Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Moravské pole 1

12. března 2017 v 8:28 |  História
Tam v té končině u řeky Dunaje a řeky Moravy, tam v té nízké zemi, kde nad obzorem leží půl nebes báně, tam dole u dvou řek, mezi Moravou a Dunajem, tam dole u Suchých Krut, stála dvě vojska. Jedno bylo slabé, bojovalo na život a na smrt. Druhé bylo veliké, bojovalo za čest a slávu, za výboj a kořist a za pomsty a dobré výhody. Prvému vojsku vládl český král, druhému Rudolf Habsburský.


S Rudolfem stojí na tisíce Uhrů. Má sbory těžké jízdy, má sbory kumánské, má dobré lučištníky, kopiníky, sudličníky, má v hrsti vítězství.

Matěj Čáky stojí v čele Uhrům a s ním jsou zálohy německých rytířů, od hlavy k patě oděné v lesklý krunýř.

Na křídlech vojska kumánští jezdcové - luk v pěsti, toulec plný šípů - cení již zuby na ten krásný lup. Chcete znát jejich heslo? Zní: Kristus! Řím! A Přemyslova vojska?

Mají rovněž tři sbory. První je z Čech, druhý byl složen po německých zemích a třetí ve Slezsku a v Polsce.

Čeští rytíři svírají mlčky kopí, uvykli vítězit, uvykli slýchat křiky orlice a tleskot jejích letek nad starou korouhví, uvykli vídat smrt, uvykli slýchat steny, uvykli cválat rovnou v záhubu. - Dovedou rovněž odseknout, když běží o chvastounství, však na Moravském poli, v té nízké zemi, nad níž se klene půlka nebes báně, nedbají o pýchu, nedbají o řeči, nedbají o povídky.

Každý z nich svírá meč vší silou pravice, vší silou vůle, mysli, naděje i lásky, vší silou života.

Po levém boku Čechů stojí věrní Němci s podmračeným čelem. Po boku druhém jsou polští pánové, kteří si kroutí vousy.

Pokud jde o znak, má Přemyslovo vojsko zelenou korouhev s bělostným křížem.

Když započala bitva, udeřili Uhři do prvých Přemyslových řad a zatlačili je. Šik kolísal, jeho střed se chvěl, jeho křídla se přibližovala. Jeho střed, řada prvá, řada druhá, řada třetí, střed šiku, střed vojska, střed síly již již kolísal.

Tu udeřil Přemysl šikem druhým a porazil druhý šik Rudolfův. Přejel po tom šiku povaleném a zdupal jej a vnesl nepořádek do šiku třetího. Již ten šik třetí couvá, již ustupuje, již prchá vzad, již padá kůň pod králem Rudolfem. Již koňské kopyto buší do králova štítu, již buší kopí do jeho štítu.

Ach, král je zachráněn! Záloha Rudolfova dobře vpadla v boj. Rozdělí klínem české sbory. Rozdělí čekající od těch, které jsou v seči. Část vrhne do vod, část obrátí na zmatený útěk.

Část sboru prchá. Prchá, strhne zálohy, strhne je svou hrůzou a děsem.

Ach králi Přemysle, je veta po vítězství! Bitva je ztracena!

Je veta po králi.

Jeho krk se napíná, jeho ruka se zdvíhá, jeho ruka, která dobře vládla, jeho ruka štědrá, jeho ruka milostná, jeho ruka statečná, jeho ruka rozdílí rány.

Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá.

Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň, skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plna krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče, a jeho rty, jeho rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším.

Je zasažen a padá, bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem. Zraněný král je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím. Je proklán sedmnácti ranami. Je ubodán, jeho zbroj je zloupena. Je ubodán, je smýkán v prachu.

Vladislav Vančura, Obrazy z dějin národa českého

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

R. 1276 rozestavil Přemysl vojska svá na pomezí bavorském. Rudolf stál s vojsky svými u Norimberka, chtěje odtud vtrhnouti do Čech. Když však jeden bavorský vévoda, dosud spojenec Přemyslův, přidal se k němu, obrátil se do Rakous hodlaje od jihu útočiti na země Přemyslovy. Většina Rakušanů odpadla od Přemysla; jen hlavní město rakouské Vídeň z vděčnosti za veliké svobody od něho získané, velmi statečně se bránilo a hájilo svého pána a krále proti útokům Rudolfa Habsburského.

Přemyslovi nezbývalo než obrátiti se s vojsky na hranice rakouské. Sotva však vpadl do Rakous, vypuklo v Čechách veliké vzbouření. Česká šlechta, která již dávno byla nespokojena s králem, majíc v čele mocné Vítkovce s náčelníkem jejich Závišem z Falkenštejna, povstání to způsobila. Byl tedy Přemysl ze dvou stran ve velikém nebezpečí. Nemaje ani pětinu moci, jíž měli jeho nepřátelé, odhodlal se jednati o mír a příměří. I bylo mu 21. listopadu r. 1276 přijmouti podmínky kruté. Tak odřekl se Rakous, Štýrska a Korutan, vzdal se Chebu a království České i markrabství Moravské přijal v léno od Rudolfa. Mimo to bylo umluveno, aby jediný syn Přemyslův Václav pojal za manželku některou dceru Rudolfovu a syn Rudolfův dceru Přemyslovu.

Jak patrno, zasáhl hned zakladatel rodu Habsburského, jenž pocházeje ze Švýcar, byl původu jihoněmeckého neboli švábského, v osudy České říše velmi rušivě a neblaze. Od té doby nemizí již jméno toho rodu z českých dějin. Úmluvou o dvojím sňatku svých dětí a Přemyslových dal Rudolf zcela zřejmě najevo snahu, aby se časem domohl dědictví České koruny pro svůj rod. Snaha ta stala se i dědictvím jeho nástupců, kteří většinou vynikli hrabivostí a lakotnou touhou po nabývání cizích zemí. Snahou tou vedeni byli potomci Rudolfovi s bezohlednou houževnatostí, až skutečně na delší dobu cíle svého dosáhli k neskonalému neštěstí našeho národa.

Ač český král byl nezdarem své války s Rudolfem v životní síle podlomen, zachoval přece až ku podivu mysl klidnou a odhodlanou. Královně Kunhutě psal list, který jest pro obsah svůj památen:

"Když vinou snad naší událo se, že přišli jsme o země s nemalou obětí krve nabyté, potřebí nám neoddávati se zármutku, ale pevnou myslí snášeti rány osudu, aby zřejmo bylo, že velebnost královská nedala se pokořiti, a nepřátelé aby neplesali nad škodou nám způsobenou. Moudrá opatrnost a nezvratná síla ducha jsou podpory trůnu, jichžto nikdy vzdáti se nesluší. Velice se mýlí, kdokoliv příkrost osudu pláčem a naříkáním zmírniti se snaží. Moudrý pohrdá nehodami a staví se jím mužně na odpor."

Mír uzavřený r. 1276 byl nezbytně příčinou válek nových. Rudolf pojímal vliv svůj na království České jinak, než král Přemysl mohl připustiti. V listině míru pravilo se, že do něho pojímají se všichni služebníci obou králů. Král Rudolf Habsburský chtěl tomu rozuměti tak, že mír vztahuje se i na zpronevěřilé a zrádné pány české, a tedy že jest jeho právem ujímati se jich proti Přemyslovi, ano že český král nesmí ani poddaných svých trestati. Toho ovšem nemohl a nesměl český král dopustiti. Rudolf však stál na svém, že jest ochráncem zrádných pánů českých. Chtěl míti tak příležitost mísiti se do vnitřních záležitostí Českého království.

Také byl mezi panovníky spor o to, kterak rozuměti lénu, jež byl Přemysl po míru přijal od Rudolfa na Čechy a Moravu. Přemysl vykládal si je tak, že se tím jen znovu přiznává ke všem povinnostem, jež předkové jeho mívali k říši Německé, jak naposledy byly smluveny mezi králem Přemyslem Otakarem I. a císařem Fridrichem II. Rudolf naproti tomu vymáhal od krále českého všechny ty služby, kterými mu byla povinna jiná knížata poddaná.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama