Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Přemysl Otakar I. 1.část

30. dubna 2017 v 8:52 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ: Přemysl Otakar I. brzy po svém nastoupení vlády uzavřel smlouvu s bratrem zemřelého císaře, Filipem, vévodou švábským, který se domáhal panování v říši římské nejprv pro synovce svého, v dětinství postaveného, potomního totiž císaře Fridricha II., později ale pro sebe sám, avšak s velikým odporem u několika knížat německých. Oba tou smlouvou zavázali se pomáhati sobě vespolek; Otakar měl přispívati netoliko k volení Filipa na království římské, ale také k boji proti odpůrci jeho, Otovi Brunšvickému; zato pak měl od budoucího císaře poctěn býti důstojenstvím královským v Čechách. Následovně, když dne 6. března 1198 dálo se volení římského krále, Otakar dal Filipovi hlas svůj a netoliko on, ale i bratří jeho, Vladislav, co markrabě moravský, a Vojtěch, co arcibiskup salcburský, pomáhali jemu.


Již v létě téhož roku přiveden hojný počet branného lidu z Čech přes Würzburk do Porýní a Otakar téhož dne (15. srpna) obdržel v Mohuči korunu královskou, když i Filip na království římské korunován byl. Obřad církevní tenkráte vykonán byl od arcibiskupa tarantaského, protože mohučský arcibiskup se vydal na pouť do Jerusaléma. Na podzim, když vypukla v Porýní veřejná válka mezi Filipem a Otou, Otakar pomáhaje onomu statně, zjednal mu také vítězství při nesnadném přepravování se přes řeku Moselu (v měsíci říjnu). I u papeže Innocence III. přimlouval se zaň pilně vedle jiných knížat říšských až do r. 1201.

Spojení Čech s říší německou, nedávno ještě tak obtížné, protože téměř jen na samých povinnostech založené, stalo se nyní náhle studnicí nejednoho prospěchu a znamenitých práv. Král zajisté český, byv mezi knížaty říšskými nejmocnější a nejsamostatnější, mohl se bezpečiti, že ke kterémukoli ze soupeřů o korunu německou stojících se přidal, tomu způsobil převahu jak ve skutečnosti, tak i v obecném domnění. Nelze arci tvrditi, že by slovu danému, staň se co staň, vždy věrně a svědomitě byl dostál; ba přestupoval i on, jako jiní toho věku knížata, od strany ke straně, jak jej kdy vábily poměry všelijak spletené a nutnosti neb vnady neodolatelné.

Mezi poměry však, kterými politika jeho hlavně se řídila, byla domácnost jeho tuším ten nejdůležitější. Bylť přilnul v útlém mládí, bez vědomí a svolení obapolného příbuzenstva, jakož i bez svatebních smluv, k Ad1étě, dceři míšenského markraběte Oty, a v manželství téměř dvacetiletém zplodil s ní několik synů i dcer, ačkoli z Říma proti tomu horleno jest, protože manželé dotýkali se vespolek příbuzenstvím ve čtvrtém stupni. Teprv když jej omrzela choť jeho, počal volati k rozvedení, jež však bez křivdy a násilí předsebráti ani vykonati se nemohlo. Po dolíčení všelikých právních potřeb, jakmile sedmero pánů českých přísahou stvrdili, že mezi Otakarem i Adlétou bylo skutečně příbuzenství, vynesl biskup Daniel v klášteře strahovském u přítomnosti několika prelátů nález soudní o rozvedení jejich. Oděnci bránili ubohé paní vstoupiti do síně, aby nemohla sama hájiti pře své. I nezbývalo jí, nežli volati se k papeži, jen aby ochránila čest dítek svých, an Přemysl Otakar kráčel k nové svatbě s Konstancií, sestrou králů uherských Emericha i Ondřeje II.; kterážto však teprv zaň jíti se uvolila, když ji ubezpečili preláti uherští, že rozvedení jeho s Adlétou bylo právem církevním předepsáno.

František Palacký, dějiny národu českého

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

Obnovitel Českého státu (1197-1230)

Novým zakladatelem státu Českého stal se po divých bouřích Přemysl I. Bývá zván i Přemyslem Otakarem I., protože ke jménu jeho připojeno německé pojmenování Otakar. Přemysl I. byl ve mnohé příčině panovník znamenitý. Především staral se, aby odstranil nároky, jež si němečtí císařové začali osobovati na České království. Chtěl býti úplně samostatným. Zejména bylo důležité, aby Pražské biskupství vzdalo se nároku na samostatné duchovní knížectví, od království Českého neodvislé, jak tomu chtěli němečtí panovníci na úkor státu Českého. Čin bratra a předchůdce Přemyslova Vladislava při dosazení biskupa Daniela snahy takové zmařil.

Poměry, které nastaly v říši Německé, nemálo byly na prospěch úmyslům Přemysla I. Zemřel císař Jindřich VI. a vznikaly hádky o trůn. Jedni chtěli míti císařem Otu IV. Brunšvického, druzí Filipa Švábského. Jindřich VI. zůstavil však syna Fridricha, který měl také mocné přátele. Přemysl I. maje na paměti, jak císařové němečtí druhdy těžívali pro sebe z rozbrojů o trůn český mezi Přemyslovci, splácel jim rovnou měrou. Přidal se z počátku ke straně Filipa Švábského, který po přání jeho musil roku 1198 uznati všechna práva země České, panovníkům českým navrátiti název královský na všechny časy a přiznati, že se nesluší německým císařům míchati se do voleb knížat v Čechách.

Když však Filip nepohodl se s papežem Innocencem III., Přemysl ku přání papežovu odpadl od něho a přidal se k Otovi Brunšvickému, jeho soupeři. Musil však Oto potvrditi Přemyslovi všechno, čeho nabyl od Filipa. A rád tak učinil, jen když získal statečného spojence. Ale důležitost největší v dobách tehdejších mělo, že i papež zvláštní listinou neboli bullou, vydanou roku 1204, propůjčil panovníkům českým titul královský na věčné časy. Přemysl snažil se příznivé doby té užiti ku splnění dávné tužby svých předchůdců: povýšiti totiž biskupství Pražské na arcibiskupství a tím Čechy učiniti úplně neodvislými od arcibiskupství Mohučského. Záměr ten se však nezdařil.

Přemysl I. účastnil se i potom všech dalších sporů o trůn v říši Německé. Jako král český byl mocnější a samostatnější než knížata říšská a proto komu přál on, ten měl převahu. Tím poměr Čech k Německu nabyl zcela jiného rázu než dosud. Český král měl vhodnou příležitost nabýti tak mnohých prospěchů, práv a výhod. - Přemysl I. nezůstal dlouho spojencem Oty Brunšvického. Shledav dobu příznivou, odvrátil se od něho a byl opět přítelem Filipovi. Konečně přidal se však roku 1212 ke straně Fridricha, syna zemřelého císaře Jindřicha, který jakožto Fridrich II. hlásil se také o trůn.

Když Fridrich II. skutečně zvolen byl za krále německého od přívrženců svých, nemeškal vděčen býti králi českému. První veřejné listiny, které jako nový panovník vydal v září r. 1212, týkají se království Českého. Potvrzuje v nich výsady neboli privilegia daná Filipem i Otou a připojuje k nim ještě jiná práva veliká. Konečně obdržel Přemysl I. četné a bohaté statky v nynějším Sasku a ve Falci, jež staly se základem pozdějšího velikého majetku králů českých v říši Německé.

Přemysl užil doby té, aby konečně odstranil starý Břetislavův řád ve příčině nastupování knížat a zavedl místo něho nástupnictví na trůn dle prvorozenství. Nemálo mu v tom byla nápomocna okolnost, že kmen Přemyslovců, do nedávna ještě široce rozložitý, od počátku století 13. ku podivu rychle vadl a schnul. Dle nového řádu toho dal Přemysl Václava, jedenáctiletého syna svého prvorozeného, r. 1216 na zemském sněmu prohlásiti za budoucího nástupce svého. Když r. 1222 zemřel údělný kníže moravský Vladislav, podržel Přemysl pro sebe i Moravu, již později dal synům svým. Tím vším snažil se zameziti další spory v rodě Přemyslovců a získati jednotu.

Úmysly ty Přemyslovi zdařilo se provésti. Dal tedy i nejstaršího syna svého Václava, jehož ustanovil za svého nástupce, i s mladistvou chotí jeho Kunhutou korunovati na království. Stalo se tak roku 1228 v hlavním chrámě sv. Víta. Korunovační obřady vykonal arcibiskup mohučský. Při korunovaci té však bylo opominuto dle starodávného obyčeje posaditi knížete na kamennou stolici na hradě Pražském a ukázati lidu střevíce a mošnu Přemyslovu. Lid cítil, že stalo se tak z hrdosti a nešetření národního práva a obyčeje. Pohrdání domácími řády a obyčeji národními jevilo se již za Přemysla I. způsobem neutěšeným.

Přemysl I. zemřel r. 1230 po 33-letém kralování. Nelze upříti, že panování jeho bylo pro Čechy blahodějné. Když nastoupil na trůn otcovský, byly Čechy v úpadku nejhlubším, podryty od nepřátel domácích i zahraničních, když však umíraje, opouštěl národ svůj, zanechával synu svému říši velikou, mocnou a svornou, požívající v Evropě veliké vážnosti. Bylo to dílo jeho, jehož docílil nikoliv mečem a ohněm, ale vhodně volenými prostředky a využitím slabostí svých nepřátel. Ve příčině zvelebení moci a slávy české zůstává památka jeho požehnána.

Žel, že ji zatemňuje i stín neutěšený. Příklad si bral mnohý z chytrého kořistění bývalých císařů německých ku zvelebení království svého, ale v jednom jich nenásledoval. Německá knížata hubila a pronásledovala kmeny slovanské a v území jejich rozsazovala osadníky německé. U nás dělo se naopak. Chudé obyvatelstvo české v podhradích, stísněné násilnostmi krajských úředníků, bylo vyháněno, místa po něm vhodná ku provozování řemesel a obchodu prodávána ano i rozdávána osadníkům cizím. Tak domácí obyvatelstvo bylo hubeno dobrovolně, ano i z vůle panovníků.

Německá osada na Poříčí v Praze rozšířila moc svou i nad obyvatelstvem českým. Též do četných jiných podhradí usazeni byli němečtí měšťané, jimž dávány byly veliké svobody, tzv. svobody městské. Tím stalo se, že uvnitř země a zvláště na pomezí českém hojně usazovalo se obyvatelstva německého.

Přemyslovský brakteát, stříbrný plíšek s ražbou jen po jedné straně, nový typ mince, zavedený peněžní reformou Přemysla Otakara I. kolem r. 1210. Dvoustranně ražené denáry zůstaly nadále v platnosti, a to až do r. 1300, byly však v minulosti na kovu tolikrát ošizeny, že nový brakteát je nyní svou hodnotou převyšoval. Na našem území se kromě brakteátů a denárů platilo i rakouskými a bavorskými feniky, ze severu sem pronikaly brakteáty míšeňské, které se pro mincovní zásah Přemyslův staly vzorem. Ačkoli se mince při obchodování prosazovaly víc a víc, přece jen byly za spolehlivější považovány transakce, při nichž zákazník platil rovnou stříbrem na váhu. Boháči hromadili raději drahý kov než peníze. Tomu chtěl Přemysl čelit. Na jedné straně se snažil zvýšit důvěryhodnost měny, na druhé straně mu při reformě šlo o to, aby únikem schraňovaného čistého stříbra nebyly kráceny jeho příjmy z tzv. mincovního regálu. Zavedení brakteátové měny sice signalizovalo prudce se rozvíjející domácí i mezinárodní obchodní směnu, zároveň však bylo i důkazem určité zaostalosti českého prostředí. Vždyť v Itálii se v téže době začalo s ražbou benátského groše, hodnotné a stabilní mince (už od r. 1202), jakou náš stát získal až o sto roků později, při velkolepé reformě Václava II. r. 1300, kdy se zrodil pražský groš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama