Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Druhý český král 2

5. března 2017 v 8:36 |  História
Vladislav pospíšil do Prahy, opatřil hrad dle možnosti a jel do Němec pro pomoc. Byl tehdy německým císařem Konrád III. z rodu Hohenštaufského. Ten hned poskytl Vladislavovi pomoci. Spěšně vracel se kníže opět ku Praze, která byla vojskem Kunratovým již obležena. Vladislav udeřil na nepřátele, porazil je a vyhnal ze země. Pak vypravil se válečně za nimi na Moravu a Kunrata Znojemského podle zásluhy pokořil.


V době té zaplálo v Evropě znovu nadšení po vymanění zaslíbené země z rukou nevěřících. První křížové tažení do Svaté země zdařilo se sice, ale zánovní království Jerusalemské vlastní vinou křesťanů záhy počalo se rozpadávati. K upevnění jeho zamýšlel německý císař Konrád III. spolu s francouzským králem, Ludvíkem VII., podniknouti druhé tažení křížové. K vojsku císaře Konráda připojil se r. 1147 i kníže Vladislav se svým vojskem, avšak nedospěl ani cíle výpravy, Svaté země. V nepřítomnosti Vladislavově počali se mnozí Přemyslovci pokoušeti o trůn knížecí. Proto Vladislav byl nucen vojsko své opustiti a domů se vrátiti. Tu pak po delší dobu bylo Vladislavovi napínati všechny síly své, aby zemi Českou přivedl zase do pořádku. České vojsko ve Svaté zemi, jež svěřil Vladislav pod ochranu krále francouzského, většinou pohynulo.

Záhy na to stala se změna na trůně německém. Císař Konrád III. r. 1152 zemřel a císařem německým stal se Fridrich, řečený Barbarossa, t. j. Rudovous, jeden z vynikajících císařů německých. Vladislav II. však již na počátku měl s ním spor. Zmocnil se totiž císař bezprávně Hořejší Lužice, která patřila k Čechám, což nemohlo býti knížeti českému vhod. Spor ten však byl uklizen bez boje. Roku 1156 strojil se Fridrich Barbarossa podniknouti válečnou výpravu do Itálie na pokoření hrdého Milánu. Potřeboval tu pomoci. Proto Vladislavovi nejen vrátil Hořejší Lužici, ale slíbil mu i titul královský a to nejen pro osobu jeho, nýbrž dědičně, bude-li mu pomáhati ve válce. Vladislav byl ochoten vypraviti se s ním do Itálie. Aby však mohl svolati vojsko na výpravu tu, bylo potřebí souhlasu českého sněmu. Sněm nevida prospěchu pro Čechy ve výpravě té ve prospěch cizího mocnáře podnikané, nepovolil peněz na vojsko. Vladislavovi nezbývalo než na vlastní útraty najmouti bojovníky. Okolo 10.000 bojovníků shromáždil a vytáhl s nimi do Itálie na pomoc německému císaři. Za tuto ochotu byla mu dne 11. ledna 1158 slavně propůjčena slíbená koruna královská. V listině na to dne 18. ledna téhož roku vydané přiznal se císař Fridrich, že slavné pocty té královské dostává se nejen Vladislavovi, ale i všem jeho nástupcům budoucím na věky za věrné a důležité služby, jež Vladislav a všechen národ říši činili.

Na počátku měsíce června vypravil se král Vladislav s vojskem svým Tyrolskem do Itálie. Byl tam dříve nežli sám císař. Čechové na tomto tažení udatenstvím a hrdinností nejen oslavili jméno české, ale rozhodli i válku ve prospěch císařův. Tak zejména neváhali dne 23. července r.1158 vrhnouti se v dravý proud rozvodněné řeky Addy a přeplaviti se na protější břeh. Statečný rytíř český Odolen, syn Střížův, provázen jsa dvěma soudruhy, směle se vrhl v rozkacené vlny. Chvílemi již již se zdálo, že zaplatí odvahu svou životem, ale na konec přece stanul na břehu protějším. To vida Vladislav král kázal udeřiti v bubny a prohlásiv: ,,Co ti dovedli, všem dokázati sluší," dal všemu vojsku rozkaz, by následovalo příkladu Odolenova.

Ač mnozí bojovníci čeští zahynuli ve vlnách dravých, přece tím učiněn byl rozhodný, prospěšný krok k vítězství. Toho se Milánští nenadáli. Němci, vidouce hrdinné Čechy, divili se odvážnému činu jejich. Však i před Milánem ukázali Čechové, co zmůže jejich paže. Sám král Vladislav kopím probodl vůdce milánského Dacia a také zprostředkoval Milaňanům mír u císaře.

Když mír ten oslavován slavnými bohoslužbami, tu císař Fridrich za přítomnosti všech knížat světských i duchovních sám vstavil králi Vladislavovi na hlavu drahocennou korunu, již před tím nedávno obdržel darem od anglického krále. Mnohou kořist, i hojné a vzácné dary odnášeli čeští hrdinové, vracejíce se na podzim r. 1158 do své vlasti. Ještě několikrát potom Vladislav pomáhal císaři Fridrichovi v bojích jeho v Itálii.

Za nedlouho naskytla se králi českému nová příležitost oslaviti jméno české. Dva uherští královici, z nichž jeden zval se Štěpánem III. a druhý Štěpánem IV., svářili se o trůn uherský. Štěpánovi IV. pomáhal císař řecký, soupeři jeho chtěl pomoci král český. Avšak sněm český nepovolil zase králi svému ani peněz ani hotovosti vojenské. Nezbývalo tedy Vladislavovi než opět na svůj peníz najati bojovníky a táhnouti do Uher. Sotva však Řekové slyšeli, že Čechové se blíží, prchli a všecko velkolepé ležení zůstavili Čechům v plen. I byl Štěpán III. dosazen na trůn uherský jen z vůle a moci krále českého.

Ač slavnými skutky těmi válečnými oslaveno bylo jméno české i daleko za hranicemi, přece červ dávných svárů domácích neustával hlodati v samém rodě knížecím. Zejména kněžic Soběslav stál o trůn. R. 1161 podařilo se mu zmocniti se Olomouce a odtud chtěl opanovati celé království. Vladislav však zbavil se ho ne sice tak vojenskou mocí jako lstí.

Aby konečně vzpourám a rozbrojům těm domácím učiněna byla přítrž, snažil se i král Vladislav založiti nástupnictví na trůn dle prvorozenství. To ovšem nebylo vhod ani Přemyslovcům četně rozvětveným, ani šlechtě, která chtěla i dále voliti panovníka dle vůle své a nepřála si míti ve příčině té pevného řádu.

Ku konci života znepřátelil se král Vladislav s Fridrichem Barbarossou. Ten zapomenul se ve hněvu tak, že přestal i pamětliv býti vzácných a velikých služeb od českého krále prokázaných a podporoval proti němu i jeho protivníky. Všechno to nemálo rmoutilo krále Vladislava. I umínil si, že vzdá se vladaření a na trůn dosadí nejstaršího syna svého Fridricha. A také tak učinil r. 1173 po 33letém kralování. Stavové čeští před Vladislavem slibovali novému králi poslušnost a oddanost.

Ostatek života svého chtěl Vladislav ztráviti v zátiší Strahovského kláštera, který založil pro zánovní řád premonstrátský. Řádu tohoto horlivým šiřitelem byl zvláště Vladislavův důvěrník, Jindřich Zdík, jenž seznav řeholi tu v cizině, sám do ní vstoupil. Po čase některém odebral se však Vladislav král do ciziny, kde po několika měsících zemřel.

Vladislav II.

Devatenáctý Přemyslovec a v pořadí druhý český král. Zlatý diadém, jenž kdysi věnčil hlavu jeho děda Vratislava, získal Vladislav s odstupem 66 let, r. 1158. Byl synem Vladislava I. Na trůn nastoupil podle všeho teprve po třicítce (o jeho věku nejsou přesné zprávy). Vládl v 1. 1140-1172. Poté rezignoval ve prospěch svého syna Friedricha (Bedřicha). Tento tah, jímž se pokusil vyhnout domácí volbě nástupce i předběžnému souhlasu císaře Friedricha Barbarossy, měl katastrofální následky: na zbývající čtvrtstoletí 12. věku uvedl stát do strašlivých mocenských zmatků. Sám Vladislav musel po vládě více než třicetileté, ne neslavné a bezvýznamné, odejít do vyhnanství, kde počátkem r. 1174 zemřel. Za svého panování se r. 1147 zúčastnil druhé křížové výpravy, r. 1158 přispělo statečné české vojsko, osobně vedené Vladislavem, k vítězství císaře Barbarossy v jeho italském tažení proti Milánu. Podíl Čechů na tomto úspěchu byl bez nadsázky rozhodující. Však také odměna za pomoc - královská koruna, byla českému panovníkovi pro jistotu udělena už předem (1158). Ač král Vladislav dosáhl za své dlouhé panovnické éry mnoha úspěchů, všechen vnější lesk moci nemohl skrýt vnitřní slabost tehdejší politiky přemyslovského státu. Přeochotný král pomáhal totiž svými činy upevňovat spíš pozici Barbarossovu než svou. Vymstilo se to pak při první příležitosti... Vladislav II. byl dvakrát ženat, nejprve s Gertrudou z Babenberku (zemř. 1150), přičemž ze čtyř dětí v prvním manželství zasáhl později do dějin především Bedřich (Friedrich). Se svou druhou ženou, královnou Juditou, měl Vladislav tři potomky - Vladislav Jindřich byl krátký čas knížetem, poté moravským markrabětem, Přemysl Otakar I. se posléze stal prvním českým dědičným králem.

Prosazování církevního reformního programu v českých zemích

Návštěva papežského legáta

Legát Guido nepřijel do Čech pouze proto, aby urovnal konflikt mezi Jindřichem Zdíkem a moravskými knížaty, ale také aby prosadil v českých zemích reformní požadavky týkající se církevní kázně, života duchovních a církevní správy. Především šlo o důsledné dodržování celibátu, kanonickou volbu představených církevních institucí, respektování požadavků na svěcení duchovních a též o ustálení farních obvodů. V českých zemích byla v té době zcela běžná manželství duchovních, někteří církevní hodnostáři neměli ani potřebné svěcení. Guidova snaha o nápravu postihla tehdy většinu církevních institucí:V pražské kapitule byl sesazen samotný probošt, protože byl laik a ženatý. Děkan téže kapituly byl sice kněz, ale měl tři manželky, a ještě byl poskvrněn simonií. Stejně tak mezi kanovníky byli ženatí laikové. Ve vyšehradské kapitule byl rovněž sesazen probošt, neboť byl ženatý laik a žena byla navíc podruhé vdaná. V olomoucké kapitule byl sesazen děkan s dalším kanovníkem pro nemravnost. Podobné nedostatky zjistil legát i v jiných církevních institucích. Mezi jiným musel napravovat nekanonické obsazení opatských úřadů. České prostředí si teprve zvykalo na nové požadavky a do prosazení církevně kanonických zásad v českých zemích bylo ještě daleko. Značný podíl na něm měl ovšem olomoucký biskup.

Organizace církevní správy na Moravě

Je zřejmé, že olomoucký biskup Jindřich Zdík, kdysi opora knížete Soběslava na Moravě, se rychle přizpůsobil nové situaci a zaujal odpovídající postavení na Vladislavově dvoře, včetně vlivu na vládnoucího knížete. Totoho vlivu hodlal využít pro své záměry na posílení postavení církve v českých zemích a na dosažení nezávislosti církevní moci na moci světské.

Jindřich Zdík se zřejmě již za svých studií v západní Evropě ztotožnil s církevním reformním programem, jehož cílem bylo vymanění církve ze světské moci. Jeho nositeli byly především nové církevní řády cisterciáků a premonstrátů. Těchto myšlenek se nevzdával ani za svého působení v olomouckém biskupství, zvláště když morální stav církve byl tehdy nevalný a její politický význam v českých zemích nepatrný. V prvním období svého úřadu, za vlády Soběslava I., se soustředil hlavně na organizaci církevní správy a posílení postavení církve na Moravě. V těchto snahách byl podporován také českým knížetem.

Vladislav II. o cíli církevní reformy příliš nepřemýšlel, zato si od posílení moravské církve a postavení sobě oddaného biskupa sliboval omezení moci údělných knížat.

Když biskupovy snahy narazily na odpor moravských knížat, řešil situaci odchodem ze země a delším pobytem na jeruzalémské pouti.

Příchod reformních řádů

Za téměř ročního pobytu v Jeruzalémě zaujala Jindřicha Zdíka reformní řehole sv. Augustina, podle níž se spravovali řeholní kanovníci Božího hrobu, u nichž Jindřich Zdík v Jeruzalémě žil. Tato řehole vycházela z učení sv. Augustina. Augustin (354-430), biskup v Hippo Regius v severoafrické Numidii, tvůrce prvního uceleného filozoficko-teologického systému, doporučoval společný život kněží, podobný životu klášternímu - společné bydlení, stravování a příjmy kanovníků. Obvykle byla s řeholí sv. Augustina spojena přísná askeze, zákaz mluvení, úplné odřeknutí se masitých pokrmů a fyzická práce. Řehole se šířila především ve světských kapitulách a v nových speciálně zakládaných kanoniích.

Augustiniánské řeholi se v Jeruzalémě podrobil také Jindřich Zdík. Zásady společného života se pokusil zavést i ve své biskupské kapitule v Olomouci. Vlastní augustiniáni kanovníci však přišli do českých zemí až ve 14. století.

Podle sídla prvního konventu v odlehlém údolí Prémontré u Lao-nu se členové tohoto řádu nazývají premonstráti. Jako řeholní kněží se premonstráti neuzavírali za klášterními zdmi, ale působili v praktické církevní správě.

Od potvrzení papežem v roce 1126 se premonstrátský řád rychle šířil a pronikal do jednotlivých evropských zemí.

Do českých zemí přišli premonstráti na počátku čtyřicátých let 12. století zásluhou olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. První krok k založení reformního kláštera učinil Jindřich Zdík nedlouho po návratu z Jeruzaléma. Jeho plán podpořil kníže Soběslav I. i pražský biskup Jan. Smrt Janova, a hlavně Soběslavova, provedení plánu zdržela. Zdík však pro svůj záměr brzy získal knížete Vladislava II. a kněžnu Gertrudu, i nového pražského biskupa Otu. Ti rozšířili původní nadaci a ještě v roce 1140 mohl být v lese nedaleko Pražského hradu na vrchu Strahově založen nový klášter. Byl pojmenován Mons Sión. Mniši, kteří byli tehdy do kláštera uvedeni, se měli řídit řeholí sv. Augustina. Když však Zdík zanedlouho poznal premonstrátský řád, rozhodl se uvést do strahovského kláštera premonstráty.

Postupně byly zakládány další premonstrátské kanonie, často ve starších klášterech benediktinských, z nichž byli benediktini vykázáni.

Souběžně s mužskými premonstrátskými konventy byly zakládány také kanonie premonstrátek. Ty zprvu tvořily dvojkláštery s konventy mužskými. Organizační propojení mužských a ženských kanonií zůstalo zachováno i po roce 1140, kdy bylo od dvojklášterů upuštěno. V Čechách založil první kanonii premonstrátek opět Vladislav II. s Gertrudou v letech 1144-1145 v Doksanech. Kanovnice byly povolány z porýnského Dunnwaldu, kánonie byla podřízena strahovským opatům. Jako knížecí založení byla štědře podporována panovníky i biskupy. Vladislav II. po Gertrudině smrti svěřil doksanským kanovnicím i výchovu dcery Anežky. Ta se později stala abatyší v benediktinském klášteře sv. Jiří.

V téže době jako premonstráti pronikal do českých zemí také další reformovaný řád, cisterciáci. Cisterciácký řád vznikl na konci 11. století. V roce 1098 reformní benediktinští mniši z Molesme (v diecézi Langres ve Francii) odešli pod vedením opata Roberta do Burgundska a na darovaných pozemcích založili nový klášter. Ten byl později pojmenován Citeaux (latinsky Cistercium). Měla v něm být důsledně dodržována původní řehole sv. Benedikta. Postupně byla doplněna o některá další ustanovení. Mniši měli zachovávat apoštolskou chudobu, oddávat se kontemplaci a fyzické práci. Vyšší vzdělání řád zpočátku odmítal.

Cisterciácké kláštery měly být zakládány v neosídlených oblastech a mniši spolu s laickými bratry měli kultivovat půdu a z vlastního hospodářství zajistit soběstačnost kláštera. Tak cisterciácké kláštery přispívaly ke kolonizaci do té doby nevyužívaných území. Na rozdíl od benediktinských klášterů postavených většinou na vyvýšených místech byly cisterciácké kláštery zakládány v odlehlých údolích, v bezprostřední blízkosti vodního toku, který využívali také v klášterním hospodářství.

Zároveň se měnil i přístup cisterciáků ke vzdělání. Ačkoli ve 12. století se cisterciáčtí mniši směli věnovat vyššímu studiu pouze se souhlasem generální kapituly, přibývalo vzdělaných cisterciáků, z nichž mnozí zastávali vysoká místa v církevní správě.

Do Čech přišli první cisterciáci ve čtyřicátých letech 12. století. Zásluhu na jejich uvedení do země měl opět olomoucký biskup Jindřich Zdík. V roce 1142 byl založen první cisterciácký klášter v Sedlci.

S příchodem nových řádů za vlády Vladislava II. výrazně vzrostl počet klášterů v českých zemích, i když zde klášterní síť zdaleka nedosahovala hustoty klášterů v západní Evropě. Zatímco na počátku Vladislavovy vlády bylo v českých zemích 11 klášterů, na jejím konci dosáhl počet mužských i ženských klášterů všech řádů počtu 23. V této souvislosti není podstatné, zda byl zakladatelem panovník nebo některý z českých velmožů. Vladislav II. se zakládáním klášterů, zvláště v západních Čechách, pokoušel čelit rostoucí moci velmožských rodů.

Počátek církevních imunit

Návštěva papežského legáta byla povzbuzením pro olomouckého biskupa v jeho emancipačním úsilí. Když v dubnu 1144 odjel na říšský sněm do Bamberka, vymohl si od římskoněmeckého krále Konráda III. vydání zvláštního privilegia. To mu potvrzovalo držbu hradu Podivína, o nějž vedli olomoučtí biskupové spory s pražskými od dob biskupa Jaromíra, a navíc udělovalo právo razit v Podivíně mince. Především však obsahovalo vynětí biskupových poddaných ze světské pravomoci a jejich podřízení pouze biskupovi. Bylo to vůbec první imunitní privilegium vydané pro české země.

Práva obsažená v privilegiu narazila na odpor moravských údělných knížat. Opět hrozil ozbrojený konflikt. S Otou Olomouckým se podařilo vzájemné vztahy urovnat, nikoli však s Konrádem Znojemským. Proti Zdíkovi navíc podněcovali moravská knížata církevní hodnostáři sesazení papežským legátem, neboť vesměs považovali Zdíka za iniciátora legátova zakročení. Otevřené nepřátelství propuklo na počátku roku 1145. Když se Jindřich Zdík v doprovodu olomouckého knížete Oty vydal na cestu do Říma, kde měl jednat o církevních záležitostech, a nocoval na svém dvoře Jaroměřicích nedaleko zemské brány, Konrád Znojemský, Vratislav Brněnský, bratr Vladislava II. Děpolt, někteří velmoži a sesazení probošti pražské a vyšehradské kapituly se svou čeledí v noci dvorec přepadli. Biskup, jen náhodou varován, sotva stačil utéci přes plot do houští za statkem, kde se do rána skrýval. Druhého dne ho jeden z jeho poddaných vyvezl v selských šatech s nohama zabalenýma v seně na mezkovi závějemi ze země a dopravil ho do Litomyšle. Odtud ho již odvezl kníže Vladislav s vojenským doprovodem do Prahy.

Útok proti biskupovi byl potrestán papežskou klatbou. Její provedení svěřil papež Evžen III. Vladislavovi. Takovýto trest byl pro útočníky překvapením. Většina z nich řešila situaci pokáním. Děpolt musel odejít na pouť do Říma, kde byl zbaven klatby. Vratislav byl raněn mrtvicí, a mohl proto jen litovat svého činu. Pouze Konrád prohlásil klatbu za neplatnou a našel i některé kněze, kteří přes papežský zákaz vykonávali v jeho údělu bohoslužby. Neodolal však útoku Vladislava II. v následujícím roce. Jeho úděl byl vypleněn. Když Vladislavovo vojsko obléhalo hrad Znojmo, podařilo se Konrádovi utéci k římskoněmeckému králi Konrádovi III. Na jeho přímluvu udělil Vladislav II. Konrádovi Znojemskému milost a dovolil mu vrátit se do svého údělu.

JEDINEČNÝM TECHNICKÝM DÍLEM z posledních let vlády krále Vladislava se stala výstavba prvního kamenného mostu na našem území, tzv. Juditina. Na rozdíl od evropského jihu (Itálie) se tenkrát ještě ve vnitrozemí kontinentu mosty z kamene takřka nestavěly. Prakticky nebylo nikoho, kdo by náročné práci na vodě rozuměl. Ve střední Evropě měla kamenné mosty, pokud známo, jen dvě města: Řezno a Wurzburk. Praha ten svůj získala v nepatrném časovém odstupu. Byl náhradou za letitou dřevěnou konstrukci, kterou strhla povodeň, a podnět uzrál nepochybně v hlavě krále či biskupa, když v Itálii a na Dunaji v Řezně uviděli existující předlohy. Řízení stavby bylo pochopitelně svěřeno cizinci, pro nás už anonymnímu vlašskému staviteli, který si z vlasti přizval skupinu kameníků a specialistů, jistě však zaměstnal i početné domácí síly. Štědrou mecenáškou a ochránkyní díla se stala zejména druhá Vladislavova manželka, královna Judita. Most vyrostl k roku 1172, o pouhých pár metrů níž, než se dnes vypíná Karlův. Na obou březích po něm do dnešních dnů zůstaly viditelné stopy. Na levém klenební oblouky a kus vozovky ve sklepě a přízemí domu č. 5 v Lužické ulici, také však mostecká věž. Na pravém, staroměstském břehu, byla kdysi věž včleněna do hmoty Křižovnického kláštera a se stavbou téměř splynula. Neumíme se už divit, ale faktem zůstává, že Juditin most byl ve své době špičkovou architekturou. Na více než dvaceti mocných pilířích z ručně tesaných opukových kvádrů držely mostní oblouky silnici kvádrů, pospojovaných železnými kramlemi. Vnitřek pilíře byl vyzděn opukou. Toto vše musili budovatelé Juditina mostu opakovat více než dvacetkrát. Teprve když vyhnali opěrný systém do patřičné výše, pustili se do kleneb. Dochovala se zpráva, podle které byl Juditin most hotov za pouhé tři roky! Zakládá-li se na pravdě, je lekcí i pro stavbaře současnosti. Ti by asi se vši svou technikou a mechanizací rychleji vltavské břehy nepropojili. Jenže - informace starého pramene nepůsobí příliš věrohodně. Vždyť pozdější Karlův most se stavěl přes půl století! A když po sto sedmdesáti letech provozu se Juditin most probořil, nenapravitelně poškozen velkou vodou, trvalo prý Matyášovi z Arrasu osm roků, než odklidil trosky z řečiště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama