Nosné duchovné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s dielom "Vo Svetle Pravdy", ktoré je vrcholom duchovného poznania na Zemi

Poslouchejte nové internetové rádio s hodnotným obsahem, jehož motto zní:
Věřme, že bude lépe a dělejme věci tak, aby lépe bylo!

Malý letní příběh

16. června 2013 v 9:13 |  Príbehy
A bylo léto. Tento rok bylo tedy mimořádně teplé. U každého bazénu, rybníka či jezera bylo plno.


Michaela se velmi těšila, že si půjdou s maminkou zaplavat do takové malé zátočiny řeky, kde býval navečer vždy klid. To bývalo až svátečně slavnostní. Maminka ušila sobě i Michaele krásné koupací šaty. Bylo to zcela něco jiného, než měly ostatní ženy, a Michaela byla vždy šťastná, když pohlédla na maminku, jak je i při koupání krásná. To když se podívala na paní Radovou, sousedku, která v plavkách pobíhala i po zahradě při ošetřování záhonů, to jí bylo vždy smutno. Paní Radová byla jinak moc milá paní, ale takto polooblečená ztrácela v očích Michaely na důstojnosti. Ale s maminkou, s maminkou to bylo něco docela jiného. Připadala si vždy jako víla v jezeře, když se ve svém krásném oblečení nořila do osvěživé vody malé říčky, která tekla kousek za domem.

"Dnes přijede babička a děda," říkala maminka dětem. "Pojedete s nimi na prázdniny. Mají pro vás prý připravený také nějaký krásný výlet. No uvidíte."

Michaela i malý Jiřík se již velmi těšili. Babička i dědeček byli na ně moc hodní. Jen některé zvyky a řeči s nimi byly náročné. Ale to Michaela pokaždé trpělivě babičce i dědovi vysvětlovala, proč má člověk před jídlem za tento pokrm poděkovat, a pak také, jak je žena či dívka mnohem krásnější, když nosí takové dlouhé šaty nebo sukně, jako nosí ona s maminkou.

"I ty bys tak byla babi ještě o mnoho krásnější, než jsi teď, věř mi." Tak vždy končila rozhovory tohoto druhu Michaela. Byla to již také taková slečna, která viděla svět svýma očima, a nerozpakovala se říci vše, co si myslí. I to babičku dosti trápilo. Bála se, že tím v životě narazí, tak jako to prožila i ona. A tak se přes jistou nechuť svých vnoučat snažila přibližovat jim svět ve své drsnosti, jak říkávala.

Děti odjely s prarodiči až na daleké Slovensko, kde před tím ještě nebyly. Chodili po Tatrách, viděli i salaš, a dnes by měli všichni jít do Svatého Jána, tam je prý termální voda pro koupání! To bylo něco pro Jiříka. Moc se těšil.

Když přišli na takovou malou plovárnu, Michaela se jako vždy převlékla do svých koupacích šatů.

"No Míšo, co to máš? To tady v tom chceš chodit? To tedy ne. Budou se nám akorát všichni smát, že jsi jako strašidlo, a my že nejsme normální, když tě takto necháme. Nebo budou říkat, že nemáme peníze na to, abychom ti pořídili pořádné plavky, jak se všude jinak nosí. Ještě nás odtud vyženou. Hned to sundej a vezmi si plavky." Tak celá vyděšená, co že to zase ta její vnučka má za chování, hartusila babička.

"Ale babi, já žádné jiné plavky nemám," odpověděla bezelstně Michaela a považovala vše za vyřízené. To ale neznala babičku, která se svou nezlomnou vůlí dokázala zrealizovat vše, co si umanula. A tak jí nebylo zatěžko všechny ten den zase sbalit, odejet pryč, a v nedalekém městečku v obchodě koupila Michaele plavky.

Večer plavky Michaele slavnostně přinesla. Michaela se rozplakala nad tím, co jí babička dávala do ruky, a také nad tou v tu chvíli zcela bezvýchodnou situací. Co si jen počít? To si přece neoblékne, vždyť by se studem propadla. Bylo jí vždy tak nesmírně dobře, když její siluetu mohly utvářet nádherné jemné šaty, které jí dávaly vzhled půvabné ženskosti, a ona se pak cítila tak krásná jako maminka, kterou tolik milovala a ctila ji proto, že vše, co ona říká, je vždy pravdivé a čisté.

Babička byla však nekompromisní.

Večer, když Michaela uléhala do své postele, myslela na svou maminku, co ta by asi udělala. Náhle zaslechla nějaký tichý hlásek. Odkud se jen ozýval? A ozýval se vůbec? Neslyšela jej jen ve své hlavě?

"Neboj se a pros o pomoc, uvidíš, že přijde, pokud bude tvá prosba opravdu čistá a vroucí," znělo to tiché volání.

Ó ano, maminka vždy říkávala, že když je nám opravdu těžko, přetěžko, máme prosit o pomoc milého Boha. Ale nemáme prosit za každou maličkost, kterou bychom chtěli mít. Jen opravdu, když jsme v nouzi. Michaela zatím ještě neměla možnost poznat, co to vlastně nouze je, ale tak nějak tušila, že to bude asi již nyní. Byla to opravdu těžká situace a neměla východisko.

A tak Michaela vstala ze své postele, poklekla vedle ní a sepjala své ruce ve vroucí modlitbě vzhůru.

"Milý Bože, děkuji ti za vše, cos mi daroval. Že mám takovou hodnou a krásnou maminku a tak hodného tatínka, a že se mají oba moc rádi, což všechny děti nemohou prožívat. Za to vše ti děkuji a jsem moc šťastná, že jsi mi to daroval. Také ti děkuji za dědu a babičku. Ale prosím, nyní mi poraď, co mám jen dělat? Nemohu jít takto neoblečená na koupaliště, a s babičkou se také nechci vadit. Mám ji moc ráda, ale vysvětlit jí to vše nedokážu. Prosím, pomoz mi. Amen."

Tak malá slečna Michaela dopověděla vroucně svou prosbu a s jistým ulehčením šla spát.

Hned na druhý den se přihnala pravá nefalšovaná bouřka. Všichni chodili zakabonění, jen Michaela se usmívala a byla celá radostná. To vzdušní bratři, bytostní, přihnali jistě bouřku, aby se dnes nemuseli jít koupat. Bylo to pro ni takové posílení a tak velká podpora, až si Michaela sama sobě slíbila, že se nenechá svou babičkou přemluvit. Ještě dva dny to na koupání nebylo. Babička nyní řešila, co budou s dětmi dělat při tomto počasí, a na plavky úplně zapomněla.

Když se pak konečně dostali na své cestě dále, směrem na Moravu, kde se šli vykoupat na přehradu, Michaela si se svým nezlomným přesvědčením oblékla své šaty a ihned utíkala k vodě. Byla zde sice pro všechny jako přízrak, ale na to nedbala. Šup, a už se nořila do osvěžující vody. A babička, ta mezitím byla zaneprázdněna organizováním všeho potřebného na jejich stanovišti. Do toho zde navíc ještě potkala pana inženýra Boháčka, kterého znala z mládí a byla do něho kdysi zakoukaná, jak vyprávěla vnoučatům. Takže ani trošku si nevšimla, že Michaela je již dávno ve vodě ve svých koupacích šatech. Když pak přiběhla od vody celá zmáčená, že se převlékne do suchých šatů, tu pan Boháček nemohl z ní spustit oči.

"Ach, paní Aničko, vy máte ale krásnou vnučku. Je jako víla. To se dnes již nevidí, mezi těmi ostatními děvčaty jen září. Ano, ano, pamatuji, že za mládí našich babiček dokázaly ženy ještě dbát na svoji důstojnost, i když se šly vykoupat. Jistý stud sluší každé ženě. Však i vám to dnes také sluší, Aničko. No, rád jsem vás potkal po tolika letech, ale nyní už musím běžet. Mám zde důležitou schůzku. Moc mě těšilo, že jsem vás, milá slečno, směl poznat. Jen tak dál, držte si svůj krásný čistý půvab a neztraťte jej."

Tak se rozloučil pan Boháček, kterého snad Michaele poslalo samo nebe. Babička totiž zůstala celá zkoprnělá stát. Zrovinka dnes si oblékla své letní šaty, a právě zde potkala toho elegantního pana inženýra, kterého kdysi tajně milovala.

Michaela se mezitím odběhla převléknout do suchých šatů. Když se vrátila, zaslechla ještě, jak dědeček říká babičce: "Ale to se podívejme, to musí přijít takový uhlazený elegán, aby naši babičku oslnil svými zdvořilými řečmi, a hned je mírná jako beránek."

Ještě ten večer děkovala Michaela za všechny pomoci, které k ní přicházely a dodávaly jí tak odvahu a sílu vydržet a nenechat si vzít své přesvědčení.

Když to vše po prázdninách vyprávěla svým nejbližším kamarádkám Romance a Kačce, aby jim také dodala odvahu pro jejich přesvědčení, které s ní sdílely, pověděla Romanka:

"Ty to máš, Michaelo, dobré, ty máš alespoň rodiče, kteří tě chápou a pomáhají ti. Ale já si musím vše obhajovat přede všemi, a to není vždy lehké."

"No vidíte, a mne maminka do toho nutí, a já se pak kolikrát tajně převlékám do kalhot, když jdu s ostatními na túru. Že bych měla ještě nosit i na koupání šaty, to by mě ani nenapadlo, ale jak to nyní říkáš, Michaelo, muselo to být krásné. Já maminku viděla vždy jen v plavkách, a tak mi to nepřišlo. A když pak po mně chtěla, abych se oblékala jako dívka, tak se ve mně vše bouřilo, protože sice mne takto nutila, ale sama jako půvabná žena nebývala a v šatech také nechodí vždy. Tak proč bych to měla dělat já, když takto chodí stále oblečená snad jen Michaela. Ale líbí se mi, jak vypadá vždy tvoje maminka. A myslíš, že se to vše opravdu stalo jen proto, že jsi tolik prosila?" zeptala se na závěr své dlouhé řeči Kateřina.

"Já přesně nevím, nepátrala jsem po tom, jen jsem děkovala, že se to tak stalo. Myslím, že již ta prosba mi dávala sílu a klid, a to je pro každého moc potřeba, aby si obhájil své přesvědčení, jak mi vždy klade na srdce můj tatínek." Tak ukončila tento hovor Michaela a ještě ve svém nitru vyslala vroucí dík za to, že může mít nejen takové moc dobré rodiče, kteří, jak byla přesvědčená, jsou těmi nejlepšími rodiči na světě, ale že má i takové dobré kamarádky, a to už je v dnešní době opravdu věc nevídaná.

Martina Š.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama