Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslední Přemyslovec 2

16. dubna 2017 v 8:33 |  História
Ačkoliv král Rudolf měl některé ušlechtilé stránky povahové, přece obliby v národě nedovedl si získati. Mnohým Čechům se nelíbil způsob, jímž byl Čechům vnucen za krále, nejvíce však je odpuzovala od něho lakota a skoupost, dědičné to znaky rodu Habsburského. Pokud snaha jeho se odnášela k ozdravění státního hospodářství, jmenovitě korunního jmění, kteréž bylo vinou posledního Přemyslovce značně rozrušeno, zasluhuje uznání. Avšak lidu, vzpomínajícímu dosud nádhery a lesku, jimiž slynul dvůr posledních Přemyslovců, byl Rudolf svou šetrností, která často šla až do zámezí, směšným a odporným.


Nebylo Rudolfovi souzeno dlouho panovati. Jelikož dosud mnozí čeští pánové neuznávali ho za krále a nechtěli ho poslouchati, dobýval hradů a zámků jejich. Za tou příčinou vypravil se v létě r. 1307 k Horažďovicům, k městu to nejpřednějšího odpůrce svého, pana Bavora ze Strakonic. Tam však náhle a nebezpečně onemocněl a po několika dnech 4. července r. 1307 zemřel v jaře svého života, teprve 26-ti letý. Panoval v Čechách toliko 9 měsíců a nebyl ani za krále korunován.

Dle úmluvy s králem Albrechtem učiněné měl nyní v Čechách býti králem bratr Rudolfův, Fridrich Krásný, vévoda rakouský. Moravané také hned uznali ho za panovníka, avšak v Čechách zdvihl se proti němu odpor. Stavové čeští rozhodně odvraceli se od rodu Habsburského a chtěli uznati nároky ženského příbuzenstva z rodu Přemyslova. Z té příčiny zdál se některým býti nejzpůsobilejším manžel Anny Přemyslovny, Jindřich Korutanský. Zavolali ho tedy do Čech a Rakušany, kteří prve přišli s Rudolfem do království, vypudili. Z toho došlo k prudkým sporům ve schůzi panstva, která konána byla v domě biskupa Jana z Dražic.

Pan Tobiáš z Bechyně velmi vřele hájil právo vévody Fridricha Rakouského. Chtěl, aby zasnouben byl s Eliškou Přemyslovnou, dosud svobodnou, a aby tak zachován byl český trůn rodu Habsburskému po meči a rodu Přemyslovu po přeslici. Protivníci jeho však nechtěli o jiném slyšeti než o Jindřichu Korutanském. Domlouvali, ano i hrozili panu Tobiáši z Bechyně pro řeč jeho. Tu hněvivě pravil pan Tobiáš:

,,Chcete-li naprosto míti za krále někoho domácího, jděte do Stadic, a tam mezi sedláky najdete snad některého starého strýce rodu Přemyslova. Toho si tedy přiveďte a usaďte na stolec královský!"

Posměšná slova ta pohněvala pana Oldřicha z Lichtenburka tou měrou, že na místě proklál mečem Tobiáše z Bechyně. Pak pronásledováni byli všichni přívrženci Fridricha Rakouského a dne 15. srpna r. 1307 zvolen za krále Jindřich Korutanský.

Nově zvolený král přijel ihned s manželkou do Čech a počal panovati. Brzy ukázalo se, že Čechové nedobře volili, neboť Jindřich Korutanský byl panovník úplně neschopný a nehodný dobré své choti z rodu Přemyslova i trůnu českého.

Že Čechové nepovolali za krále Fridricha Rakouského, pohněvali si nemálo otce jeho Albrechta, německého krále. Považoval za pohanu, že nebyl zvolen jeho syn. Bylo lze předvídat, že dojde z toho k válce. Král Albrecht hned pilně strojil se k tažení do Čech, přitáhl až ke Kolínu a ke Kutné Hoře. Nebýti některých statečných pánů českých jako pana Jindřicha z Lipé a pana Jana z Vartenberka byla by snad Kutná Hora dostala se v moc nepřátel; ale tito pánové hrdinně uhájili nejen města toho, ale i všeho království, a král Albrecht byl nucen s nepořízenou odtáhnout.

Avšak král Albrecht nepřestal pomýšleti na pomstu a sbíral vojsko připravuje se k tažení novému. Úmyslu svého však neuskutečnil. Byl z jara roku 1308 zavražděn synovcem svým Janem. Fridrich Krásný, vévoda rakouský, dohodl se pak s Jindřichem Korutanským po dobrém a v Čechách zavládl mír.

Král Jindřich Korutanský - jak již bylo řečeno - nikterak nehodil se za panovníka. Měl sice některé dobré vlastnosti osobní, ale ty nestačily na dobrého panovníka. Práce se vzdaloval a jen choutkám svým hověl. Aby se všemi byl za dobře, dával každému, co kdo chtěl. Ačkoliv v Kutné Hoře nesmírně mnoho stříbra bylo těženo, zadlužoval se král víc a více. Pozbýval tím úcty a lásky v národě; nikdo se ho nebál, nikdo ho nemiloval, a bývalí jeho nejlepší přátelé ho opouštěli. V zemi nastávaly veliké zmatky, jež zejména působeny byly bohatými měšťany německými ve městech královských.

Měšťané ti domáhali se ve veřejných záležitostech týchž práv jako šlechta. Proto se proti velmožům spikli a snažili se toho dosáhnouti násilím. Tak jednou roku 1309 byli přední úředníci královští a čeští páni shromáždění v Sedleckém klášteře u Kutné Hory. Byl mezi nimi i pan Jindřich z Lipé. Němečtí měšťané z Prahy a Kutné Hory je přepadli, zajali a z násilné vazby té nepropustili jich dříve, pokud jim neslíbili, že v obecných potřebách a záležitostech zemských nic se nestane a uzavřeno nebude bez rady a svolení stavu městského.

Zajatí pánové měšťanům všechno to slíbili, jen aby dostali se z vězení. Sotva však byli na svobodě, šli hned žalovat králi na měšťany. Král nevěděl si rady, má-li šlechtě či měšťanům dáti za pravdu. Neučinil raději nic. Jindřich z Lipé a jeho přátelé sebrali tedy vojsko a zmocnili se měst Pražských. Měšťané byli nesvorní a mnozí z nich sami šlechtě pomáhali. Jindřich z Lipé vymstil se na nich tím, že nejpřednější z nich vyhnal z Prahy. Pak přinutil i krále, aby se odstěhoval na Staré Město Pražské a sám ve jménu jeho ujal se vlády.

Z podružného stavu toho vysvobodili však krále přátelé jeho zahraniční, vévoda bavorský a hrabě virtemberský. Sotva však byl král Jindřich na svobodě, povolal na hrad Pražský žoldnéře saské, kteří sužovali pak měšťany i šlechtu.

Konečně došlo k tomu, že počala šlechta pomýšleti, jak by přinutila Jindřicha Korutanského, aby opustil trůn a novému panovníku ustoupil. Zdá se, že nabádala je k tomu i Eliška, nejmladší z pozůstalých Přemysloven. Sedmnáctiletá dívka ta nesmírně milovala národ svůj i rodnou zemi. Bylo jí líto, že národ stále trpí a že země jest hubena nesvorností a neshodami, jichž příčinou jest neschopný panovník. Sama napomínala Konráda, opata zbraslavského a otcovského přítele, aby staral se o nějakého nového panovníka. Ten poslechnuv Elišky dohodl se se šlechtou domácí. Jindřich VII., král německý, měl býti dožádán, aby syna svého Jana dal Čechům za krále a Elišce Přemyslovně za manžela.

Sám opat Konrád vypravil se do Němec, aby přednesl žádost Čechů německému králi. Jindřich VII. s počátku se zdráhal býti po vůli opatově. Avšak Konrád slovy výmluvnými líčil mu neutěšený stav země a Elišku Přemyslovnu jako miláčka národa, jako kněžnu spanilomyslnou a nejvýše hodnou, jíž rovné není na širém světě. I stala se tedy jakási předchozí úmluva, by Jan, syn králův, dán byl do Čech. Jelikož král Jindřich VII. byl z rodu Lucemburského, zván byl syn jeho Janem Lucemburským.

Jindřichovi Korutanskému nezůstalo tajno, co se děje za jeho zády. Ze strachu, aby nebyl zbaven trůnu, povolal ještě více cizích žoldnéřů z Korutan a z Bavor do Čech. Ti pak loupili a velmi krutě trýznili lid v okolí Pražském. Je přirozeno, že nevole proti Jindřichu Korutanskému v národě českém tím jen ještě se vzmáhala.

Ale přesmutní, v pravdě strastiplní dnové nadešli z toho také Elišce Přemyslovně, neboť sestře své Anně vypadla z lásky a švagr její Jindřich Korutanský dal se nenávistí k ní zavésti tak, že strojil proti ní všelijaké úklady. Čím byla Eliška spanilejší, čím mysli vyšší, něžnější a mravů ušlechtilejších, čím vůle pevnější, rozhodnější, tím více ji lid miloval, což králi bylo proti mysli.

Aby ji konečně odstranil, chtěl ji provdati za jakéhosi pána z Bergova. Eliška však se zpečovala a k sňatku nepřivolila. Bylo proto ještě hůře, ano neslušně s ní nakládáno. Chována byla v podruží a konečně měla býti i uvězněna. Avšak dověděl se o tom v čas pan Jan z Vartenberka. Ten spěšně dne 28. května r. 1310 vyvedl Elišku, přestrojenou za chudou ženu, z Prahy. Dovezl ji pak do Nymburka, kde tamější měšťané laskavě uvítali nejmladšího a posledního potomka rodu Přemyslova a opatrovali pronásledovanou kněžici jak jen mohli.

Čeští páni zmocnili se hned potom opět Pražských měst a vyhnali odtud všechny žoldnéře královy. Hradu však zmocniti se nemohli. Pod hradem strhla se krvavá bitva. Čeští páni svolali pak do Prahy sněm a také Elišku přivedli sem z Nymburka. Na to již veřejně a slavně vypravili veliké poselství jménem vší země, duchovenstva, šlechty i stavu městského do Frankfurtu nad Mohanem, kdež se té doby německý král Jindřich VII. zdržoval. Poslové ti měli žádati krále, aby splnil, co soukromě slíbil již Konrádovi, opatu zbraslavskému, a dal syna svého Jana Čechům za krále a Elišce Přemyslovně za manžela.

Stalo se tak. Poslové s radostí vrátili se do Čech. Hned v několika dnech pak Pražané Elišku nádherně a skvostně vypravili a ve slavném průvodu četná šlechta česká ji doprovodila do Špýru.

Tu německý král Jindřich VII. uvítal ji slovy: "Vítej nám, královské dítě, z Čech! Dosud jsi byla sirotkem, nyní jsi mou dcerou a já tvým otcem. Tu, hle, jest jediný můj syn, Jan, budoucí tvůj manžel. Zapomeň již na všecka příkoří, jež jsi trpěla doma, a vesel se s námi!"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama