Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Na útěku - 2. část

9. dubna 2013 v 9:31 |  Príbehy
Byla to nádherná a honosná svatba. Morna byla velice šťastná...Morně se na Cameronově panství velice líbilo. Jen jeho příbuzní neměli žádnou radost, že přivedl jakousi dívku z lesa bez šlechtického původu. Ale byli již zvyklí na jeho podivné činy, proto do této záležitosti příliš nezasahovali. Říkali si, že ho to opět přejde tak, jak tomu bylo i v minulosti. Něčeho se nabažil, a pak to opustil.


Někteří si na Mornu zvykli a dokonce si ji oblíbili. Říkali si, že jim bude snad i chybět, až jednou opustí panství.

Cameron však všechny ohromil, když oznámil, že si vezme Mornu za ženu. Všichni do jednoho se postavili proti tomuto sňatku. Dokonce i ti, kteří měli Mornu rádi. Ale ti jen z toho důvodu, jelikož nechtěli, aby byla nešťastná.

Všichni se to Cameronovi snažili všemi možnými způsoby rozmluvit, ale marně. Cameron si postavil hlavu. Rodiče žádné již neměl, aby mu mohli pohrozit vyděděním, a tak mu nic nestálo v cestě.

Byla to nádherná a honosná svatba. Morna byla velice šťastná. Dokonce se přijeli podívat na svatbu i její rodiče. Přáli Morně štěstí, ale stále jim něco v nitru říkalo, že zde to štěstí nenajde. Nechtěli jí však nic rozmlouvat. V tuto chvíli by to nemělo ani význam. Nedala by na jejich předtuchy. Zářila radostí jako nikdy předtím.

Rodiče zůstali jen krátce, a potom opět odcestovali. Necítili se příliš dobře ve společnosti šlechty. I proto, že se na ně všichni dívali s opovržením jako na nějaké toulavé psy. -

Téměř rok žila Morna šťastně. Cameron k ní byl velice pozorný a ostatní příbuzní ji začali mít docela rádi.

Pak si ale Morna všimla, že Cameron příliš koketuje s ostatními ženami, dokonce i se služebnými. Moc se jí to nelíbilo, ale mlčela. Říkala si, že je to možná v jejich společnosti zvykem a neberou to jako něco špatného. Nechtěla kvůli tomu tedy dělat žádný rozruch, i když ji to v nitru trápilo.

Po nějakém čase se jí však zdálo, že se jí Cameron poněkud odcizil. Již nebyl tak pozorný jako dříve. A se ženami koketoval čím dál více. Zraňovalo ji to, proto se rozhodla, že s ním o tom v klidu promluví.

Bylo pozdní ráno, ale Cameron nepřišel ke snídani. Dozvěděla se, že včera večer popil hodně vína a nyní asi odpočívá. Vypravila se tedy do jeho komnaty. Cestou si připravovala řeč o tom, co ji v poslední době trápí.

Zaklepala na dveře, ale nikdo se neozval. Zlehka tedy dveře pootevřela a potichu šla k jeho lůžku. Na lůžku spal Cameron a vedle něj jakási žena.

Morna si zakryla rukama oči a spěchala pryč z jeho pokoje. Cameron si vůbec nevšiml, že tam Morna byla. Vyběhla až ven a uháněla směrem k lesu. Běžela a běžela, než jí došly síly, a padla na zem. Tam se rozplakala.

Našel ji tam jeden ze strážců, který byl na obchůzce. Když ji viděl uplakanou, starostlivě se zeptal: "Paní, co tu děláte? Stalo se vám něco?"

Morna plačíc odpověděla: "Stalo, ale mluvit o tom nechci."

Vojákovi se to však nezdálo a znovu se zeptal: "Jen řekněte, nebojte se! Ublížil vám někdo? Já ho potrestám, nebo to alespoň oznámím panu Cameronovi."

Morna se trochu usmála a řekla: "Tak to byste mi opravdu pomohl, kdybyste to oznámil panu Cameronovi."

Voják nechápal. "A proč bych mu to nemohl povědět? Tajíte snad před ním něco?"

Morna vnímala vojákovi obavy, ale nevěděla, jak mu to vysvětlit, aby nemusela prozradit soukromou příhodu.

Po chvíli však odpověděla: "Dobře, něco vám tedy prozradím, jinak se vás asi nezbavím. Stala se taková nepříjemná věc mezi mnou a panem Cameronem, ale je to pouze naše soukromá věc, takže se mě již, prosím, přestaňte vyptávat."

Voják tedy pochopil. Dal si ruce v bok a řekl: "Jo tááák. V tom bude jistě nějaká jiná žena, nemám pravdu?"

Morna zčervenala, sklopila oči a řekla: "Nechte mě být." Pak se otočila a šla nazpět.

Voják za ní však ještě volal: "No, to se dalo čekat. Musela jste přece vědět, že má rád ženy. To o něm ví každý. Však jsme se divili, že se chce ženit."

Morna cítila jeho slova jako šípy, které se jí zabodávaly do jejího raněného srdce. Zacpala si uši, aby již nic neslyšela, a utíkala až do svého pokoje. Tam padla na lůžko a znovu začala vzlykat.

Služebná uslyšela její pláč a vešla za ní do komnaty. Posadila se vedle ní a počala ji hladit po dlouhých vlasech.

Morna se zvedla a objala služebnou. Se vzlykotem se zeptala: "Proč jste mi nikdo neřekl, že je Cameron takový..."

Služebná stále hladila Mornu po vlasech a odpověděla: "Vždyť jsme vám to rozmlouvali, ať si ho neberete. Ale pak jsme si říkali, že se pan Cameron vaší přítomností změnil. Takového jsme ho nikdy neviděli. Doufali jsme tedy, že mu to vydrží. Ale asi nevydrželo, že?"

Po chvíli se Morna uklidnila. Nalila si sklenici vody a řekla: "Nevím, co mám dělat. Camerona moc miluji, ale nevím, zda bych mu to dokázala odpustit. Musím s ním promluvit."

Cameron se však neshledal se svou ženou ani u oběda, ani u večeře, proto se vypravil za ní do jejich komnat. Našel ji sedět u svíce s vyšíváním.

Postavil se před ní a zeptal se: "Proč jste se mnou nestolovala?"

Morna se na něho podívala a odvětila: "Vy jste se mnou ráno také nestoloval."

Cameron se začal vymlouvat, že byl ráno velice unavený.

Morna ho však přerušila a pravila: "Vím o té ženě, se kterou jste v noci sdílel lože. Jen nevím, co vás k tomu vedlo."

Camerona dost překvapila její slova, ale hrdě se postavil a řekl: "Byl jsem opilý a také mě již přestalo bavit to věčné dobývání. Kdybyste byla více povolnější, tak se to nestane. Ze začátku se mi to dobývání líbilo, ale teď jste moje žena, tak proč ten věčný stud a ostych. Připadám si, jako kdybych byl stále na nějakém válečném tažení a čas od času se mi podařilo vyhrát nějakou tu bitvu."

Morně se opět zalily oči slzami. Podívala se nešťastně na Camerona a tiše promluvila: "Vždyť jsem vám dala celé své srdce, a to je více než tělo. Chtěla jsem, aby spojení našich těl bylo vždy vrcholem naší lásky a duševní harmonie."

Cameron jí však na to odvětil: "Tak to budete muset počítat s tím, že občas vyhledám méně náročnou ženu."

Morně se ještě více otevřela rána v jejím srdci a pravila: "Nezlobte se, ale to nemohu snášet. Odejdu zpět, odkud jsem přišla, a vám dám volnost."

Cameron však silou uchopil její paže, přitiskl se k ní a rázně promluvil: "Jste moje žena a chci, aby to tak zůstalo! Jediné, co po vás požaduji, je, abyste mi dala syna. Jinak si můžete dělat, co chcete. Mé sídlo je i vaším sídlem. Ale již nechci slyšet žádné scény kvůli mým milenkám. A pokud se pokusíte o útěk, dopadne to s vámi i s vašimi rodiči zle. Teď se již neschovají. Nemyslete si, že jsem nezjistil, proč jste se schovávali v lese. Váš otec se nechoval vždy tak, jak by měl."

Pak pustil Mornu ze sevření a odešel.

Morna klesla na zem vystlanou kožešinami. V tu chvíli uvažovala o tom, že se snad raději zabije, než žít tento potupný život. Vzpomněla si na svůj domov uprostřed hlubokých lesů, jaký byl poklidný a radostný. A také na její sny. Bláhová myslela, že se jí splnily...

Pohrdala životem obyčejných lidí, a takto na to doplatila. Z muže, kterého milovala, se rázem stalo odporné zvíře.

Ani ve vysvěcené kapli nenalezla to nejvyšší spojení s Bohem, jak si představovala...Ani ve vysvěcené kapli nenalezla to nejvyšší spojení s Bohem, jak si představovala. Kněz byl pokrytec, který si na kněze pouze hrál, a ti, co kapli navštěvovali, byli stejní pokrytci jako on.

Někdy si dovolila a navštěvovala kapli pozdě večer, kdy tam mohla být o samotě. V těchto chvílích většinou nalézala něco, co se tomu spojení snad alespoň podobalo. V nitru cítila zvláštní klid a mír. Ze srdce jí tryskal pocit vděčnosti a z úst zněla slova díků. A v těchto okamžicích pak vnímala jakési pohlazení po duši. Odcházela vždy s vnitřní radostí a pocitem štěstí.

I nyní zatoužila navštívit tato místa, proto se oblékla a šla do kaple. Na oltáři rozsvítila dvě svíce a poklekla před něj. Sepjala ruce a potichu hovořila:

"Milý Bože, vždy přicházím do těchto míst s děkovnou modlitbou. Dnes jsem však nešťastná. Ač vím, že se nic na světě neděje bezdůvodně, vše má svůj smysl a z bolestného prožívání se máme poučit, nedokáži nyní poklekat s radostí v srdci. Dnes poprvé přicházím s prosbou. Vyveď mě, prosím, z této zlaté klece. Nenech mne žít tímto potupným životem. Prosím, ukaž mi cestu ven."

Ještě chvíli pak setrvala před oltářem, jelikož cítila, jako kdyby jí kdosi ošetřoval její otevřené rány v srdci. Jako kdyby je poléval chladivým proudem čistého světla. V tu chvíli z jejího nitra opět začala proudit vděčnost. Morna pak odcházela klidná a smířená s novou nadějí. -

Uplynulo několik dní a žádná cesta úniku se zatím neukazovala. Ale od svého manžela měla klid, ač žila stále ve strachu, kdy za ní přijde a bude ji násilím nutit. Naštěstí se nic nepřihodilo. Téměř si jí nevšímal. Vídali se pouze u jídelního stolu, kde na sebe promluvili jen pár zdvořilých slov, aby ostatní nic nezpozorovali.

Jednoho dne si nechal Cameron Mornu zavolat k sobě do pracovny.

Morna se polekala. Celá nesvá chodila ve své ložnici od jednoho rohu ke druhému a přemýšlela, co jí Cameron chce asi sdělit. Ale pozval si ji do pracovny, nikoliv do ložnice. Snad to tedy nebude nic neúnosného.

Dodala si odvahy a vykročila.

Když po zaklepání vstoupila do Cameronovy pracovny, spatřila ho postávat u okna. Hned se na ni ohradil se slovy: "No, to je dost! Konečně jste se uráčila přijít. To jste tak zaneprázdněna?!"

Morna neodpověděla. Napjatě čekala na Cameronovo sdělení.

Cameron jí oznámil, že na delší dobu odjíždí mimo panství.

Morně spadl kámen ze srdce. Pocítila obrovskou úlevu. Nic lepšího si nemohla ani přát.

Náhle se však rozlétly dveře u jeho pracovny a vstoupili dva strážci držící nějakého muže, kterého povalili na zem přímo před Camerona.

Cameron se na strážce rozzlobeně podíval a otázal se: "Kdo to je?!"

"Rebel, pane," odpověděl jeden ze strážců.

"A to ho musíte vodit až sem do mé pracovny?!" rozzlobil se Cameron ještě více.

Strážci se omlouvali, že prý jim uprchl. Honili ho po celém hradu a dopadli ho právě, když chtěl vstoupit do jeho pracovny.

To však Camerona neuklidnilo. Ba naopak. Zlobil se na neschopnost strážců.

Morna si všimla, že je muž celý od krve. Košili měl zkrvavenou od ran bičem, a z nosu i z rány na čele mu též vytékala krev. Morna tedy přistoupila k umyvadlu, nalila ze džbánu vodu a namočila do ní plátno. Přistoupila k raněnému muži a chtěla mu omýt rány. Ale ten se po ní ohnal, vyrazil jí plátno z ruky a málem ji povalil na zem.

Camerona to pobavilo. Začal se z plna hrdla smát.

Když jeho smích ustal, pravil: "Ještě se chcete zastávat rebelů? Vidíte, jak hrubě se chovají k ženám. Ale co, zřejmě jste na to zvyklá. Vždyť jste jedna z nich. Z té prašivé páchnoucí chátry, co se chce stále jen prát."

V tu chvíli pohlédl zkrvavený muž na Mornu a zadíval se do jejích nevinných, laskavých očí. Velice se zastyděl za to, co té nádherné ženě provedl.

Zvedl tedy namočené plátno ležící před ním na zemi a podával ho Morně. Morna ho vzala do rukou a znovu namočila. Raněný muž si tentokrát nechal od Morny omýt rány v obličeji a tiše zašeptal: "Omlouvám se za mou hrubost. Byl jsem rozhořčen. Avšak takto bych se k ženě neměl chovat nikdy."

Morna na to nic neodpověděla, jen citlivě omývala krev z obličeje. Ale Cameronovi se to nelíbilo. Přikázal Morně, aby s tím přestala.

Pak se podíval na muže a strážím rozkázal: "Odveďte ho a uzamkněte do žaláře. Nemám čas se s ním teď zabývat. Až se vrátím z cest, tak to vyřešíme."

Stráže tedy odvedly muže do kobky...Stráže tedy odvedly muže do kobky a Morna odešla do svého pokoje.

Druhý den ráno Cameron odcestoval. Napětí povolilo a Morna se hned cítila svobodnější a šťastnější. Její mysl se však stále více zaobírala mužem, kterého předchozí den uvrhli do temnot chladných kobek. Nechápala, proč na něho stále musí myslet. Vždyť viděla již mnoho podobných nešťastníků. Přemýšlela, čím ji tolik zaujal a čím se lišil od těch ostatních.

"Byla to snad jeho hrdost a mužnost? Asi ano. Také se trochu podobal otci." Vtom si vzpomněla na své rodiče: "Co asi dělají a jak se jim daří? Tak ráda bych je opět viděla. Ale nepustí mě z této zlaté klece. Ledaže…"

Morna dostala nápad.

Další den časně z rána se vypravila k vězeňským kobkám. Zjistila, že strážnou službu má jeden muž, kterému mohla důvěřovat. Pustil ji k onomu zatčenému muži. Ten, když viděl přicházet Mornu, velice se podivil:

"Vy? Co vás sem přivádí? Jdete mi opět ošetřit rány? Myslím, že se hojí dobře."

Morna šeptem odpověděla: "Ne, nejdu vám ošetřit rány, ale chci vám pomoci. Avšak nebude to zadarmo. Na oplátku potřebuji, abyste vy pomohl mně."

Muž na ni nechápavě hleděl. "Cože? Tomu asi dost dobře nerozumím. Jak to myslíte?"

Morna tedy pokračovala ve vysvětlování: "Pomohu vám uprchnout, když mě ovšem vezmete sebou. Sama bych se odtud asi nedostala. Neumím ukrást koně a další věci potřebné k útěku. Chytili by mě za prvním stromem, avšak s vámi to mohu dokázat."

Muž si prohlížel Mornin oděv i šperky, a pak podotkl: "Ale vy zrovna nevypadáte na vězně?"

"Možná tak nevypadám, jenže jsem jím, to mi věřte, pane," odvětila Morna.

"Jmenuji se Angus. Omlouvám se, že jsem se nepředstavil, ale dost jste mě zaskočila. Smím znát i já jméno mé spoluuprchlice?" zažertoval trochu muž.

"Jmenuji se Morna. Ale teď mě dobře poslouchejte. Pozítří má strážnou službu opět muž, který mě za vámi nyní pustil. Přinese vám v době oběda oděv, nějakou zbraň a pustí vás. Bude předstírat, že jste ho přepadl, avšak dá vám ještě čas na útěk. Před branami vězení stráží další dva muži. Musíte si s nimi poradit, ale nezabíjejte je. Já budu čekat u stájí," vysvětlila Angusovi Morna a do písku nakreslila plánek nejschůdnější cesty ke stájím. Pak se však již rozloučila a odešla.

Když se navrátila do své komnaty, srdce jí tlouklo a všechny nervy byly napjaté. V noci nemohla ani oka zahmouřit. Stále zvažovala, zda je ten útěk dobrý nápad. Ale její touha po svobodě a po shledání s rodiči byla větší než všechny nástrahy a úklady, které by na ni čekaly, pokud by se útěk nezdařil. Stále vroucně prosila o pomoc, aby se útěk podařil.

Její prosby byly zřejmě vyslyšeny. Vše šlo podle plánu a zdálo se, že si jejich zmizení téměř nikdo nevšiml, nebo možná ani nechtěl všimnout…

A tak Morna uháněla s Angusem na vraných koních směrem k jejímu bývalému domovu. Děkovala z celého srdce za podařený útěk a volnost, kterou po dlouhé době směla prožívat.

Při putování ke svému domovu se Morna s Angusem celkem spřátelila. Zjistila, že je to hodný člověk ryzího charakteru, i když s trochu ohnivou povahou.

Když však dorazili na místo, kde Morna žila se svými rodiči, zjistili, že je obydlí zcela prázdné a opuštěné. Morna se polekala: "Co se stalo? Snad rodiče nepotkalo něco nepříjemného? Kde jen mohou být?"

Pak Mornu napadlo, že by mohli zajet do vesnice, kam s rodiči jezdívali, a tam se na ně optat. Tento nápad podpořili i její bytostní přátelé, kteří ji přišli přivítat.

Jelikož se však chýlil večer, rozhodli se, že přespí v jejich bývalém příbytku a do vesnice se vypraví až ráno.

Než šli spát, Angus ještě řekl: "Zítra vás doprovodím do vesnice, a pak se již naše cesty rozdělí."

To Mornu zaskočilo. Měla v Angusovi oporu. Proto pravila: "I když bych se ve vesnici shledala se svými rodiči, nemohla bych tam zůstat. Je to příliš blízko Cameronova panství. A pokud mě bude Cameron hledat, zamíří nejdříve k mým rodičům. Proto budu muset jet dále. A nedokáži si představit, že bych putovala sama bez ochrany."

Angus se na okamžik zamyslel, a pak odvětil: "Dobrá, budu vám tedy poskytovat ochranu při další pouti. Ale nevím, zda jsem ten pravý ochránce. Myslím, že jim půjde v prvé řadě o dopadení mé osoby."

Avšak Morně to nevadilo. Řekla: "Jsme uprchlíci oba, a proto se musíme podporovat." -

Druhý den se časně zrána vypravili do vesnice. Morna byla celou cestu v napětí a myslela na své rodiče, zda se s nimi shledá či nikoliv.

Když dojeli do vesnice, setkala se Morna již jen s matkou. Otce prý zabil při bouřce blesk. Nedal na varování přírodních bytostí, vypravil se na lov, a to se mu nevyplatilo. Victorie si nedokázala představit život o samotě uprostřed lesů. Proto se přestěhovala do vesnice. Lidé ji tam vřele přijali a poskytli jí ubytování.

Victorie byla velice ráda, že opět vidí svou dceru. Jen se o ni začala trochu bát, když jí Morna vyprávěla své nepříjemné příhody. Trochu se ale uklidnila, když se seznámila s Angusem, který jí slíbil, že bude Mornu ochraňovat.

Ve vesnici se zdrželi pouze dva dny, a potom vyrazili na další pouť. Vesničané jim poskytli zásoby na cestu a jiné potřebné věci.

Odešli právě včas. Druhý den dorazili do vesnice vojáci, kteří je hledali. Všichni je zapřeli - nikdo je neviděl.

Angus měl namířeno do Irska. Měl tam několik přátel, jelikož na ostrově nějaký čas žil ještě se svými rodiči. Jeho dědeček byl totiž Ir. Morna se rozhodla, že pojede s ním, ač tam nikoho neznala a bylo to velice daleko od její matky a přátel, ale zároveň bezpečně vzdálené od Camerona a jeho lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jiří jiří | 24. dubna 2013 v 1:43 | Reagovat

toto je odpov졡d :http://www.piratskasit.cz/pg/file/read/187/periodick-tabulka-nesmysl

2 jiri jiri | 24. dubna 2013 v 1:43 | Reagovat

http://www.piratskasit.cz/pg/file/read/187/periodick-tabulka-nesmysl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama