Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Poslední Přemyslovec 1

9. dubna 2017 v 8:20 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ: Vláda mladého Václava, krále uherského, českého a polského. Po smrti přešťastného a přezbožného knížete Václava II., šestého krále českého, v třicátém čtvrtém roce jeho věku počal od té doby místo něho panovati v Čechách jeho syn Václav, který byl předtím králem v Uhrách, v sedmnáctém roce svého věku. Třebas byl věkem mladík, přece vynikal převelikou důstojností. Neboť byl králem tří království, totiž Uherského, Českého a Polského. Byl také tento mladík ušlechtilý, na pohled spanilý, zjevem sličný, zmužilý, nadaný, dokonale obdařený dary přírody, výmluvný, výřečný, uhlazeně mluvící čtyřmi jazyky: latinským, německým, uherským a českým. Na jeho pak štědrost se někdo zbytečně ptá, protože se u něho objevila tak veliká štědrost v rozdávání, že se zdálo, jako by se jeho štědrost převelice chýlila ke krajní marnotratnosti.


Tu zajisté ctnost měl, že z celého srdce miloval pány opaty Jindřicha Sedleckého a Konráda Zbraslavského a řád cisterciácký a že zachovával v milosti veliké lásky a přízně ty, které měl jeho otec rád. Neboť pana Konráda, opata zbraslavského, jmenoval jen otcem, dále na počátku své vlády říkával kanonické hodinky, slavnostně poslouchal služby Boží, jak to viděl u svého otce.

Léta pak Páně 1305, dne 5. října, uzavřel manželství s Violou, dcerou Měška, vévody těšínského; ta dívka byla změnou jména nazvána Eliška. Ale tuto dívku, dceru chudého knížete, nebyl by si nikterak vzal tento slavný a přemocný král za řádnou manželku, kdyby nebyl podvodně přemluven některými rádci. Neboť úskočná ničemnost některých pánů hleděla zabránit tomu, aby se tento mocný král nestal nějakým příbuzenstvím ještě mocnějším a tak nemohl více krotiti odbojníky a vládnouti nade všemi. Také léta Páně 1306, dne 13. února, provdal tento král svou starší sestru, pannu Annu, v Praze za Jindřicha, vévodu korutanského.

Ó jak je těžko poznati život tohoto krále a cestu muže v jeho mladosti, ó jak je zhoubné, není-li duch kvetoucího mládí řízen otěžemi zralé společnosti a upravován radou starších! Ó jak nás všechny poučila zkušenost pozdní, ale pravdivá, politování a pláče hodná, že špatná společnost kazí dobré mravy. Nechť dá příklad toho Roboám, syn Šalomounův, který pohrdnuv radou starších izraelských vyhledával ke své záhubě společnost a hovory mladších, a proto zahynul.

Abychom však nebrali příklady zdaleka, podívejme se na tohoto mladíka znamenitě nadaného a, žel, prokážeme, že veliká zkáza a počátek útrap vzešel celému království i jemu pro ničemnou společnost. Neboť tomuto mladičkému králi přidružili někteří šlechticové zemští své mladší syny, kteří v ničemném styku sváděli poddajnou mysl mladého krále k mnohým nedovoleným věcem. Neboť bujný věk mladičkého krále počal s bujnými duchy bujněti, píti víno až do opilství, tráviti beze spánku noci při pitkách, věnovati se hodům, oddávati se špatným mravům a zvráceným zvykům a prováděti všechno, k čemu svádějí popudy mladosti náchylné a zkažené mysli, ne však jak bylo dovoleno, nýbrž jak se mu líbilo.

Když pak v noční době panští synové, kteří byli ke králi přidruženi na to, aby na něm něco chytře vymohli, viděli toho krále rozpáleného vínem, žádali na něm královské statky a přemnoho jich obdrželi. Ten obdržel takovým způsobem město, druhý hrad, jiný dědinu. Ráno běželi ke královu kancléři, nabízeli mu dary a nejednou dostávali královské výsady na darování v opilosti. Tyto výsady nebo pravdivěji zlé výsady jsou dodnes uloupením mnohých statků králi patřících.

Když panoval celý jeden rok v království Českém jako chlapec a přišel o výročí smrti otcovy na Zbraslav, oslovil pan Konrád, opat zbraslavský, krále touto řečí: "Pane králi," pravil, "dosud jste neměl při sobě mravy zákonité a královské, které měl váš otec, to se však dá přičísti spíše vašemu mladistvému věku než vám. Hle, dnes se začíná druhý rok vaší vlády, a proto z věrnosti, kterou jsem vázán k vaší milosti, prosím z celé duše otcovského styku, polepšete své mravy, vyhýbejte se špatným společnostem, mějte před očima Boha! Tak se vám rozmnoží léta v bohatém stáří a radost z toho získají všichni národové vám poddaní."

Toto povzbuzující napomenutí přijal pan král s vděčnou myslí a od oné hodiny se ukazoval vážnějším a lépe se zcela vyhýbal tomu, co nebylo dovoleno. To nám totiž vykládala králova družina, jež bývala často v jeho přítomnosti. A není pochyby, že by byl napravil všechny výstřednosti, kdyby byl déle žil...

Zbraslavská kronika Petra Žitavského

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

Vymření rodu Přemyslova po meči (1305 - 1306)

Po Václavovi II. stal se králem v Čechách 16-ti letý syn jeho Václav, toho jména III. Ten počal se psáti: z Boží milosti král český, uherský a polský. Byl to jinoch zdravého těla, ztepilé postavy, dobrého srdce a výtečných darů ducha. Avšak již při prvním kroku jako vladař příliš se ukvapil.

Německý král Albrecht při předešlé výpravě do Čech se přesvědčil, že tak snadno nepokoří království Českého. Jelikož nedůvěřoval příliš vojenské moci své, odhodlal se jednati o mír s novým českým králem a vypravil za tou příčinou do Prahy posly ke dvoru královskému. Václav III. naklonil se k žádostem německého krále, nedbaje prospěchu své vlasti. V míru, který byl uzavřen, postoupil králi Albrechtovi Chebský kraj a Míšeňsko (část nynějšího Saska). Za to německý král slíbil, že se nebude míchati do záležitostí uherských a polských a vystupovati v těchto zemích proti králi Václavovi III.

Nezůstalo však při jediném lehkovážném skutku. Za krátko postoupil příteli svému, Otovi Bavorskému, všechno své právo na korunu uherskou a přívržencům svým v Uhrách nařídil, aby od té doby poslušni byli Oty Bavorského.

Dne 5. října r. 1305 pojal Václav III. za manželku Violu, dceru chudého knížete Měška Těšínského.

Zlá společnost kazí dobré mravy, říkává se. Propovědění to potvrdilo se i na Václavu III. Záhy přidružili se k mladistvému králi prostopášní synkové bohatých šlechticů, kteří ho svedli s cesty pravé. Zapomněl král Václav III. na důstojnost svoji a přidržel se zhýralé společnosti. Hry v kostky, nestřídmé pití a toulky se mu zalíbily. Často rozmařilí společníci vylákali na něm mnohé sliby na veliké statky a zboží, jež dávali si též potvrzovati.

Minul první rok jeho vlády a nadešel výroční den úmrtí otcova. Král Václav III. v ten den odebral se na Zbraslav, kde v klášterní svatyni odpočíval otec jeho, chtěje se pomodliti u hrobu jeho.

Šlechetný opat tamějšího kláštera, Konrád, užil příležitosti té, aby napomenul mladistvého krále. Důrazně mu vytýkal, že nechová se náležitě a důstojně na českého krále, ukazoval mu slovy přesvědčivými, kam zavede ho dosavadní způsob života, kam přivede i království České.

Slova šlechetného opata účinkovala. Václav uznal, že chyboval, a slíbil nastoupiti zase cestu ctnosti. Skutečně také byl od té doby vážnější. Bylo zřejmo, že měl dosud srdce nezkažené a že byl by pevnou vůlí zvítězil nad zlými návyky.

Po napomenutí opata Konráda nehodlal se již zbaviti Polska tak lehkovážně, jako se zbavil Uher. Alespoň to mělo zůstati spojeno s královstvím Českým. Jelikož však dosavadní lehkomyslnosti Václavovy využili mnozí páni polští, zejména Vladislav Lokietek, odhodlal se Václav III. k válečnému tažení do země Polské. Požádal sněm, aby za tou příčinou nařídil všeobecnou hotovost brannou. Sněm svolil. Vojsko pak shromažďovalo se v Olomouci, kamž i král na počátku měsíce srpna r. 1306 zavítal.

V domě tamějšího kapitolního děkana se zatím ubytoval, než by se vojsko shromáždilo a k tažení do Polska vypravilo. Dne 4. srpna ve velkém poledním vedru po krátkém spánku vyšel do síně, aby se ochladil. V tom přiskočil k němu neznámý vrah a náhle po třikráte ho protknul dýkou.

Jako když smrtící blesk z čista jasna udeří a stráví nenadále dům, dvory a všecko sídlo hospodáře, v bezpečí si hovícího, tak překvapila událost ta celý národ v Čechách i na Moravě. Český trůn byl náhle uprázdněn. Protože byl Václav III. poslední mužský potomek z rodu Přemyslova, vymřel jím rod ten po meči roku 1306.

Po šest století řídil rod Přemyslův osudy naší vlasti. Ač mnohdy prohřešil a odcizil se svému národu, zůstane nám vždycky v milé a vděčné paměti. Byl to od pravěku první panující náš rod.

Český národ ocitl se pojednou v postavení, v jakém až dosud nebyl. Měl voliti si nového krále, měl zvoliti si nový rod panující.

Změny po vymření rodu Přemyslova (1306 - 1310)

Z královské rodiny Přemyslovců zůstalo jen několik paní: z pozůstalých dcer Václava II. byla Anna provdána za vévodu korutansko-tyrolského Jindřicha, mladší Elišce bylo tehdy teprve čtrnáct let. Také vdovy po obou posledních králích z rodu Přemyslova byly na živu, Alžběta, druhá manželka Václava II., rodem kněžna polská, a Viola Těšínská, manželka někdy Václava III.

Někteří měli za to, že by se mělo při volbě nového panovníka pamatovati na pozůstalé ženy z rodu Přemyslova; nejvíce přívrženců měl manžel Anny Přemyslovny Jindřich Korutanský. Tím měl český trůn zachován býti rodu Přemyslovu alespoň po přeslici. Jiní však tvrdili, že není potřebí těchto ohledů a že může býti zvolen za panovníka kdokoli.

Těchto sporů dovedl král Albrecht vhodně využíti ve svůj prospěch. Měl syna Rudolfa a toho nabízel stavům českým za krále. Ano, tvrdil dokonce, že není ani volby zapotřebí, neboť prý Čechy jsou lénem Německé říše a německý král může ustanoviti v Čechách za panovníka, koho chce. Avšak ve příčině té byl na omylu. Proto s ním nesrovnávali se čeští stavové a byli odhodláni brániti se mu, kdyby snad chtěl úmysl ten uskutečniti vojensky. Aby však předešlo se krveprolití, byli ochotni přijati Rudolfa za krále, vymínili si však, aby Rudolf pojal za manželku některou z pozůstalých Přemysloven.

Brzy potom přijel Rudolf s otcem svým Albrechtem do Prahy, kdež byli nadšeně uvítáni. Rudolf přijal volbu a zvolil si za manželku Alžbětu Polskou, vdovu po Václavu II. Za několik dní potom byl s ní oddán. Vypravuje se, že byli všichni spokojeni s výsledkem volby, jen Eliška Přemyslovna hořce prý plakala, vidouc v domě otcovském panovati knížete rodu cizího. S Eliškou souhlasilo několik šlechticů, kteří Rudolfa nevolili a nechtěli ho také uznati za svého pána. Avšak král Albrecht neměl na tom dosti, že synovi svému zabezpečil trůn, vymohl ještě na českých stavech slib, aby v případě, že by Rudolf nezanechal dědiců, dopřáli Českého království jeho bratřím.

Král Rudolf skutky svými i vůlí upřímnou sliboval se státi panovníkem dobrým.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama