Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Václav I. 1

26. března 2017 v 8:39 |  História
ZE STARÝCH POVĚSTÍ: Kralování Václava I. (1230-1253). Ze všeho, co víme o králi Václavovi I., jeví se, že byl panovník způsobilý a rázný. O povaze a směru ducha jeho svědčí zvláště příznivě okolnost ta, že libovav si v krasoumě a zvláště v básnictví, rád vídal i ctil básníky na dvoře svém a sám také jal se tuším skládati milostné písně v jazyku německém. Pod ním turnaje čili sedání a kolby vešly v Čechách teprv ve známost a v oblibu. Dvůr jeho byl nad obyčej předků skvostnější a štědrost jeho opravdu královská; k obému napomáhal tuším počínající pod ním květ hornictví českého. Založil několik klášterů pro nové řehole a vábil celé zástupy cizinců ze všech zemí, nejvíce ale z Němec, co řeholníky, osadníky a průmyslníky do Čech. Města česká již za něho brala na sebe tvářnost onačejší a uměl také starati se důkladně o pokoj a bezpečí na silnicích.


Nejmilejší vsak jeho zábavou bývala honba, jíž hově, často v lesích křivoklátských, týřovských a angerbašských déle bloudíval, nežli mu prospěšno a poddaným jeho milo bylo. Na honbě také, ana větev mrštná v lese vrazila mu do oka, přišel o zrak, takže potom u dějepisců obdržel příjmí Václava Jednookého. Osoby, jež požívavše jeho důvěry, mívaly hlavní vliv na úmysly jeho, jmenují se především sestra jeho Anežka, jez nedostavší se za císaře Fridrichova syna Jindřicha, volila jíti do kláštera, i umírajíc ve vysokém stáří, považována téměř za svatou; potom Ojíř z Fridberka, šlechtic německý a důvěrný králův přítel, pak dva páni čeští, Bohuslav, syn Slávkův, a Budislav, syn Jaroslavův.

O manželce jeho Kunhutě, dceři někdy krále Filipa, málo se mluvilo; zdá se, že neúčastnila se řízení vlády. Ostatně vypravuje se o králi Václavovi I. ještě ta zvláštnost, že nemohl vystáti zvonění, pročež i v každém městě, kamkoli přišel, hned ovšem zvoniti se zapovídalo.

Politické dějiny za krále Václava I., jeho smlouvy a války s mocnostmi okolními, ba i poměry mezi ním a bratrem jeho Přemyslem, markrabím moravským, jsou velice temné za příčinou chudosti zpráv, jež nám o nich zachovány jsou. To alespoň jest jisté, že nejdůležitější obraty v politice české doby této pocházely především z poměru a postavení brzy laskavého, brzy nepřátelského mezi dvory císařským a papežským. Půtky Staufovce Fridricha II. s Řehořem IX. a Inocencem IV. zatahovaly tehda celou Evropu do víru svého.

Václavova choť Kunhuta byla sama také Staufovna, císařova sestřenice; Fridrich, uznávaje právo její k dědictví ve Švábech, hleděl udržeti krále po své straně všelikými skutky přátelskými. Naproti tomu Anežka, sestra Václavova, jejíž slovo u něho vždy mnoho platívalo, stranila římskému dvoru velmi horlivě i nenáviděla císaře, jenž byl spolupůvodcem velikého pohanění jejího r. 1225. Z dvojitého poměru tohoto dává se tím snáze pochopiti Václavova vrtkavost, an ve dvaceti letech několikrát s císařem Fridrichem I. se spřízniv, pokaždé od něho zase odstupoval.

V nynějších Rakousích panoval v té době rod Babenberský. S tím král Václav I. vedl válku, která pro Čechy šťastně skončila. R. 1237 znepřátelil se při říšském sněmu v Řezně s císařem Fridrichem II. O nepřátelství tom se vypravuje: Císař odňal králi Václavovi některé hrady, které byly otci jeho Přemyslovi darovány. Král Václav žádal císaře na sněmu, aby mu je vrátil. Císař však ho hrdě odbyl. Václav se rozhněval a vyšel ze shromáždění. Odcházeje zaslechl slova:

,,Já býti sousedem tvým, naučil bych tě poslouchati císaře a učinil bych z tebe krotkého králíka!" Pravil tak opat fuldský.

Ojíř z Friedberka, který blízko stál, udeřil za to opata, řka: "Neměl jsi, mnichu, mistra, který by tě učil míti krále a pána v uctivosti!"

Když zaslechl císař, co se stalo, zavolal krále Václava i Ojíře a chtěl je dáti uvěznit. Ale Václav chopiv se ramene císařova pravil:

"Nejsme, pane, ještě v moci tvé; buď přísahati budeš, že odejdeme v pokoji, nebo zanecháš zde život svůj!" Tak rozešel se český král s císařem Fridrichem.

František Palacký, dějiny národu českého

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

Cizí mravy

Nehynou národové jen mečem, ale někdy i zbraní duchovní. Dědictví, jež nám naši předkové zanechali, krví posvětili, není toliko půda, která nás živí, ale jest jím i libozvučný náš jazyk mateřský, jsou jím i mravy, obyčeje, práva a zvyky národní. Jako by hříchem bylo nehájiti otcovské půdy zděděné do posledního výdechu, tak i hříchem rovněž jest velikým zadávati dědictví tato. Žel, že i další výstražný příklad druhu toho jest nám zaznamenati ve vypravování našem.

Král Václav byl panovníkem rázným a schopným. Vyznal se ve ctnostech rytířských, měl i zálibu ve vzdělanosti a uměních. Náruživě miloval honbu, při níž také přišel o jedno oko. Avšak bývalá prostota česká se mu nelíbila. Zavedl tedy na dvoře svém nádheru a skvostnost, zavedl i veliký přepych v šatstvu a zbroji. Také nemeškal zavésti do Čech rytířské hry, tak zvané kolby neboli turnaje, jež kvetly té doby v zemích západních. Král Václav I. byl vychován po německu, a tím naprosto odcizen svému národu. Není tedy divu, že národnost německá vzmáhala se u nás za jeho vlády měrou mnohem větší než za jeho předchůdců.

Německé obyvatelstvo v Praze se den ode dne množilo, a všecka obec byla obehnána zdmi a příkopy. Tak vlastně teprve vzniklo nynější Staré Město. Podle vzoru Pražského počali Němci i venkovská podhradí ohrazovati. Činili tak nejen pro případ obrany proti nepřátelům cizím, ale že byli nadáni novými svobodami, cítili se jistější v ohradě svých zdí pro případ jakýchkoli bouří domácích.

Po příkladu měst a vzoru cizím začali i velmožové se hraditi. Místo bývalých tvrzí dali na vysokých, příkrých kopcích neb jinak nesnadno dostupných místech stavěti si hrady po způsobu vlašském návodem stavitelů německých.

Jako na dvoře krále Václava byl německý jazyk oblíben, tak i čeští pánové začali si libovati v užívání jazyka cizího. Nově vystavěným hradům dávali jména německá a dle toho i sami sebe jmenovali. Z Vítkovců stali se páni z Rosenberka, z Landšteina a z Falkenšteina, z Hronoviců páni z Lichtenburka a Klingenšteina, z Buziců páni z Hasenburka a Schellcnberka, z Markvarticů páni z Lemberka, Vartenberka a Valdšteina, z Drslaviců páni z Potenšteina a Riesenburka...

Ohromný převrat stal se sice za krále Václava I., avšak přípravy k němu děly se již dříve, jakož svrchu bylo pověděno. - Na místě prostoty nastala bujnost, na místě ušlechtilých zábav veliká zhýralost, na místě šatu tvrdého oblíbeny byly ozdobné pancíře a sukně aksamitové, šaty skvoucí s perlami a drahým kamením. Král Václav I. byl českým pánům v tomto vzorem. Jelikož přepych a nádhera vyžadovaly značných vydání, zastavoval král plnýma rukama jmění korunní. Předním miláčkem dvora byl německý rytíř Ojíř z Friedberka, jenž dle všeho měl lovy, turnaje a jiné dvorní zábavy na starosti. Nezapomínal ovšem na sebe, ale hojně se obohacoval. Letopisec Dalimil, který se jal o dějinách našich první psáti jazykem českým, trpce mu vytýká, že zavedením turnajů vnesl do země bídu.

Moc Fridricha II. dostoupila r. 1237 svého vrcholu. V německé říši nebylo téměř nikoho, kdo by mu odpíral poslušnost. Ve Vídni, jež se stala říšským městem, dal zvolit svého desetiletého syna Konráda římským císařem.

Avšak právě této chvíle nastal v politice českého dvora obrat, jenž veliké měl následky. Císař Fridrich žádal na králi českém, aby mu vrátil jakési hrady a města, což ale Václav odepřel. Když pak o to povstala mezi nimi sváda a král chystal se odejíti z císařova paláce, opat fuldský opovážil se prý řečí hrdých a potupných k němu, začež od věrného jeho druha Ojíře, z turnajů českých známého, potrestán jest rázným políčkem a slovy, "aby se učil míti krále ve cti". Rozhněvaný tím císař že chtěl dáti zatknouti krále a družinu jeho: ale oni, překvapivše prý jej utkáním srdnatým, osobně že donutili propustiti je beze vší škody do vlasti jejich.

Vpád Tatarů do Evropy

V krátké době na to měl Václav zase spor s Fridrichem II., vévodou rakouským. Došlo z toho roku 1240 k nové válce. Avšak v tom zaburácela od východu vichřice divá. Jako větry mrazivé ničí slibné květy, tak vichřice ta hrozila zničiti všechen květ křesťanské vzdělanosti, všechny dosavadní pokroky i náboženství, národnost, osvětu - slovem chtěla Evropu uvrhnouti ve vír barbarství jako za doby Hunů a Avarů. Mongolové neboli Tataři hrnuli se do Evropy.

Daleko od nás na východ v Asii žil ve 12. stol. divoký kočující národ Tatarů. Na počátku 13. století byl panovníkem nad nimi hrdý džingischán. Ten ve své pýše umínil si panovati nade vším světem. A brzy také opravdu Asii si podmanil. S tím nebyl však ještě spokojen. Proto r. 1224 vypravil se s lidem svým do Evropy, udeřil především na Rusy, porazil je strašlivě na řece Kalce a po druhém vpádu podmanil si krajiny jejich. Rusko, jež bylo rozděleno na mnoho knížectví nesvorných a stále se potírajících, nemohlo se vzchopiti ku společné obraně proti uchvatitelům. Do roku 1240 bylo úplně podmaněno a po několik set let úpělo pod jhem tatarským. Na to umínili si Tataři, že ve výbojích v Evropě budou pokračovati.

Ačkoliv strašlivé zvěsti je předcházely, přece nebylo v Evropě podnikáno nic, aby odražen byl nájezd jejich. Císař v té době svářil se s papežem v Itálii a v Německu zuřily domácí boje. Půl milionu lítých Tatarů na hbitých koních jako krupobití vyřítilo se roku 1241 z rovin ruských na západ. Vnuk džingischánův, Batu, je vedl. Bez boje poddávala se jim města, krajiny i země.

První padlo Polsko. Tu vojsko tatarské rozdělilo se ve tři proudy: jeden obrátil se do království Uherského, druhý k severu, do tak zvaného Velko-Polska, třetí pak Slezskem ke hranicím českým. Evropa strnula, zachvěla se. Bylo hned hlásáno proti Tatarům křížové tažení, bylo narychlo zbrojeno a chystán odpor. Kníže polský, Jindřich Pobožný strojil se k boji ve Slezsku. Král Václav I. asi s 50.000 bojovníky pospíchal mu tam k pomoci, přišel však pozdě, Jindřich pustil se příliš záhy v nerozvážný boj s Tatary na tak zvaném Dobrém poli u Lehnice dne 9. dubna 1241. Zahynul tu nejen sám, ale i četná jiná knížata vzácných rodů, zahynulo i okolo 10.000 křesťanského vojska. Byla to strašná porážka. A Tataři valili se dále.

Václavovi nezbývalo, než hájiti hranic českých a moravských. A dobře se mu při tom dařilo. Darmo snažili se Tataři prodrati se Kladskem do Čech. Všude tu naděláno v horách velikých zásek, na Moravu však se dostali. Všude ji zloupili, kláštery zžehli, měst dobývali. Nejdéle ztrávili u Olomouce. O vítězné bitvě českého vojska, vedeného Jarošem ze Slivna neboli ze Šternberka s Tatary, ve které prý také padl jeden jejich kralevic, vypravují však vesměs teprv nespolehliví zpravodajové dob pozdějších. Nepochybno zdá se býti, že teprv, když sám král Václav táhl proti Tatarům na Moravu, opustili zemi a proudy jejich převalily se do Uher. Tam bylo velmi zle. Celá země byla obrácena v poušť, král Bela utekl a obyvatelstvo rozprášeno velikou porážkou na řece Slané. Batu protáhl Uhrami, vrhl se na Chorvatsko a zamířil pak ku břehům Dalmatským. Do Rakous se neodvážil, neboť tam očekávali Tatary u hranic král Václav, vévoda rakouský Fridrich a vévoda korutanský.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama