Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

O Vltavě

5. dubna 2015 v 8:02 |  Príbehy
Kdysi dávno, kdy bytostní, Boží služebníci, formovali Zemi, aby nachystána mohla poskytnout pozemský domov nám, lidem, na naší pouti Stvořením, bylo již moudře pomýšleno na malý národ, který měl také nalézt své domoviny na jedné z připravovaných částí Země.


Bytostní, kteří chystali kraj pro tento národ, jenž měl ještě za dlouho jako polodivoký kmen přijíti od východu, věděli, že tento národ bude národem, do něhož budou přicházet duchové s opravdu vřelým cítěním, dětsky čistým smýšlením, s touhou tvořit a obdělávat zemi, ale především duchové, kteří ponesou v sobě obzvláště živé a pevné vědění o svém Bohu a Pánu. To vše zvěděli bytostní od Božích poslů, andělů s bělostnými perutěmi, kteří občas snesli se dolů k Zemi, aby přinesli Svatou sílu a záření od Nejvyššího pro požehnanou a budující práci ve hmotě. To obry, kteří se právě chystali tvořit pohoří, velmi rozradostnilo. Dívajíce se do zářivých výšin za světlým poslem, jenž jim přinesl o tom zvěst, hluboce zavzdychali:

"Náš Pán je vskutku nejmilejší. Jak moudře myslí na lidské duchy."

Tu pravil jeden z nich, jenž jmenoval se Ur:

"Hej, bratře, oni budou asi potřebovat zvláště ochrany. Což abychom kolem celé země zvedli pohoří, které nedovolí, aby jejich mír někdo překazil?"

Radostně přikývl Har, starší bratr Ura:

"Máš pravdu, oni budou mírumilovní a dobří, zvedněme tedy již stávající vrchy ještě o kousek výš, ať si každý, kdo by je chtěl někdy rušiti, nejprve rozmyslí, zda bude překračovat námi vytvořené hory."

A hned se pustili radostně do práce. A protože jejich síla byla ohromná a práce byla pro ně sama o sobě hrou, za chvíli, co si domluvili, měli vykonáno. Každý skončil na druhém konci pohoří. Mocnými kroky měřil Ur zemi, aby se posadil vedle Hara, který již odpočíval, a protože potřeboval stále něco tvořit, vytahoval jemně, dá li se to o obru tak povědět, tedy jemně vytahoval malé pohoří, jež bylo obzvlášť rozkošné, a protože bylo vskutku čerstvě tvořené, tu a tam se z něho zakouřilo, to jak země byla ještě horká, a tu a tam udělala se nějaká kupka, taková větší, jako když se nafoukne bublina z mýdla. A než tedy k němu dorazil Ur, bylo pohoří, které my nazýváme dnes Českým středohořím, celé hotové. Radostně mnul si Har své mohutné ruce nad tou krásou a pravil k Urovi:

"Hej bratře, lidé prý budou mnohem menší než my. Nebudou umět létat, jako naši vzdušní bratři, bude jim tedy trvat o mnoho déle, než dorazí od tvého pohoří k mému. Což abychom se zeptali Matky Země, zda pro ně nebude potřeba vytvořit nějakou cestu."

Ale to už před nimi stála nádherná ženská bytost jemné a ušlechtilé postavy, kterou zahaloval modrý šat, překrývaný jemně zeleným průsvitným závojem. Její krásné modré oči zadívaly se na oba bratry a Matka Země pravila:

"To, o čem vy tu teď hovoříte, je již moudře zařízeno, již jsem dala příkaz strážci vod, aby jeden z pramenů přivedl k pohoří, které právě dokončil Ur. Děkuji vám, Ure a Hare, vaše práce bude zde na dlouhá tisíciletí sloužiti lidem a oni v ní budou stále objevovat vaši dovednost a um, jež máte při své síle. Pak bude dík, jež vznese se od nich za to vzhůru ke Stvořiteli, přinášet požehnání i vám ve vaší věrné službě."

Ur a Har nejraději by se roztančili radostí. Jak krásně to pravila jejich Matka Země. Ó, kdyby jen Bůh a Pán chtěl, klidně by zde vystavěli během chvíle vele, ale opravdu velehory, nic, dočista nic by je to neunavilo.

"Ale to by bylo příliš vysoko, a to by zde mohla být pak lidem zima," uvážil pro sebe Har.

Matka Země viděla radost obrů a znala také jejich sílu, která, stala li by se třeba i v radosti na chvíli nekontrolovanou, mohla by způsobit mnoho škody. Proto urychleně poslala oba dobrotivé hromotluky o něco níže, kde ještě mělo přibýti veliké pohoří, a kde tedy bylo dostatek místa pro to, aby se obři přidali k ostatním, kteří zde již pracovali. Jen se ještě ohlédla, jestli Ur a Har jdou správným směrem, a již spěchala za správcem vod, který netrpělivě čekal, aby mohl vypustit moudře a přesně nashromážděné vody. Jemné práce při přípravě koryta řeky zvládnou nyní menší chlapíci, však slíbili, že jen co skončí s korytem budoucího Rýna, hned začnou tady. Krásná práce, rozhlédla se ještě jednou Matka Země po práci Ura a Hara, a lehkým krokem spěchala směrem k pohoří dnešní Šumavy.

Tak uběhlo mnoho, velmi mnoho let. Na území, které se dnes nazývá Čechy, přišel, tak jak bylo předvídáno, národ, jenž se zde usadil a začal zde žít. Vděčně vzhlíželi usměvaví a pracovití lidé ke světlým vůdcům, kteří je vedli moudře a láskyplně k poznání Stvořitele. Národ se rozvíjel, sílil, a kolikráte dokonce získal si věhlas i v okolních zemích. Také se rozrostl, ale pokaždé, když chtěl se už přelíti přes zvýšená pohoří hranic, tu vždy zasáhly paže vyšších pomocníků, věrně plnících příkaz Pánův:

"Hleďte, aby tento národ zůstal mi ve své čistotě věrným a milým. Chraňte jej od velikášské pýchy a ješitnosti jeho okolí!"

Tak bytostné síly světlých pomocníků zařídily vždy, že národ spíše musel snášet tíži poroby a útisku. Tím však uchovávala se v lidech pro ně potřebná pokora a vnitřní houževnatost. A tak i v dobách největší bídy zachovával si tento zvláštní národ, k údivu sousedů i nepřátel, vnitřní sílu, projevujíc ji v denní radosti z pomáhajících maličkostí, které jinak ostatní přehlíželi.

Mnohá tvář, čas od času, zasněně se zadívala k noční obloze, ale hvězdy mlčely a tiše nesly zaslíbení, skryté před poznáním lidí. Jen tušení Svatého příslibu zůstávalo tak ukryto v duších. Národ ve své povaze nesl v jedincích oproti jásavé radosti i tiché zasnění, které přinášelo prohloubení schopnosti naslouchat hlasům z výšin. Toto nesli v sobě mnozí, také spisovatelé a skladatelé - umělci tohoto národa.

A tak také vznikla skladba, která vypráví o naší řece, o Vltavě. Tedy seďte tiše a poslouchejte:

Dlouho je tomu, co proudy řeky Vltavy tryskají a tečou od jihu k severu, aby přes celou zemi nesly poselství jemného, čistě jadrného jihu k obyvatelům severní části země. Aby po celé zemi rozneslo se volání jižního radostného a smísilo se s chladnějším odměřenějším severem.

Miliony let, chvíli co chvíli, tryskají v trvalém rytmu drobné kapičky vody z pramene, o který pečuje jemná víla. Sotva vytrysknou, hned spěchají k sobě, aby pospolu, zesílené v množství, hleděly od prvních chvil pracovat na své cestě. Vskutku, sotva vyskočí z pramínku, hned je neviditelné ruce ženou, aby pracovaly. Tu musí omývat jemné tvářičky smějících se oblázků, anebo zde, v malém zákoutí, shromáždí se kapičky, ztiší se a chvilku počkají, nepřijde li se jich napít stádo srnek z blízkého lesa. Pak se ale rozběhnou rychle z kopce dolů. To to frčí! Skáčou z kamene na kámen a vymílají v nich krásné vzory, češou cestou dlouhé zelené řasy, jež slouží malým vílím dětem za postýlky. Občas se vesele zatočí v zátočině a vystříknou vysoko do vzduchu, jen se kolemjdoucí podiví, jaké to je dnes v potůčku veselí.

Ano, v potůčku; pramínek nám zatím zesílil v potůček, jenž přitahuje k sobě nové a nové bratříčky, spojují se a sílí, až je z potůčku říčka. Ta vesele běží lesem. Část jí jenom tak proběhne vrzavě vyprávějícím hnacím kolem starého mlýna. A sotva kapičky seskáčou z lopatek zpět do vodní pěny, už běží dál. Až les skončí, přeběhne říčka přes louku a pojednou, světe div se, je uprostřed vesnice. Ale je odpoledne a všichni lidé jsou na svých polích a obdělávají půdu. Říčka vyšle část svých kapiček na pomoc vzdušným služebníkům, ti je uchopí a s pomocí sluníčka je vynesou vysoko vzhůru, aby je shromáždili a dohnali až nad kraj, kde už dlouho nepršelo. Zde zvedne se jistě vroucí dík od všech lidí za to, že Stvořitel moudře řídí své služebníky, jež nezapomněli na jejich pole, která již nutně potřebovala vláhy. Ale říčka mezitím, co se zapřemýšlela, již běží opět krajem, skáče přes jezy, jež ji zpomalují v přílišném spěchu, a opatrně se proplétá pod sloupovím lávek a mostků.

Tak přes jeden právě přejíždí české poselstvo. Vidíte tu vznešenost, jež se vznáší nad celým průvodem? To zástupci českých stavů míří za hranice země, aby si zpět vyžádali práva na své vlastenectví. Ó, jistě uspějí. Jako vznešení rytíři sedí statní a zralí mužové na koních, kteří zlatavými hřívami pohupují klidně a mírně do kroku.

Ale to už říčka, nyní již řeka je to, vběhla s večerem do vsi, kde chystají se mladí lidé k muzice. Všude je veselo, i starší a staří se schází, aby si po celodenní práci vesele pospolu zazpívali. Mladí muži chystají si už déle divoký tanec, který dnes bude následovat hned po krásných dívčích zpěvech. A všichni jsou v barevných krojích, jaká krása!

Řeka se ještě zatočila dole pod jezem, ale už slyší jen z dáli znít muziku, jež právě začala hrát. A již je tu tmavý les. Hluboký les. V něm se řece až zatajil dech. Ticho je tu všude, jen vrcholky mohutných stromů šumí a vypravují si mezi sebou, co zažily přes den. Tam, kde se les trochu rozestupuje, je vidět nádherné nebe, plné zářivých hvězd. Tiše stojí na tmavě modrém nebi a měsíc, usmívající se mezi nimi, teď mírně pokývl svou hlavou a volá z výšky:

"Zdráva buď, řeko!"

"I ty, milý měsíčku," zašuměla řeka a hned se ztišila, neboť se přiblížil palouk, na kterém tančí lehounce a vznešeně krásné, jemné vílí panny. Krásné panny, téměř průhledné bytosti, tančí svůj noční tanec, když skončily svou práci na palouku, a rosu, kterou nabíraly opatrně ve studánce, roznesly po květinových kalíšcích, aby tyto mohly vydechovat silněji své vůně. Však se také ze všech dívají tvářičky veselých elfů a tu a tam se dva, tři chytí za své malé ručky, aby také, kousek dál od víl, zkusili si pospolu zaskotačit. Ó jé, to je radosti, ostatní se přidávají a již se vše točí a výská. Však si také všichni věrně splnili svou denní práci a nyní mohou si společně pohrát.

Řeka zašuměla vílám do taktu a už je ztratila z očí. Za chvíli však skončil i les a nyní zvedají se na okolních loukách mlhy. To opět jiné jemné ženské bytosti vlají svými závoji, aby paprsky právě vycházejícího slunce příliš zprudka nenavštívily domečky ještě spících květinových elfů.

"Jak jen je to v přírodě moudře zařízeno," povzdychne si řeka.

"Ale vždyť ty k nám také patříš," volají jemné hlásky, "a také věrně a pilně pracuješ, jako my všichni, služebníci ve Stvoření našeho Pána."

Řeka si ještě nad tou krásou povzdechla, ale už je za zátočinou pod vysokou skálou, na které stojí krásný zámek. Zde právě objevilo se něco zajímavého. To voraři, statní a ošlehaní muži, spouští vory na lesklé tělo řeky. Řeka je celá udivená.

"Co je to?" ptá se.

To jsou přece vory, svázané z kmenů mohutných stromů. A ti muži, moudří a houževnatí, kteří znají odtud každou tvou zátočinu, svezou je daleko, daleko, až do míst, kde čekají již na dřevo pracovité ruce tesařů a truhlářů, aby z něj vytvořily díla, která budou přinášet ostatním lidem radost.

A to byla ale krásná spolupráce s těmi voraři! Jen chvíli nemohla řeka přesně pochopit, co od ní chtějí. Házela vory sem a tam, ale muži se smáli, když voda občas vystříkla a zmáčela někoho z nich. Trpělivě vedli své vory pádly, až řeka poznala, co a jak je třeba, a nejpozorněji, jak jen mohla, nesla je s sebou. Za tu chvíli vyslechla o sobě tolik, tolik moudrého. To starý vorař vyprávěl mladíkovi, jenž jel dnes poprvé, své zkušenosti s řekou. Na celý nový pohádkový příběh by toho bylo, děti.

Ale to už projížděli hlubokým údolím a mohutné zdi hradu, stojícího na vyvýšenině, zdravily řeku i voraře. Voraři zamávali a už byli spolu s proudem za zátočinou a pohled otevírající se do údolí skýtal nové a nové krásy. Mnohokráte zde může člověk jet a stále nová překvapení na něho čekají. To jednou kvetou podél břehů krásné orlíčky, jindy pak se snáší vzduchem pyl ze sosen z lesů.

Řeka nechala voraře za sebou až odpoledne. To museli zastavit.

"Vody je méně," volali, "musíme počkat, až se hladina trochu zvedne."

Řeka se otočila, zamávala vorařům a vyslala prosbu k nebi:

"Vzdušní služebníci, zařiďte to, prosím, aby ti muži mohli brzy dojet. Tesaři a truhláři čekají na dřevo. A na voraře pak čekají doma jejich ženy a děti."

Vzdušní zavolali:

"My víme, řeko, již se žene nad Šumavou bouře, vody bude dost! Jen trpělivost!"

Řeka se šťastně zatočila pod skálou se zámkem Orlíkem a spěchala vděčně dále. Snažila se všude pomáhat, jen co jí síly stačily. Tu otáčela hnacím kolem mlýna, zde opět poháněla přes řemeny celou pilu. Na chvíli zastavila se před jezem, aby ryby měly více času nasbírat potravu. Pak skočila dolů a spěchala kupředu.

Nyní už věděla, že brzy bude v Praze. Zatím však se setmělo a znovu přišla noc. Tiše nesla se řeka krajinou a její hladina odrážela svit hvězd. Radostně pozdravila se s měsíčkem. Ale ten si dnes jejího pozdravu moc nevšímal. Stále hleděl určitým směrem a zdálo se, že by se nejraději vrhl z oblohy na zem.

"Co jen to tam ten měsíc vidí?" divila se řeka. Musela proběhnout ještě několik zátočin. Ale to už k ní volaly vážky:

"Pospěš si, pospěš si, jenom ty můžeš pomoci!"

Napnula všechny své síly, aby již byla u místa, jež jí ukazovaly vážky a světlušky, a kam hleděl také měsíček. A tu to spatřila!

Přes její koryto, tam, kde zrovna se vždy mírnila, aby mohlo se přes ní snadněji, brodili se cizí divocí muži! Vojáci nepřátelské země! Chtěli tajně překonat řeku, aby pak mohli vtrhnout do Prahy a porobit si lid České země!

Brodili se ve zbroji, divoké chocholy míhaly se rudě tmou a jejich pochodně osvětlovaly nyní i lesklá děla, která tlačili přes mělčinu. Řeka spěchala k nim, chtěla je srazit a odnést pryč, daleko pryč, ale neměla dost síly. Vody nebylo v ní tolik, aby zcela prorazila hráz z kmenů, kterou na ní postavili vetřelci. Hlasitě zvolala řeka vzhůru:

"Svatý Bože, pomoz, neboť mně se nedostává sil."

Shůry sneslo se jemné Světlo a jakýsi krásný hlas pravil:

"Nestrachuj se, má Vltavo, pomoc je již blízko!"

Řeka se stačila ještě ohlédnout, viděla, jak i cizí vojáci zahlédli jim neznámé Světlo a zalekli se. Pak se zrychlili ve své práci, aby co nejdříve přebrodili řeku. Ale tu již zde byl silný proud nashromážděný z bouře, jež přehnala se odpoledne nad Šumavou. Silný chlapík. Jen si zavýskl, když uviděl divoké muže. Měsíček mu posvítil.

"A to je pro mě dětská hra," zvolal a vrhl se na pomoc zoufale bojující řece. Jedna vlna, druhá vlna proudu přešla, a když doběhla třetí, která zadívala se cestou trošičku déle na vílí tanec, neměla již co na práci. Vodou se hnaly blýskavé přilbice, zbroj, děla i lidé. V hukotu vody nebylo ani slyšet divokého křiku a ošklivých kleteb poražených.

Za chvíli bylo po všem. Rozbité kusy zbroje i ostatní předměty vyvrhla řeka postupně na břeh, protože jich ve svém korytě nesnesla. Také bezduchá těla vetřelců vynesla v jedné zákrutě na mělčinu, kde je pak ráno našli udivení lidé. Ještě se zatřásla ošklivostí a již do ní vstoupila sestřička Berounka. Obě spěchaly kupředu, neboť začínalo svítat. Právě se řeka provlékla pod krásným, starobylým mostem, když tu vycházející slunce ozářilo Pražský hrad. Pražané na ranní procházce ukazovali si na stříbřitý proud řeky a pravili:

"Podívejte, jak je dnes ta naše Vltava krásná!"

Řeka tiše poděkovala Bohu za všechnu tu dobrotu a nádheru a spěchala dále, aby donesla o tom všem zprávy rybám v moři…

A. S.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama