Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Vládce snů - vzestup z úrovní temnoty a beznaděje - 5.část

3. února 2016 v 8:00 |  Český inštitút
Velký zlom. Když Tobiáš pozoroval snahy o znovuvybudování obyvatelných příbytků, všiml si jednoho muže, který se choval jinak než ostatní. Nestavěl nic a ani ostatním neškodil, místo toho putoval mezi jednotlivými hloučky chatrčí a promlouval k lidem. Tobiáš se vydal blíže poslechnout si, o čem hovoří. Onen muž sem očividně patřil, nebyl to tedy nikdo z vyšších úrovní, ale svým zjevem vyhlížel o něco čistší než ostatní.


Když byl Tobiáš v doslechu, zjistil, že se muž snaží přimět ostatní k obraně. Lidí v údolí bylo sice méně než vojáků v každé z obou hradních posádek, ale pokud počkají, až se obě vojska v příští bitvě vyčerpají, mohou je přemoci a vyhnat z údolí. Pak tu budou moci žít v o něco snesitelnějších podmínkách. Jak to tak ale vypadalo, lidé ho sice vyslechli, ale když přišla řeč na to, že se musí spojit s ostatními obyvateli údolí a držet při sobě, vždy se s nechutí odvrátili. Jejich vzájemná zášť byla silnější než vidina svobodnějšího života bez místních soupeřících vládců.

Tobiáš se rozhodl tomu muži pomoci, vždyť kdyby se to podařilo, zjistili by snad tito lidé, že vzájemná pomoc a spolupráce je mnohem lepší než zášť a vzájemné zlomyslnosti. Počkal, až bude onen putující muž o samotě v půli cesty mezi jednotlivými osadami, zjevil se mu a oslovil ho. Řekl muži, že by je rád podpořil a pomohl jim zbavit se bezohledných vládců. Ten nadšeně souhlasil. Pověděl Tobiášovi, že se jmenuje Antonín a že se o sjednocení lidu snaží již několik cyklů, jak tady nazývali období mezi jednotlivými boji. Zatím ale neměl nejmenšího úspěchu.

Došli do jedné z osad a promluvili k lidem společně. Z Tobiáše, který zůstal viditelný pro všechny, vyzařovala taková podporující síla, že naslouchající lidé začali konečně po všech těch staletích uvažovat jinak než doposud. Již jim myšlenka vzájemné spolupráce nepřipadala tak nereálná, a někteří se k nim dokonce přidali a putovali s nimi od osady k osadě. Postupně se k nim přidávali další a další, které vidina neustálého stavění nových obydlí ze starých trosek nijak netěšila a měli odvahu se postavit na odpor. Trvalo to dlouho, mnoho týdnů, ale nakonec se úspěch dostavil. Když se již odhodlala většina, přidal se k nim najednou i zbytek obyvatel.

Však také již bylo na čase. Opět zazněly rohy a z hradů vyrazila dvě vojska proti sobě. Cestou ničila veškeré rozestavěné i hotové domy. Bitva, která následovala, byla stejně krutá jako ty dřívější. Když bylo dobojováno a obě posekané armády se měly začít stahovat zpět, zavelel Tobiáš s Antonínem k útoku. Nikdo se ale nepohnul. Což se jim do srdcí opět vkradla vzájemná nenávist? Nebo je opustila odvaha? Tobiáš s Antonínem se snažili, ale s davem nepohnuli. Obě armády zatím shromažďovaly své raněné a brzy se vrátí do svých hradů. Jestli se lidé nepohnou, vše bude pro tentokrát ztraceno.

V tom se mezi nimi objevil jakýsi zářící zjev. Tobiáš, Antonín a ostatní s ohromením pozorovali rytíře, pocházejícího zřejmě z některé velmi vysoké úrovně. Jeho zářící zjev plný síly a důstojnosti na ně působil velikým dojmem. Tobiáš si všiml, že má na hrudním pancíři vyobrazen erb s mečem, štítem a krásnou, jakoby živoucí, růží. Tento vznešený rytíř se obrátil na shromážděné lidi a promluvil k nim slovy, která všem dodala odvahu a odhodlání. Pak rytíř vytasil zářící meč a zavelel k útoku. "Čest a spravedlnost!"

Poslechli všichni do jednoho. Lidé zaútočili na oslabené soupeřící armády. Ani jeden z hradních pánů to nečekal a jejich vyčerpaní vojáci se nezmohli na účinnější odpor. Brzy bylo po všem. Tobiáš promluvil s rytířem, který jim přišel na pomoc. Dozvěděl se, že se jmenuje Tomáš a byl sem poslán ku pomoci, aby naděje na probuzení nezhasla pro ty, kteří měli šanci odsud odejít. Po té Tobiášovi požehnal a odešel opět pryč. Jeho úkol zde byl splněn, kdežto Tobiášův stále pokračoval.

Lidé mezitím chtěli hradní pány lynčovat, ale Tobiáš jim to nedovolil. Místo toho věnoval mnoho času tomu, aby v těch dvou probudil něco jiného než zášť. V jednom z nich poznal onoho bývalého vládce snů, se kterým se již několikráte setkal, druhý mu byl neznámý, ale cítil, že k oběma ho něco poutá. Antonín se zatím snažil zabránit tomu, aby ostatní upadli do své bývalé vzájemné nenávisti. Moc se mu to ale nedařilo a ani Tobiáš nebyl o nic úspěšnější. Teď, když hrozba z hradů pominula, nebyli již lidé ochotni překonávat své špatné vlastnosti. Naštěstí mu jeho mistr poslal pomoc. Byli to ti čtyři poražení vládci, které Tobiáš vyvedl z jejich pusté země. Bylo vidět, že od doby, co je neviděl, udělali velký pokrok. Když se radostně přivítali, pustili se ihned do práce a spolu s Antonínem se snažili lidem z údolí zabránit v upadnutí do starých chyb. Šanci měli všichni, jen ji musejí chtít využít.

Hradní pány a jejich vojáky Tobiáš poslal, aby lidem pomohli vybudovat to, co dříve tak snadno ničili. Po nějaké době bylo vše hotovo. Nové domky byly v důsledku působení Tobiáše a jeho pomocníků znatelně úhlednější než ty staré. Bylo ale otázkou, jak dlouho to vydrží, neboť lidé nezadržitelně začali upadat do svých starých chyb. Před hrozbou z hradu se sjednotili, ale vnitřně byli příliš slabí nebo líní, aby si v sobě dokázali udržet to, čeho dosáhli. Nakonec to došlo tak daleko, že se dva nejposedlejší mocí zmocnili hradů a stali se z nich noví vládci údolí. Hradní vojáci je ihned uznali za své pány, bylo jim jedno, že to byli obyčejní lidé z údolí, hlavně že opět budou moci plenit a bojovat.

Svět v údolí se vrátil do svých starých kolejí. Lidé zde znovu selhali a nerozpoznali příležitost, která se jim naskytla. Nebylo ale vše zcela zbytečné, neboť tu zbyla hrstka těch, kteří zůstali při Tobiášovi a jeho druzích. Jeho úkol zde tím skončil. Bývalí hradní páni, kteří spolu po věky bojovali, byli nuceni před záští ostatních odejít z údolí. Šli sami dva, neustále si navzájem spílajíce a obviňujíce se, ale ať již je jejich cesta zavede kamkoliv, budou se muset naučit spolupracovat, nechtějí-li zbytečně trpět. Jejich osud je navzájem svázán a nebude uvolněn, dokud jej neprožijí do poslední nitky.

Tobiášovi se opět o kus poodhrnula páska z očí. Poznal v těch dvou duše, které k němu přišly za jeho života na Zemi jako jeho synové. On v nich nesprávnou výchovou podporoval jejich špatné vlastnosti a nemalou měrou tak přispěl k jejich hlubšímu pádu. Došlo to tak daleko, že začali nenávidět jeden druhého, což pokračovalo neustálým bojem i zde v údolí, kde se dlouho po své pozemské smrti spolu opět setkali. V místním pomocníkovi a iniciátorovi obrany Antonínovi pak Tobiáš poznal onoho člověka, jemuž byl duchovním pomocníkem při svém prvním úkolu po návratu ze země vládců. Obrátili se k údolí zády a odešli pryč. Tobiáš se vrátil do svého domova a čtyři bývalí vládci odvedli Antonína a těch několik probuzených lidí z údolí do úrovně, kde se nachází duchovní škola.

Závěr

Jak se Tobiášova duše stále více očišťovala od nečistot z nevědomosti, jeho duch se stával stále zářivějším a lehčím. Zpočátku pomalu, ale jak se očišťoval, stále rychleji postupoval v rámci úrovně stále výše a vždy při dosažení určité zralosti postoupil do nejbližší vyšší úrovně. Spolu se svým učitelem teď pracovali pod vedením daleko vyšších duchů. Jedním z nich byl i onen rytíř, jmenující se Tomáš. Když se znovu setkali, radostně se pozdravil s ním i s jeho ženou Sárou. Když měli příležitost, vypravovali si navzájem cesty svých životů a Tobiáš byl udiven, jakými podivnými a fantazijními světy musel Tomáš kdysi projít a jaké příhody tam prožil.

Společnou prací pak dokázali otevřít oči mnohým dosud spícím duchům z nízkých úrovní a nasměrovat je na cestu ke Světlu. Přišel i okamžik, kdy se Tobiáš setkal se ženou, jež byla kdysi na Zemi jeho manželkou a které tak ublížil. Byla to nejdojemnější událost jeho života od doby procitnutí. Všichni společně se pak ve vzájemné harmonii a spolupráci stávali stále vznešenějšími a stoupali vzhůru směrem ke svému zářivému domovu, kam se z celého srdce toužili navrátit.

Pokud na své cestě ještě na poslední chvíli nezakolísají, jistě jednou stanou před překrásnou zlatou branou, která se před nimi otevře dokořán a oni budou moci vstoupit do svého pravého domova, do přenádherné říše ducha. Zde se naplní jejich touha, a oni, neomezováni již ničím hmotným, budou konečně moci celou svou bytostí sloužit svému Pánu, Stvořiteli všeho, ve věčných úrovních...

I v těch nejtemnějších temnotách září plamének naděje, ale ne každý ho dokáže uchopit pro svůj vzestup. Ti, jež nedokáží, nebo prostě jen příliš dlouho váhají, navěky zhynou v ohních rozkladu.

Petr Š. z Plzně
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama