Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Paní z hradu - 3.část

30. ledna 2015 v 8:01
Únik ze snů zesnulé. Johanka chvilku strnule hleděla na nápis a nechápala, co tím ti lidé myslí. Pak jako by jí to pomalu začalo docházet. Vzpomněla si na svoji dávnou nemoc, těsně před tím, než ji opustili poslední sloužící. Vzpomněla si, jak trpěla bolestmi a velmi vysokými horečkami, než se jí po týdnu udělalo najednou z ničeho nic opět dobře a vzpomněla si i na nádhernou lehkost, kterou i přes celkovou únavu cítila, když uzdravená vstala z lůžka.


Vzpomněla si i na ty nové vynálezy, které lidé používali ve válkách a na podivné bílé čáry pohybující se poslední dobou po obloze. Začala tušit děsivou skutečnost. Ona... ona je... mrtvá?!! Její duše se zachvěla hrůzou a z úst jí vyšel výkřik děsu. Člověk, který stál v boudě nazývané 'POKLADNA' a který o Johance stojící přímo před ním neměl doposud ani tušení, musel zřejmě její hrozný výkřik nějak zaslechnout, protože stál náhle bledý jako stěna přitisknut k protější stěně stavení.

Johanka, s duší zcela sevřenou děsem, utekla do své komnaty a u své skryté truhlice, třesouc se náhlou zimou a hrůzou, zhroutila se na zem. Vždyť ona je již celá staletí mrtvá!! Mrtvá... mrtvááá... znělo jí hlavou znovu a znovu. Zdi komnaty jako by ji náhle hrozily zavalit, jako by náhle ze všech stran zněl výsměšný smích...

Když se trochu vzpamatovala, začala zoufale přemýšlet o svém stavu. Co bude dělat? Vždyť jako mrtvá by zde přece již neměla být!? Něco je hrozně špatně! Celá vyděšená dumala, ale nedokázala na nic přijít. Zdá se, že všechno to její pravidelné odvádění desátků církvi a účast na bohoslužbách byla k ničemu. Vždyť měla být již dávno vykoupena v nebi! Cožpak to bylo celé jen podvod a nic mimo hmotu není? Ale ne, vždyť ona je mrtvá, a přesto žije dál!!

Takže musí přece být něco po smrti, ale proč pro ni nikdo nepřišel, aby ji odvedl na místo věčné radosti, kam si jistě jako šlechtična zasloužila jít!? Co by pak ale bylo s jejími penězi, ulekla se náhle. Přece by je zde nenechala. Jistě by jí s nimi pomohli, až by pro ni přišli zářiví nebeští andělé. Proč tu ale pro ni ještě nejsou, vždyť již zřejmě musely uplynout celé věky od její smrti!? Johanka si s tím nevěděla rady, s celou svojí existencí si nevěděla rady, a zoufala si.

Protože nevěděla co se sebou, prozatím alespoň dělala to, co doposud - hlídala bedlivě svůj poklad a bloumala po hradbách, což ji ale nyní již nijak netěšilo. Jako hlavní lákadlo hradu ale zřejmě lidem hodně vydělávala, protože se jednoho dne opět začalo s opravou hradu. Tentokráte však ale stavba začala ve velkém a od základu. Byly znovu postaveny dávno rozebrané hradby, opraveny zdi hlavní budovy, a do některých místností dodán nábytek. Johanka si to celé prohlížela, ale netěšilo ji to. Cítila, že to je již jiný hrad než ten, kde doposud žila, již se zde necítila doma...

Krom návštěvníků hradu sem také čas od času začali chodit nějací úplně divní lidé se zvláštními přístroji. Zdržovali se především na místech, kudy Johanka často chodila, a cosi tam se svými přístroji kutili. Když se jich ale chtěla zeptat, co dělají, nikdo z nich ji nedokázal vnímat. Místo toho vraštili čelo a krčili rameny jako malé děti a pořád něco zapisovali, jakmile se nějaká z ručiček na jejich přístrojích pohnula jinak, než očekávali. Vše si pečlivě zaznamenávali na papír, ale podle toho, co viděla a pochopila, nedokázali zjistit vlastně nic. Přišli sem ve snaze potvrdit její existenci, neboť jak již Johanka věděla, lidé ji až na výjimky nedokázali vidět ani slyšet, ale odcházeli stejně zmatení, jako byli předtím.

S těmito vědci ale jednoho dne přišla pro Johanku i strašná katastrofa. Jeden z přístrojů ukázal vědcům dutinu ve zdi, kde měla ukrytý svůj poklad. Samozřejmě pak během chvíle objevili to, co po celá staletí zůstávalo skryto všem kromě Johanky, a poklad si odnesli. Johanka je chtěla následovat a zůstat tak u svého pokladu, ale zjistila, že nedokáže překročit hranice hradu. Něco ji zde drželo, a hrad se tak pro ni stal vězením.

Bloudila po hradu zoufalejší než kdy předtím. Pokaždé, když šla kolem bývalého úkrytu pokladu, zastavila se zde a lkala nad svým neštěstím. Co si nyní bez peněz počne? Její každodenní nářek zvedl novou vlnu zájmu o hrad a turisté začali proudit v mnohem větším počtu než dříve. Johanka to ale již nevnímala, její mysl byla zcela upřena k jejímu ztracenému pokladu. Ukradli jí ho, ožebračili ji, nechali ji zde zcela bez prostředků! Její duší projel hněv, její astrální tělo potemnělo a jen oči jí plály hněvem.

Světlý rytíř a zelený pán

Johančino žalostné lkaní se časem změnilo v každodenní hněvivý křik, jenž mrazil až do morku kostí všechny, kdo jen trochu dokázali její hlas vnímat. Byl-li hrad dříve plný smutku mladé ženy, nyní to byl hrad plný hněvu okradené baronky. Občas se našli lidé, kteří si libovali v děsu, který vyvolával barončin hněv, a ti pak zůstávali i přes noc, platíce za takovýto zážitek velké peníze spokojeným majitelům hradu. Johanku ale nakonec hněv po čase přešel a její nitro opětně ovládl veliký smutek a žal. Již nelkala nad ztracenými penězi, již nekřičela hněvem nad těmi zloději, nyní jen bloumala hradem stravována steskem a vnitřní bolestí nad svým ztraceným životem. Vrátily se její otázky, kterými se zabývala poté, co si uvědomila svou dávnou smrt. Co s ní bude? Přece zde snad nemůže zůstat navždy!

Kdo ví, jak dlouho takto trýzněna bloumala prázdnými chodbami. Běh času již dávno nevnímala. Když opět šla takto zahloubána do sebe jednou chodbou, náhle si všimla, že před ní se zpoza nejbližšího ohybu chodby line nějaká záře. Vypadalo to jinak, než když lidé na chodbě rozsvítili ty jejich podivné svíce bez plamene. Pocítila mírnou zvědavost a již minula onen ohyb chodby. Zůstala překvapena hledět před sebe. Před Johankou stála svítící postava s mečem u pasu, snad nějaký rytíř, světlý tak, že před jeho jasem musela bezděčně přimhouřit oči. Ve skutečnosti zase tak světlý ten rytíř nebyl, ale Johance, uvyklé vnímat jen šedivou a potemnělou hmotu, se zdál zářit jako slunce. Vzápětí s překvapeným výkřikem poznala svého chotě Vojtěcha. Dříve, než mohla něco říci, bývalý baron k ní promluvil:

"Johanko, poslouchej, čas, který mi byl darován pro návštěvu zde, je velmi krátký. Divíš se, proč jsi zde, proč odtud nemůžeš odejít? To tvá vášeň pro pohodlný život a tvá chamtivá závislost na penězích tě zde držela a jako těžkými okovy tě připoutala k tomuto místu. Především však ke tvé tajné truhlici. Objevením a také odnesením tvého pokladu se ti dostalo veliké milostivé příležitosti, neboť se tak pozvolna mohla zlomit tvá pouta. Snad jsou nyní již o mnoho slabší, když k tobě mohu mluvit, a tobě zbývá již jen malý krok k tomu, abys mohla úplně opustit toto chmurné místo. Udělat tento krok ale musíš sama. Pamatuj, nic ze Země není možné vzít si s sebou na další cestu. To nemůžeš, vše pozemské je hmotné a pro další cestu je pomíjející! Nyní již musím jít. Buď s Bohem, Johanko! Vždy a za všech okolností!"

"Ó prosím, neodcházej!" volala na mizejícího zoufalá Johanka.

"Pamatuj, vždy jdi za Světlem. Budu se za tebe modlit, Johanko!" ozval se ještě jednou vzdáleně doznívající hlas jejího muže.

Johanka pocítila nesmírnou bolest ze ztráty svého chotě. Již podruhé je od něho odtržena. V jejím nitru narůstal neklid a postupně v ní vznikla palčivá touha opustit hrad. Musí odejít pryč z této země! Odejít tam, kam ti, kdo jsou tělem mrtví, odcházejí. Tato touha stále narůstala a Johance nedopřávala klidu. Toužila odejít, ale... v koutku její duše ještě hnízdila touha po hmotném majetku. Přestože chtěla pryč, bylo jí zároveň i zatěžko opustit místo, kde strávila velkou část svého života. Byl to sice pouhý nepatrný zbytek, poslední pouto, ale i ono stačilo k tomu, aby jí zde s houževnatostí zadrželo. Bojovala s touto závislostí, ale konečného osvobození se jí stále nedařilo dosáhnout. Zjistila ale, že jakéhosi pokroku přece jen dosáhla, byť nepatrného. Nyní se totiž mohla procházet i v okolí hradu.

Její první kroky tak vedly do nedalekého dubového hájku, kam kdysi dávno, když byla ještě pozemsky naživu, ráda chodívala. Když do něj vstoupila, ovládla ji zvláštní, téměř až posvátná nálada. Rozhlížela se kolem dokola, udivena, jaké se z těchto dříve mladých stromů staly vzrostlé a mohutné duby. Byl právě podzim a jejich koruny zahalené do žlutého hávu a osvětlené slunečními paprsky zářily nádherným zlatým svitem. S šustícím listím pod nohama se procházela hájem a vnímala jeho míruplnou atmosféru. Připadala si zde jako v pohádkách, které jí kdysi dávno čítávala maminka, když byla Johanka ještě malé dítě. Na Johančinu ztrápenou duši zdejší místo zapůsobilo jako zázračný elixír hojící její rány. Oči se jí zalily slzami a již dlouho vychladlým nitrem opět pronikalo teplo citu. U jednoho zvláště mohutného stromu se zastavila a oddala se vzpomínkám. Zde, pod tímto dubem, kdysi tak ráda sedávala, když si chtěla odpočinout od každodenních starostí. Ponořena do vzpomínek, posadila se Johanka pod veliký strom, přesně na to samé místo, kde sedávala dříve. Jako by to bylo včera, a ne několik staletí...

Johanka postupně pustila z hlavy všechny myšlenky a oddala se cele vnímání míruplného okolí. Všude kolem sebe cítila život, jak nezatížen žádnými lidskými starostmi jde dál svojí cestou. Každý ptáček, každé zvířátko, ba i ten nejmenší brouček byl ve své prostotě mnohem šťastnější než lidé se svým zatemnělým myšlením, které tak často věci jen ztěžovalo místo toho, aby pomáhalo k radosti. Nemajíce nic, vlastnili tito tvorečkové vše. Prožívajíce každou vteřinu žili naplno a v přítomném okamžiku brali to, co jim příroda nabízela, aby jí na oplátku dávali sami sebe svým působením. A pak, když přišel jejich čas, darovali i své hmotné tělíčko, aby pak jejich pouť pokračovala kdesi v jiných světech. Jiní sem zase naopak z těchto dalekých světů přicházeli a zabydlovali připravená pro ně nová tělíčka v nádherném koloběhu tvoření, existování a zániku hmotných forem. Jak překrásná harmonie čisté prostoty a jak nesmírná síla zároveň, prociťovala Johanka nitrem. Pohodlný život, bohatství a vlastní hrad... Jak nicotné se to nyní Johance zdálo, když mohla být účastna zázraku života tohoto dubového hájku.

"A jako zde v malém, tak je toto vše možno nalézt i v celém velikém světě. Ba i v celém Božím Stvoření, Johanko! Rád tě opět vidím, je to již velmi dávno, co jsi nás naposledy navštívila..." ozvalo se za Johankou. Ta se s překvapením otočila a uviděla před sebou podivnou mužskou postavu. Neznámý byl oblečen do zeleného obleku podivuhodného, ale krásného vzhledu. Vypadal jako člověk, a přesto jím nebyl. Jeho postava byla vysoká, byl podstatně vyšší než Johanka, ale mnohem štíhlejší, spíše by se slušelo říci, že byl mnohem "užší". V jeho vlasech i jeho vousu byly zapletené dubové listy, stejně žluté jako ty v koruně stromu, a v jeho tmavě zelených očích se odrážela veliká přírodní moudrost.

"Kdo jsi?" vydechla Johanka, která se jen pomalu vzpamatovávala ze svého překvapení.

"Jsem bytost tohoto stromu. Lidé, pokud o mne vůbec vědí, mi většinou říkají stromový elf či déva, nebo prostě přírodní bytost. Pamatuji si tě, Johanko, ještě z dob, kdy jsi dlela ve svém pozemském těle a chodila jsi sem. Měla jsi ráda tento háj a jeho stromy, proto jsme na tebe nezapomněli. Vnímali jsme i tvé uvěznění zde na Zemi, tvé soužení, které sis na sebe přivodila. Teď jsi ale zde, a vidím, že jsi právě získala velmi důležitou zkušenost. Nyní jsi připravena odejít. Přejeme ti mnoho štěstí na tvé cestě a nezapomeň, co ses zde naučila. Buď s Bohem, Johanko!"

Všude kolem Johanky se z prastarých dubů vykláněly pojednou vlídné tváře stromových elfů, kteří přátelsky Johance kynuli na rozloučenou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama