Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Posmrtný život z pohledu křesťanství 1

6. května 2014 v 8:20 |  Kresťanstvo
Proč doufáme, že se dostaneme do nebe? Odpovíme naprosto elementárně: protože přitakáváme životu, milujeme jej! Tato výpověď míří dvojím směrem. Rozhodně tím nemyslím povrchní požitkářství a konzum, nýbrž život - až koheletsky realistický - s vědomím ambivalence lidské praxe a lidských dějin, který si o sobě nedělá iluze. Řeč je tedy o lásce k životu před smrtí: láska, která se obává a těší z života, k němuž patří jak napětí, roztržky a konflikty, tak barevnost, přízeň a naplnění, a přináší nám možnosti i ztráty, úspěchy i porážky.

Život umožňující "vzkříšení za bílého dne" (Marie Luise Kaschnitzová), "vzkříšení tady a teď", o němž hovořil Kurt Marti: láska k životu, která vyhlašuje válku smrti, přitakání životu i poskytnutí života bližním. Chceme (a někdy se nám to i daří), řečeno s Heinem, "na zemi zdejší šťastni být", a aby bylo zde "chleba dost... a růže a myrta, krása, slast, též hrášky nejcukrovatější". Ani nás nenapadne teologicky peskovat pozemský život, pozemskou lásku a pozemské štěstí. Měli bychom snad proto přenechat nebe "vrabcům" a "andělům"?

Naopak: právě proto, že milujeme život, si nenecháme vzít naději, že veškeré dobro, všechen život i všecka láska nepropadnou celkové marnosti. Naše láska se tedy týká i posmrtného života, poněvadž lásku nelze dělit! Na zemi jistě nejsme proto, abychom se jednou dostali do nebe, ale proto, abychom na ní žili, což znamená, abychom tady a teď žili lidským, vpravdě lidským, křesťanským způsobem života. Ale právě proto, že milujeme život před smrtí, doufáme v život posmrtný: jako ve velikou alternativu. Když to vyjádříme přesněji, pak právě proto získáváme velkou možnost, šanci a milost doufat v posmrtný život. Právě proto, že zdejšímu životu přitakáváme, ponecháváme si právo doufat ve věčný život, tj. odporujeme moci smrti, jakmile hrozí, že v tomto životě získá vrch negativita: rezignace, zoufalství, cynismus.

Nikdo nepopírá, že i ta nejšťastnější chvíle jednou skončí, že k životu patří utrpení a koneckonců i smrt, která přichází ještě dříve, než se život naplní. Že smrt přichází příliš rychle a život zůstává torzem i v případech, kdy se člověk dožije vysokého věku. Je toho tolik, co nestačíme dokončit, co zůstane nedovršeno a nesplaceno, tolik nehotové práce, tolik nespravedlnosti a promlčeného štěstí. Brecht měl podle všeho pravdu, když napsal "Až vykopou vám jámu / Nebude se vám chtít!" Nicméně právě proto, že se nám nechce, není vyloučeno, jak je tomu u Brechta, že nás přepadnou otázky jako: "Co bude potom? Je nějaké potom a v čem se liší od toho, co již známe? Je spravedlivější, svobodnější, láskyplnější, mírumilovnější a šťastnější? To znamená: právě ti, kteří tomuto životu přitakávají a nestaví se k němu zády, jsou nevyhnutelně konfrontováni s otázkou poslední transcendence, absolutní budoucnosti.

Tyto otázky se již dávno nepovažují za vysloveně náboženské, a to jak na Západě, tak na Východě. Už i zastánci ortodoxního marxismu-leninismu se otázkami smyslu, viny a smrti v lidském životě začali zabývat diferencovaněji. Smysl, štěstí a naplnění lidského života spočívá v práci, solidaritě a dialogické existenci; tyto běžné ortodoxní odpovědi nás dnes uspokojí stejně málo jako odpovědi západního materialismu (práce, majetek, peníze, kariéra, čest, sport, zábava). Tyto odpovědi pochopitelně nemohly zaplašit ani tísnivé "osobní otázky" progresivních marxistů z Východu i ze Západu: Jak se to má s individuální vinou, s osudem jednotlivce? A co utrpení a smrt, spravedlnost a láska? Tolik Ernst Bloch. Karel Marx napsal ve své známé jedenácté "tezi o Feuerbachovi" tato slova: "Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit." Byl to, pokud si dobře vzpomínám, československý marxistický filosof Vítězslav Gardavský, který Marxovu větu zaktualizoval: "Lidé svět měnili (a měli by v tom pokračovat); dnes však jde o to jej různě vyložit."

Otázky transcendence si stále více všímají rovněž současní neomarxisté, od Blocha až k představitelům kritické teorie, kteří vycházejí ze společenských rozporů, ze zkušenosti s utrpením, stářím a smrtí, zkrátka ze zkušenosti se vším, co nelze pojmově vyjádřit a beze zbytku postihnout ("negativní dialektika"). Jejich odpovědi na sebe zčásti berou podobu "negativní teologie": řeč je o "velkém snad" (Bloch), o naději jakožto dosažené spravedlnosti, o neotřesitelné "touze po zcela Jiném", jak to vyjádřil Max Horkheimer: "Teologie zde znamená vědomí toho, že svět není absolutní pravda, to poslední, ale jev. Teologie je, abych to vyjádřil obezřetně, naděje, že bezprávím, které je pro tento svět příznačné, nic nekončí, že svět zkrátka bezprávím zřejmě neřekl svoje poslední slovo... Je to výraz touhy, touhy po tom, aby vrah nakonec neslavil triumf nad nevinnou obětí."

Právě na pozadí této skutečnosti jasně vyvstává, že v nebe nedoufáme proto, že jsme z pozemského života zoufalí, ale naopak: Právě proto, že jsme zde navzdory všemu zažili i štěstí, doufáme, že "v nebi" zažijeme štěstí trvalejšího rázu. A současně platí: Právě proto, že doufáme v nebe, není důvod se domnívat, že pozemským zoufalstvím vše končí. To znamená: věrnost půdě, Nietzschovo programové heslo, je z teologického hlediska naprosto odůvodněná. Křesťané by měli být věrni půdě, lépe řečeno: věrni stvoření a pečovat o ně tak, aby se jim nikdo nevyrovnal. Zásadní je, aby se na nebe a na zem pohlíželo jako na protilehlé a současně úzce provázené póly. Co tím myslíme?

Tak jako země není nebem a nikdy jím nebude, nebe není a nikdy nebude zemí! Není-li důvod zbožšťovat člověka, neměli bychom ani zem vyzdvihovat do nebe. Znamená tato polarita nicméně to, že zem je nutné ponechat vlastnímu osudu, jak tomu často bylo v "křesťanských" dobách? Či snad máme ponechat vlastnímu osudu nebe, což je případ moderní doby?

Nikoli, v této polaritě jde současně o novou souvislost mezi nebem a zemí. Jde o to, abychom, když mluvíme o zemi, o jejích problémech, těžkostech a nadějích, nezapomínali na nebe, na "Otce na nebesích", patřičně brali zřetel na zakládající souvislost mezi nebem a zemí a přemýšleli o ní jinak. Ale i opačně: nelze mluvit o nebi, aniž by to mělo důsledky pro zemi: "Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi." Takže platí obojí: kdo chce v biblickém duchu mluvit o nebi, musí nutně mluvit i o zemi a naopak. Rád bych to nyní ozřejmil pomocí dvou tezí:

■ Země přivádí člověka k božím nebesům: Chceme-li být lidsky věrni zemi, neměli bychom si zavírat vrátka k nebi.

Pokud mají zmíněné postoje, Marxem a Engelsem počínaje a alternativním hnutím konče, něco společného, pak by to mohlo být toto: Je vyloučené, abychom na zemi vytvořili nebe. Nejen společnost, ale i jednotlivci jsou příliš ambivalentní, složití a rozporuplní, než aby na této zemi mohlo vyrůst nebe. Ještě v roce 2000, tedy v době, kdy podle dlouhodobých odhadů měl pokrok zaznamenat obrovské úspěchy, stále ještě 350 milionů lidí (podle údajů OECD) trpělo hladem (protože si nemohli opatřit potraviny) a dvě miliardy lidí, především v jižní Asii a v rovníkové Africe, žilo na hranici absolutní nouze. Dokonce i v případě, že by se na zemi podařilo dosáhnout ideálního stavu odpovídajícího současným modelům, neznamenalo by to, že bída a utrpení minulých generací, celé dějiny nesmírné viny a utrpení budou vymazány. Je stále méně pravděpodobné, že jednou budeme mít nebe na zemi. Spíše to vypadá na to, že si děláme ze země větší a větší "peklo". A neříkám to s nějakými postranními církevními úmysly, jako bych snad měl v úmyslu postavit na troskách lidské naděje nový svatostánek nebeské víry, či hodlal z nezdaru lidských plánů škodolibě získat vlastní kapitál. Říkám to jako realista, který si nic nenalhává, který si je vědom toho, jak hrozivě zacházíme s vlastními možnostmi a skutečnostmi, a který ví o nezměrných dějinách lidských úspěchů a lidského utrpení. Říkám to, protože mi každý další nezdar lidských plánů a nadějí působí velkou bolest a je pro mě trpkým zklamáním.

■ Boží nebesa vedou člověka k zemi: Naděje v nebe musí zůstat uzemněna, má-li zůstat lidskou.

Kdyby nebe bylo útěchou, která by uspokojovala zbožnou lidskou zvědavost na budoucnost, jakousi projekcí nenaplněných přání a obav, jednalo by se o čistou pověru. Nebe víry chce být něčím jiným. Právě na pozadí absolutní budoucnosti je člověk strháván do přítomnosti: pohlédneme-li na svět (a na jeho dějiny) optikou naděje v boží budoucnost, budeme jej vidět jinak a rovněž jej budeme chtít změnit. Výstižně to říká katolický teolog Hermann Härring: "Člověk, který prostě miluje život, vykresluje jej v nejkrásnějších barvách, do jisté míry zdvojnásobuje toužebně očekávané okamžiky pozemského života, mluví o nebi možná přesvědčivě, ale cítíme, že k tomu má menší oprávnění než člověk, z něhož vyzařuje síla a přesvědčení, který bojuje za lepší život, a proto se nikdy nesmíří s dřívějšími a dnešními poměry, se zoufalstvím a s rezignací tolika svých současníků, s potupnými závazky svého života. Jestliže doufáme v nebe, vyjadřujeme tím odpor proti tomu, co jsme provedli s životem. Tato naděje je účinná teprve ve chvíli, kdy se nám podaří učinit přítrž nějakému zlu, a pomoci tím bližnímu."

Pokud vůbec kdy dokážeme zkrotit zjevný egoismus jedince i skupin, obnovit chybějící kontinuitu mezi generacemi, s úspěchem bojovat proti hrozícímu politickému chřadnutí a nakonec opět napravit současnou společenskou roztříštěnost, pak naší jedinou šancí je začít u kořenů člověka, u "nejstarších, nejsilnějších a nejnaléhavějších přání lidstva" (Freud).

Poznání sebe sama

Specifičnost křesťanské naděje v nebe, která neztrácí ze zřetele zemi, spočívá v těchto třech momentech: něco poznáváme, před něčím jsme chráněni a od něčeho osvobozováni:

■ Osvobozováni jsme od nutkavé potřeby vytvářet nebe na zemi; "happines now" opravdu není moc vhodné heslo.

■ Chráněni jsme před rezignací nebo cynismem, jež se objevují ve chvíli, kdy se hroutí naše velké plány a naděje; ani "happiness after-wards" pro nás není to pravé.

■ Poznáváme spíše sami sebe, odhalujeme, jak jsme naivní, když se domníváme, že vše je dostupné a proveditelné, zjišťujeme, jaké jsou naše skutečné možnosti něco prakticky změnit. To znamená: proti osvícenské víře, že k pravému osvobození a osvícení člověka patří negace nebe, zpřetrhání řetězů mezi nebem a zemí a vymazání obzoru (Nietzsche), stavíme jakožto současníci "dialektiky osvícenství" s klidem a rozvahou tuto tezi: Zásadním způsobem dokáže tuto zemi změnit, tj. učinit z ní lidsky pohostinné prostředí, pouze člověk, kterého víra v poslední naplnění zbavila veškerých iluzí o sobě samém.

Heinrich Heine, o němž byla v těchto přednáškách již několikrát řeč, se na konci svého života - poznamenaného těžkou nemocí, která jej na osm let připoutala do jeho "žíněnkové hrobky" - pustil do dalšího zvažování souvislostí, o kterých zde pojednáváme: zavrhl věčné soupeření mezi nebem a zemí jakož i další zbožšťování země a člověka, a namísto toho zdůraznil polaritu mezi nebem a zemí, sounáležitost tohoto a onoho světa, provázanost pozemské věrnosti s nebeskou nadějí. V jeho případě se zjevně nejednalo o náhlou proměnu ateistického posměváčka, který tváří v tvář smrti dostal strach, a tak šmahem zavrhl vše, co předtím na náboženství a církvi nahlížel kriticky. Souvisí to spíše s jeho novými životními zkušenostmi, které mu vzaly veškeré iluze: "V určitých momentech, zvláště když už křeče v páteři nemohu vydržet, proletí mi hlavou pochybnost, zda je člověk opravdu dvounohý bůh, jak mě před pětadvaceti lety v Berlíně ujišťoval zesnulý profesor Hegel."

Jak vidno, osvícenec Heine si zde díky biblické víře v Boha vyjasňuje mnohé o sobě samém, aniž se přitom vzdává byť jen jediného kritického slova, které dříve adresoval náboženství: "Ano, vrátil jsem se k Bohu jako ztracený syn, hlídav dlouho u heglovců prasata," píše Heine v doslovu k "Romanceru". Stesk po nebeském domově: "Byla to bída, co mě pudilo zpátky? Snad pohnutka méně bídná. Padl na mne stesk po nebeském domově a poháněl mě lesy a roklemi, přes nejzávratnější horské stezky dialektiky." Heine z toho vyvodil: "Chceme-li pak Boha, který dovede pomoci - a to je přec hlavní věc, třeba přijmout i jeho osobnost, jeho mimosvětskost a jeho svaté přívlastky, všedobrotivost, všemoudrost, všespravedlivost atd. Nesmrtelnost duše, naše trvání po smrti se nám pak takřka přidá přívažkem..."

"Jak se naše duše vzpírá myšlence, že by naše osobnost měla přestat, myšlence věčného zničení," zvolal Heine v závěru svého "Romancera"; a přesto i v této době zůstal skeptikem, který si od všech náboženských otázek udržoval odstup a odmítal jakoukoli předčasnou útěchu. Heine nicméně potřeboval Boha (v celé ambivalenci tohoto slova) k tomu, aby mu jako Jób mohl vmést do tváře svou obžalobu, zoufalství a hněv: "Chvála Bohu, že mám opět Boha, alespoň si budu moci dovolit na něho zanadávat, když mi bude třeba ulevit si od bolesti; ateista se takto osvěžit nemůže." Komu by se nevryla do paměti ta velkolepá báseň, která začíná tak sugestivně jako "Německo. Zimní pohádka", kterou jsme citovali na úvod této přednášky. Tuto báseň, která se podobá Jóbově obžalobě Boha, Heine napsal v roce 1853, tři roky před svou smrtí, pět let poté, co onemocněl:


Nech ty svaté paraboly,
nech ty zbožné hypothesy -
luštit hleď, co v zatrápených
otázkách těch asi vězí.

Proč jen pod křížem a v bídě,
krví spravedlivý břede,
proč jen, blažen jsa a vítěz,
na koni si bídák jede?

Čí to vina je? To pán snad
nepostačí na své dílo?
Sám snad neplechu tu tropí?
Ach to hanebné by bylo.

Tak se ptáme napořáde,
až pak přijdou hubu těsnat
jedinou nám hrstí hlíny -
ale je to odpověď snad?

Heine se tedy nevrací k náboženství jako k ideologii, k opiu, jež poskytuje falešnou útěchu. To samé by mělo platit i pro nás! Ve světle nových zkušeností však náboženství získává pro Heina funkci realistického sebepoznání. Jak správně poznamenal Hermann Lübbe, náboženství je pro Heina "životní praxí, která ukazuje, jak je třeba se stavět k tomu, čím nedisponujeme... Podmínky naší existence nelze začlenit do naší individuální ani kolektivní disponibility." V tom, pokračuje Lübbe, spočívá dějinná síla židovsko-křesťanského náboženství, kterou Heine odhalil již před propuknutím své nemoci: "Dávno předtím než jej onemocnění definitivně srazilo k zemi, Heine uvedl důvod, který náboženství vždy zajistí poslední slovo v lidských otázkách, skutečný důvod vítězství židovsko-křesťanského náboženství nad antickým světem bohů. Co je tímto důvodem? To, že nedisponujeme podmínkami našeho života a našeho životního štěstí; tuto skutečnost nezakoušíme, když jsme šťastni, ale když trpíme. A také to, že židé a křesťané dokázali na tuto zkušenost lépe odpovědět." Výsledek: "Výjimečné dílo Heinricha Heina ukazuje, jak náboženství přetrvává svou kritiku a jak se zbožnost snáší s naplněným osvícenstvím."

O to mi šlo i v těchto přednáškách: nalézt nový vztah mezi vírou a kritikou, zbožností a osvícenstvím, chtěl jsem předvést, jak lze pomocí osvíceného a zodpovědného náboženství dosáhnout poznání sebe sama. Víra ve věčný život má v tomto případě zásadní funkci. V příští přednášce si povíme o tom, co tato víra může znamenat v kosmickém rozměru.

Hans Küng: Věčný život, 2006
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama