Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Moravské pole 2

19. března 2017 v 8:36 |  História
Přemyslovi Otakarovi II. tedy nezbývalo než odhodlati se k poslednímu, snad zoufalému boji. Na všech stranách vyhledával k němu pomoci. Zajímavé jest, že obrátil se také do Polska. Povždy usazoval v Čechách cizozemce Němce a nyní teprve si vzpomněl, že jest Slovan a že u rodných bratří slovanských sluší mu hledati pomoci. Vřelými slovy vypisoval v listu svém, do Polska zaslaném, blízké příbuzenství národu českého a polského. Nejen prý bezprostřední sousedství je spojuje, ale i společný původ a jazyk i společná krev. Proto měla by býti mezi nimi i vzájemná láska.


Psal jim též, nepřispějí-li mu ku pomoci a zahyne-li v nastávajícím boji, pak že nenasytná Němců lakota a odvěká jich ke Slovanům nenávist sáhne ještě dále, a že bude po svobodném Polsku veta. Ale ani způsobem tím český král se nedovolal pomoci z Polska. Také naděje ve všelikou pomoc jinou Přemyslovi selhala, neboť papež vyřkl klatbu církevní na každého panovníka, který by sáhl k meči proti Rudolfovi Habsburskému, a toho se zalekli i nejoddanější přátelé krále českého.

V létě r. 1278 vydal se Přemysl Otakar II. asi s 30.000 bojovníky do posledního boje. Vojsko to bylo proti předešlým výpravám chatrně vypraveno a nad to neměl český král nikde přítele, nikde pomocníka. Král Rudolf však měl spojenců mnoho.

Na pravém břehu řeky Moravy u osady Suchých Krut (Dürnkrut) srazila se obě vojska na den sv. Rufa dne 26. srpna r. 1278.

Den před bitvou doneslo se českému králi, že ve vojsku jeho jsou zrádcové. Svolal tedy v předvečer bitvy náčelníky vojsk svých a bezbranný vešel mezi ně a takto promluvil:

"Jsem varován, že i mezi vámi jest zrádce. Nemohu tomu uvěřiti; je-li však kdo mezi vámi, jenž neupřímně o mně smýšlí, nechť předstoupí a pomstí se na mně na tomto místě. Lépe bude, zahynu-li já dnes, než aby zítra tisícové se mnou stali se obětí zrady."

Nikdo ze shromážděných nevystoupil, nikdo nepřiznal se ke skutku ohavnému. Naopak všichni přísahali, přísahali i Jidášové, že chtějí za krále svého nasaditi hrdel i statků svých.

Svitlo ráno. Nastal boj krutý, lítý, rozhodný. Český král odhodlaně vrhal se, kde byla nejlítější seč. Očití svědci potvrdili, že počínal si s myslí neohroženou rozdávaje hromové rány na všechny strany. Čechové počali vítěziti. Avšak nepřátelé byli ve veliké přesile. Ačkoliv tedy počátek bitvy byl českému králi přízniv, neboť počala již ustupovati i ta nepřátelská vojska, při nichž byl sám Rudolf, přece potom bitvu rozhodla jeho záloha těžké jízdy. Ta udeřila na jízdní zálohu Přemyslovu, jíž velel moravský šlechtic Milota z Dědic, a obrátila ji na ústup, jímž strženo bylo i ostatní vojsko Přemyslovo.

Stará pověst viní Milotu přímo ze zrady, jako by se byl dal úmyslně na útěk, aby svého krále zahubil. Avšak vina tohoto šlechtice, který byv kdysi Přemyslovým zemským hejtmanem, t. j. místodržitelem ve Štýrsku se v tomto postavení výborně osvědčil, nezdá se býti doložena, neboť Milota z Dědic těšil se do poslední chvíle plné přízni králově a neměl ke zradě nižádného důvodu. A tak zavinila porážku Přemyslovu vskutku jen obrovská přesila nepřátelská.

Ač byl český král nepřáteli obklopen, přece nepomyslil spasiti se útěkem, ale bránil se až do posledního okamžení, kdy přepaden byl několika surovými vojáky a nelidsky zmučen. Surovci ti hodivše mu na krk provaz, vlekli ho dál, toužíce po jeho drahé přilbici. Na hlavě mu ji roztloukli a všechno odění s těla jeho strhali. Přikvapili někteří šlechtici němečtí a povalili bezbranného krále. Berchtold Schenk z Emmerberka, jeden z nich, surově proklál ubohého oštěpem, ostatní pak 17 ranami ho domučili.

Porážka Čechů byla úplná. Asi 12.000 mužů dílem zůstalo na bojišti, dílem zahynulo na útěku a několik tisíc jiných pak bylo zajato. Celý tábor český stal se kořistí nepřátel.

Když král Rudolf uslyšel, že Přemysl Otakar II. jest jat, nařídil, aby šetřilo se jeho života. Sám pospíšil na místo, kde padl, bylo však již pozdě. Spatřil tu toliko neoděné, ode všech opuštěné, všeho na světě zbavené, prachem a vlastní krví potřísněné mrtvé tělo panovníka, jemuž nebylo rovného ve příčině moci, nádhery, moudrosti, chrabrosti a ctností rytířských.

Poručil, aby mrtvola králova byla naložena na vůz a dovezena do Vídně. Tam ji oděnu ve skvělé roucho královské dal po několik neděl veřejně vystaviti na odiv, načež byla odvezena do Znojma a po letech teprv, když z krále mrtvého dodatečně sňata byla klatba papežská, do Prahy, kde s velikou poctivostí uložena k odpočinku věčnému ve velechrámu sv. Víta.

Zpráva o smrti krále a porážce vojsk jeho působila v Čechách, zvláště v Praze, jako hromová rána. Od královského paláce až k chýši nejchudší rozlehl se pláč a nářek. Ze všech věží pražských truchlivě hlaholily zvony po celé dny, a lid hrnul se ku dveřím chrámovým, aby pomodlil se za spásu svého krále železného a zlatého. Teprv po smrti jeho bylo nejlépe viděti, jak obecný lid miloval a ctil svého panovníka, jenž povždy pečoval o blaho obecné a o spravedlnost.

Po smrti Přemysla Otakara II. nastaly v Čechách zlé, přesmutné časy.

Velikášsky se český stát rozepjal za čtvrtstoletí vlády Přemysla Otakara II. Jak vidno, s výjimkou Chebska mířily výboje "krále železného a zlatého" na jih. Území, kterému Přemysl vládl, se během dvou desetiletí co do rozlohy více než zdvojnásobilo. Stát nabyl protáhlého poledníkového tvaru, sahal od Krkonoš téměř k pobřeží Jadranu. Na první pohled je patrno, že obrazec výrazně změněné mapy Evropy nápadně připomínal budoucí habsburskou říši. Na pečetích českého krále až do roku 1276 se po vnějším obvodu vinula legenda vždy delší a delší, nakonec nápis zahrnoval výčet devíti zemí: Přemysl, král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabí moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordenone

NEJVĚTŠÍM NAŠÍM MĚSTEM hned po Praze byla ve 13. století Jihlava. Někdy kolem r. 1234 se tam začalo těžit stříbro. A malá ves se proměnila v bohaté horní město. Přibližně v téže době byl otevřen revír německobrodský, příbramský a později i kutnohorský.

ÉRA ZRODU MĚST uvedla do života řadu podivných právních příkazů. Například systém tzv. nucených cest. Kupci, zejména obchodníci se zbožím zahraniční výroby, musili putovat po vytyčených trasách volených tak, aby pokud možno proťaly všechna královská města při směrové ose. Jestliže se kupec odchýlil, vystavoval se nebezpečí, že mu bude náklad zabaven. Ve městech se samozřejmě zboží proclívalo. Jednou, podruhé, potřetí ... Na rafinovaný trik těsně navazovalo tzv. právo nuceného skladu. Spočívalo v tom, že v některých městech musili kupci své zboží na tři až pět dnů složit - zajisté, že za poplatek, zvaný ungelt - a zpravidla nabídnout místním kupcům, samozřejmě: velkoobchodníkům, měšťanům, patricijům, nikoli kramářům obchodujícím v drobném. Místní boháči tak s výhodou přišli k výrobkům, které pak s citelnou přirážkou prodávali dál. V Praze se na základě tohoto systému veškerý zahraniční obchod kontroloval v dodnes známém a stojícím Ungeltu u Týnského chrámu. Dodejme: Některá města si osobovala právo nuceného skladu jen na určité konkrétní zboží. Tak v Litoměřicích byl odedávna povinný sklad obilí, v Mělníce soli a slanečků, Kolínští obdrželi právo na nucený sklad dříví apod.

Ukázka lokátorské kolonizační činnosti. Přidělenou půdu lokátor rozparceloval na hubené pruhy země, tvarem vyhovující technice plužní orby. V kopcovitých terénech, kde byla proměnlivá bonita půdy, dbali budovatelé vesnic na to, aby lány směřovaly po terénní spádnici. Každý z nových držitelů dostal přibližně stejně kvalitní díl lepších a horších půd. Týž problém často a s obtížemi řešili později sedláci, když pole rozdělovali mezi dědice. I oni chtěli být pokud možno spravedliví, takže porcovali pozemky mezi syny tak, aby žádnému z potomků neublížili. Vznikaly proto nudličky o několikametrové šíři, stále užší...

Rudolf I.

(1218-1291), zakladatel rodové moci Habsburků, velký protivník Přemysla Otakara II., úskočný a zchytralý diplomat. Byl o patnáct roků starší než Přemysl. Kdekoli se objevil, budil pozornost abnormální výškou a zvláštní ledově chladnou vážností. Měl devět dětí, tři syny a šest dcer, většinu potomků vmanipuloval do sňatků, jimiž Habsburky pokrevně sblížil s význačnými evropskými rody. Začal svou kariéru jako "pokoutní hrabě" od horního Rýna a dopracoval se žezla římského krále (1273)

Jeden z nejstarších hradů rodu Vítkovců jihočeský Rožmberk. Stal se sídlem nejmocnější větve pánů z Růže, té, která měla v erbu růži červenou na stříbrném poli. Genealogie Vítkovců je nepřehledně složitá, zde proto jen povězme: za prvního historicky doloženého předka rodu je považován Vítek z Prčice (*1194), nejvyšší dvorní číšník, správce Kladska, purkrabí na Práchni. Měl čtyři syny, Jindřicha (zakladatel Jindřichova Hradce) a tři chlapce téhož jména, Vítky. Tito Vítkové se buď přímo, nebo skrze své potomky stali praotci dalších větví rodu. Už od r. 1220 užívali Vítkovci znamení pětilisté růže. Synové nejstaršího Vítka z druhého kolena, Budivoj a Vítek, založili krumlovskou větev (růže modrá a zelená). Vítek prostřední byl praotcem Rožmberků (červená růže). Nejmladší z Vítků získal Třeboňsko, kde pak další rodové větve založili jeho synové Pelhřim a Ojíř. Vítkův vnuk Sezima majetek rozšířil o Landštejn a okolí (pánové z Landštejna - stříbrná růže v červeném poli). Další členové rozvětveného rodu získali rozsáhlá zboží v Rakousku a Bavorsku. Posléze byl majetek Vítkovců tak rozlehlý, že se na úkor Přemysla Otakara II. pokusili odbojem a přechodem do tábora Rudolfa Habsburského o vydobytí samostatnosti, o vytvoření jakéhosi říšského státečku, nezávislého na moci Přemyslovců

OHROMNÝCH BITEV - ohromných počtem operujících vojsk - nebývalo v časech, o nichž vyprávíme, mnoho. Éra velkých křižáckých tažení skončila. A války o dědictví či o sporná území se většinou odehrávaly na úrovni šarvátek, lokálních přepadů, obléhání hradů - za takových drobných válek se mrtví počítali nanejvýš na desítky. V měřítcích lidské zkušenosti z dvacátého století šlo ve středověku o směšné potyčky. Proto utkání opravdu mohutných armád vzbuzovala dojem osudovosti, zůstávala v paměti po generace a letopisci trpící sklonem k přehánění až dětinskému okrašlovali svá "autentická" vyprávění dekorem výmyslů. Přemysl Otakar II. se stal účastníkem dvou impozantních srážek: zvítězil r. 1260 nad Uhry u Kressenbrunnu, a prohrál r. 1278 na Moravském poli. Nečekaná smrt českého krále, jenž byl bezesporu osobností evropského formátu, zavdala podnět k mnoha dodatečně přibájeným legendám, s nimiž se můžeme setkat nejen v dobových kronikách, ale i v novější dějepisné literatuře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama