Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Karel IV. z pohledu duchovních souvislostí 2

10. července 2016 v 8:48 |  História
Když zemřel, bylo mu dvaašedesát let. Necítil se zdráv, ale ani starý. Smrt k němu přišla nečekaně, v podobě zápalu plic, který byl důsledkem úrazu při pádu z koně. Když užaslí členové rodiny povstali od úmrtního lože, sotva si uvědomili, že v dějinách země právě končí jedna velká éra. Naopak, téměř všichni byli přesvědčeni, že vše podstatné je nastaveno tak dobře, že život bude vypadat přibližně stejně jako dosud.


Císařovo tělo nabalzamovali a oblečené do mnišského hábitu, jak si mrtvý přál, na jedenáct dnů vystavili v Starém královském paláci na Pražském hradě, obklopené českými korunovačními klenoty a ostatky svatých. Pak přišly smuteční obřady, které zabraly šest dní: průvod s Karlovým tělem prošel po královské cestě z Hradu na Staroměstské náměstí dál na Vyšehrad a potom zpět. Šlo v něm na sedm tisíc lidí, hlavně šlechticů, ale nechyběl nikdo, kdo měl v Čechách vlivné postavení. Vlastní pohřební obřad pak proběhl ve Svatovítském chrámu. Slova, která by jindy byla považovaná za patetická, tentokrát přiléhala k situaci. Kardinál Jan Očko z Vlašimi císaře nazval "druhým Konstantinem", učený Vojtěch Raňků z Ježova o něm mluvil jako o "podmaniteli světa" a také, vůbec prvně, jako o "otci vlasti". Do hrobky pod katedrálou byl ukládán panovník, o kterém byli jeho současníci přesvědčeni, že je největším, jakého země do té doby měla.

Král z Boží milosti

Pokud hleděli do budoucnosti celkem bez obav, bylo to asi tím nejlepším potvrzením jeho velikosti. Zdáli se silní, jako býval on. Od jeho syna Václava očekávali, že si bude počínat tak jako před ním otec. Měl k tomu všechny předpoklady: bylo mu necelých osmnáct, právě tolik, jako Karlovi, když kdysi přišel do českých zemí; otcovská podpora byla navíc nesrovnatelná. Císař svého nejstaršího syna předurčil k vládě už jako malé dítě, českým králem ho dal korunovat ve věku dvou a půl let, což do té doby české země nezažily; objevily se dokonce obavy ze znevážení královského úřadu. Pak však bral Karel syna všude s sebou, stavěl ho lidem na oči jako příštího vladaře, aby si na něj zvykli - což se podařilo; zvykli si nejen oni, ale i Václav.Snad až moc: vypěstoval si názor, že je k vládnutí vyvolen do té míry, že o naplnění svého poslání nemusí usilovat konkrétními činy. Všechno obstará sám majestát, před kterým se lidé budou rozestupovat, tak jako je tisíckrát viděl rozestupovat se před otcem on. Žádný z konfliktů, které Václav později prožíval, jej z jeho omylu nevyvedl. Naopak, když jako panovník začal narážet na odlišné vůle cizích vysokých šlechticů a prelátů, vypěstoval si v sobě pocit ohrožení nepřáteli - a jak to bývá, právě tímto způsobem si skutečné a konkrétní nepřátele začal tvořit.

Ti, kdo znali Václavova mrtvého otce, byli překvapeni, když zjistili, jak povinnost vládnout syna zaskočila. Chyběli mu právě ty vlastnosti, které Karel považoval pro vládnutí za nezbytné a které tvořily celý jeho hodnotový systém. V první řadě představa o tom, jak chápat a od čeho odvozovat panovnickou moc, a vlastně vůbec lidskou roli ve světě.

Karel kdysi napsal: "Tím více pak vidíme sami sebe jako dlužníka a služebníka Boží dobroty, čím více cítíme, že všechna tato i jiná dobrodiní nám Bůh prokazuje ze své laskavosti a ne podle našich zásluh." Podle této filozofie mělo být "motorem" života něco úplně jiného než pozemská ctižádost, snaha o vlastní prosazení. Nebylo sporu o tom, že Karel si uměl vychutnat vladařskou pompu i moc, jeho královská gesta byla plná vnitřní jistoty. S tím, zda a jakou k němu pociťovat úctu, si jeho současníci nelámali hlavy, neboť se jim před ním klonily samy. Zároveň však pod všemi těmito vnějšími a nespornými atributy moci Karel zůstával mužem vnímajícím své postavení jako nejednoznačné, nejisté, závislé na tom, co nazýval Boží Vůlí a milostí. Úřad, který mu Bůh kdysi seslal, může mu kdykoli odejmout.

Toto každý den připomínané přesvědčení nezbavovalo Karla životní síly, naopak mu ji dodávalo. Kdykoli se měl odhodlat k významnému činu, záleželo mu na tom, aby dopředu daný Božský záměr rozpoznal. Pak, když dospěl k závěru, že se mu to podařilo, získala jeho rozhodnutí onu proslulou jistotu, tak odlišnou od lidské pýchy a ostatních pozemských modelů myšlení: Nejsem to já, který ve skutečnosti jedná. Mými ústy a činy promlouvá Bůh. Klaňte se Bohu.

Vládl jako světec, oproštěný od svodů materiálního světa. Byl věrný svým manželkám, což byla věc v jeho době u člověka tohoto postavení nevídaná. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi o tom nad jeho rakví promluvil zvláštně: "Manželství dodržoval tak čistě a pevně, že jej nemohl nikdo přemoci." Byl si jist, že na něj po smrti čeká věčný život na nebesích, a už o své pozemské existenci mluvil jako o podvojném životě. Přirovnal ho k situaci člověka, který si prohlíží tvář v zrcadle. Zdánlivě jsou oba ty obličeje stejné, a přece je mezi nimi nekonečný rozdíl: jen jeden je doopravdy živý, zatímco druhý je pouhým odrazem. Stejně se to podle císaře mělo i s poměrem duchovního a materiálního života: ten první byl jediný, o který doopravdy šlo.

Karel svůj úřad splnil bezezbytku. Od svého nástupu až do smrti roku 1378 vybudoval dílo, na jehož základech mohl pak další příchozí pokračovatel, služebník Boží, stejný jako sám Karel - pozemskou říši Světla a míru dobudovat. Tato dostavba zůstává však již více než 6 století nedokončenou.

Karel IV. hluboce věřící vladař

Filozof William Ockham ho jednou nazval ironicky "popským králem"; pravda však byla, že zmnožit tak rychle a v takové míře pozemské statky umožnilo Karlovi právě jeho nadpozemské založení. Nebudoval imperiální říši, jako o pár století později na skoro stejném území Habsburkové. Říše pro něj nebyla cílem, ale prostředkem k nalezení smyslu, který ležel mimo tento svět. Když zrovna nemusel vládnout a mohl se obléci, jak chtěl, vzal na sebe mnišskou kutnu. Dál od pozemského už se nešlo dostat. I jeho Vlastní životopis je dílem napůl filozofa, napůl světce, v žádném případě nešlo o státnické vzpomínání. Říše byla prostředkem, jak přivést k nalezení životního smyslu co nejvíce lidí. Z tohoto hlediska fakt, že císaře jeho dílo přežilo jen o pár let, nelze nazvat historickou tragédií. Za říši Karel nepovažoval to, co jde najít na mapě, zajímala ho "říše" neviditelná.

Jeho nejstarší syn a následník na královském i císařském trůně Václav IV. se v tomto ohledu jeho pokračovatelem nestal. Transcendentní rozměr se do jeho vlády nikdy nedostal. Ve snaze nalézt oporu a náhradu za spoluvládnoucího Boha se Václav rozhodl hledat pomoc na zemi: dějiny jeho vlády jsou dějinami různých závislostí na nekonečných proudech rádců, kteří zavlekli jeho politiku do pragmatické každodennosti. Propad královské autority během necelého půlstoletí Václavovy vlády v očích mnohých tuto autoritu vlastně vymazal.

Musel to být pro Karla zvláštní pocit, odevzdávat zemi a moc právě tomuto člověku. Pokud císaři pomyšlení na budoucnost něco usnadňovalo, pak to byla opět jedině jeho víra: Bůh nakonec se vším a se všemi naloží, jak bude chtít, hrozit se budoucnosti je pošetilé, od toho tady člověk není.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama