl zdál se jim býti k tomu nejzpůsobilejším. Proto ho roku 1251 zvolili za svého vladaře. Přemysl usadil se ve Vídni, aby odtud vládl nad zeměmi Rakouskými i Moravou od otce sobě svěřenou.

Avšak přece ještě neměli Rakušané pokoje. Uherský král Bela totiž tvrdil, že prý některé části zemí Rakouských náleží jemu. Přemysl nechtěl mu jich vydati. Došlo tedy k válce. Obrovské zástupy divokých Kumánů, kočovníků, kteří nedávno před Tatary byli se uchýlili do Uher, vyřítily se na rozkaz Bélův do Rakous i na Moravu. Kam vpadli, tam tekla krev, tam oheň ničil dědiny klidné. Mnoho škod nadělali, ale Přemysla přece nepřemohli. Působením papežovým učiněn byl r. 1254 mír. Rakousy zůstaly Přemyslovi a jen část Štýrska dána Štěpánovi, synu krále Bely.

Přemysl byl rád, že skončen byl spor ten, neboť mezi bojem došla ho smutná zpráva, že otec jeho Václav zemřel dne 22. září 1253 ve Dvoře Králově za Berounem, oblíbeném sídle svém uprostřed lesů Křivoklátských.

Václav I. (1205-1253)

dvacátý osmý Přemyslovec na trůně, syn Přemysla Otakara I., jehož královskou korunu převzal už jako dědičnou. Od Václavových časů dědili zlatou čelenku prvorození synové (tzv. primogenitura). R. 1216 byl korunován jako ,,mladší král", vládl po otcově smrti 23 let, v 1. 1230 - 1253. Na mezinárodněpolitickém kolbišti pokračoval v politické linii svého předchůdce. Pokusil se však využít relativně pevných mocenských pozic i k územní expanzi do Rakous, kterou fakticky uskutečnil jeho syn a nástupce Přemysl Otakar II. Za Václavovy vlády začala v českém státě rozkvétat rytířská kultura, zesílil příliv německého živlu a proměnilo se i slohové cítění - takřka na tři staletí se (ve svém raném stupni) prosadila éra gotiky.

Václav, vášnivý obdivovatel rytířství, dvorského umění, štědrý mecenáš a náruživý lovec, také však člověk neurotický a podivínský, zemřel poměrně mlád, ve 48 letech. S manželkou Kunhutou měl 5 dětí (Vladislava, Přemysla II., Boženu, Anežku a jménem neznámou dcerku, která záhy zemřela).

Bylo mu pětadvacet, když se ujal své role. Vědomě sledoval zahraničně politickou linii otcovu - program prospěšné spolupráce s říší. Ale velikosti Přemyslovy rozhodně nedosahoval. V mnohém byl pouhým stínem svého předchůdce. Nedostávalo se mu energie a rozhodnosti, jeho nervózní povaha a zvláštní labilita se promítaly do sklonu předčasně rezignovat, prchat před konflikty a odpovědností do světa romantiky a zálib. Srovnání hodně kulhá, ale přece jen se maličko podobal pozdějšímu habsburskému císaři Rudolfovi II.

Vášnivý lovec Václav I. pobýval raději než v Praze na svých venkovských sídlech uprostřed romantické krajiny. Miloval především Křivoklát utopený v lesích a hrad Zvíkov nad soutokem Vltavy s Otavou. Oba hrady za jeho vlády rozkvetly. Za hradbami Zvíkova vyrostl v té době luxusní palác takřka už zámeckého charakteru. Nádherné patrové arkády s křížovými klenbami a s tzv. obkročnou klenbou v prvním patře jsou dnes jedinečnou ukázkou rané světské gotiky u nás.

Ačkoli staletým vývojem se původně široký okruh možných uchazečů o pocty rytířské zúžil na šlechtice a potomky rytířských rodin, hodnost sama se nedědila, ale obřadně udělovala, někdy i odnímala. Forem pasování bylo víc, my si přiblížíme jednu, tu nejrozšířenější. Čekatel, obvykle panoš ve věku 21 let, musel předem prokázat statečnost a všechny ostatní rytířské předpoklady. Vlastnímu obřadu předcházely rozličné náboženské úkony. Půst, pokání, modlení, zpověď, přijímání, bohoslužba, symbolická koupel. Kandidát dál potřeboval osobní dobrozdání dvou jiných rytířů, kteří dosvědčili, že vede bezúhonný křesťanský život a poskytli záruku, že může učinit zadost povinnostem stavu. Nato se příští rytíř v bílém rouchu, bez přilby, meče a štítu odebral do kostela, poklekl mezi svědky a odpřisáhl, že ,,povede život křesťanský a rytířský k ochraně slabých a utištěných, v úctě paní, ve věrnosti církvi, císaři a králi". Ten, kdo čekatele pasoval, musel sám být rytíř. Zlehka udeřil klečícího plochou stranou meče, a to buď na krk, nebo po obou ramenech a poté přes šíji, pronášeje slavnostně známou formuli: ,, Ve jménu boha, sv. Michala a sv. Jiří pasuji tě na rytíře!" Nový příslušník bojovníků a vyznavačů Michala a Jiřího, patronů rytířského stavu, přijal meč, pás, zlaté ostruhy, přilbu a štít, se štítem obvykle i erb a heslo, jímž se řídil. Divokou projížďkou na koni, v plné zbroji a máváním kopí pak rytíř své povýšení oznámil veřejnosti a světu vůbec. Dodejme, že za provinění proti rytířské cti se dost často odznaky obřadně odebíraly. Pán zlomil rytířův meč a vyloučil zbabělce či nečestného ze stavu. Ještě povězme, že mnoho rytířů se dočkalo povýšení teprve v pozdním věku, např. Jan Žižka z Trocnova až po své šedesátce, v r. 1422

Nejoblíbenější a v Evropě nejrozšířenější druh středověkého sportu pro privilegované, rytířský turnaj. Byla to honosná podívaná, divadlo s mimořádně nákladnou výpravou, kdy se účinkující i diváci navzájem oslňovali drahocenností brnění, zbroje, kostýmů, kdy muži předváděli ženám svou bezmeznou statečnost a ženy mužům svou nekonečnou krásu, zatímco pořadatelé, feudální pánové, hleděli vyniknout skvělou organizací, bohatostí doprovodných programů (od přítomnosti kejklířů a hudebníků po plesy), originalitou hostin, bujarostí pitek, vzrušujícími lovy. Každý turnaj byl především velkou, několikadenní společenskou událostí, které ovšem mívaly i vysokou sportovní hodnotu, byly hrou na válku, veřejnou ukázkou výsledků namáhavého tréninku, mírovou náhražkou všední práce rytíře, boje. V regulích turnajů se typicky středověce mísila obřadná galantnost se siláctvím, ba s brutalitou. Rytířských her byla celá řada. Nejčastěji vyjížděli těžkooděnci proti sobě na koních a snažili se dlouhými bidly zvanými dřevce vyhodit protivníka ze sedla. Turnaje, provozované patrně nejprve ve Francii a poté v Německu, nalezly za krále Václava I. oblibu i u nás. Podle pozdějších zpráv (Dalimil) prý znalost rytířských her do Čech přinesl králův milec a rádce, německý šlechtic Ojíř z Friedberku, a to někdy po r. 1238. Není proč nevěřit. Na druhé straně je kuriózní, že Dalimil turnaje odsuzuje: Čechové se prý zhlédli v německé rozmařilosti, začali přejímat cizí módu, jména, toužit po přepychu, odedávna káraná náklonnost k pití vzrostla, zatímco bojovnost se vytratila.

V původním smyslu slova byli rytíři váleční jezdci (Reiter = jezdec). Už v 8. století představovali elitu a rychlou, údernou pěst armád. Členové franckých a jiných germánských družin, provázejících malé i velké dobyvatele těch časů, dostávali zprvu nákladnou výzbroj, a to včetně koně, od svého pána. S růstem vojenských družin převzali režii sami jezdci, zvláště ti, které pán odměnil kořistí, například dobytým kusem země. Bohatí válečníci v brněních se během věků domohli řady výsad. Největší konjunktury se rytířský stav dočkal za křižáckých výprav. Tehdy se začal vytvářet kosmopolitní nátěr nového rytířského životního slohu. Privilegovaní bojovníci se poznali a sjednotili v mezinárodním měřítku. Ať byli jakékoli národnosti, rytíři na sebe vzájemně hleděli s úctou a s ohledy, které nepouštěli ze zřetele ani jako nepřátelé. Považovali se za příslušníky téže kasty, za rovnocenné partnery. Proto se zajatým rytířem jednal vítěz vesměs slušně, ponechával mu takřka volnost, raněnému poskytl léčení, na čestné slovo a slib výkupného pustil vězně na svobodu. Čest např. bránila, aby rytíř rytíře spoutal. Právě tak zbraně i kůň jako symboly rytířství se neodnímaly ani zajatcům, ani dlužníkům. Existovaly samozřejmě četné výjimky, ne každý rytíř jednal v souladu se zásadami vysoké cti. Nicméně oproti minulosti vneslo rytířství do vyšších vrstev společnosti výrazné zjemnění mravů.

PAMĚTIHODNOU UDÁLOSTÍ v dějinách hlavního města českého království bylo, že za vlády Václava I. se Praha konečně schovala za pevné hradby. Stalo se tak někdy v l. 1235 - 1245, tedy v časech strachu z hrozícího vpádu Mongolů. Péči o uskutečnění velice nákladného a technicky náročného projektu svěřil král lokátorovi, svému pozdějšímu mincmistrovi Eberhardovi. Hradby vyrostly jen na pravém břehu Vltavy, kde bylo nejhustší osídlení. Z jedné strany chránil město meandr řeky, z druhé jakýsi půlprsten dvojité kamenné zdi. Před vnější nižší hradbou byl ještě vodní příkop a mohutný sypaný val. Mezi vnější a vnitřní zdí vznikla široká ulice, po které mohly jezdit i povozy. Tento tzv. parkán představoval hlavní obrannou linii. Některé osady a usedlosti se tehdy do pražských hradeb nevešly, zůstaly nechráněné. Vždyť zástavba v tzv. Mezihradí (to jest v prostoru mezi Pražským hradem a Vyšehradem) byla už poměrně hustá, ač nikoli souvislá. Na druhé straně stavitelé pojali do hrazeného areálu i rozlehlé nezastavěné plochy.

Tak na největším volném prostranství při nově zbudovaném kostelu sv. Havla založil lokátor Eberhard tzv. Havelské město (říkalo se mu Nové), budované podle moderní koncepce, totiž na pravoúhlém geometrickém půdorysu. Vzniklo podle jednotného plánu kolem obdélného náměstí, s rovnými ulicemi, později s dvojí řadou kotců - ano, je to dodnes zřetelně se lišící prostor mezi Uhelným trhem, Rytířskou ulicí a Ovocným trhem. Vnoříme-li se z této gotické partie Prahy do jejího románského jádra kolem Staroměstského náměstí, postřehneme hranice někdejšího "nového města" náhlou změnou přímočarých linií ulic v neklidnou spleť živelně vedených uliček.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama