Dnešní úpadek naší kultury je v hlubokém rozporu s děním podle vůle Boží, protože ona podporuje vývoj a výstavbu. Je tedy cosi nesprávného v lidském myšlení, na němž celá naše kultura stojí.Tento omyl tkví v tom, že lidé nejsou s to přijímat pokorně poznání z velikého dění, nejsou schopni sklonit se v tvořivé radosti před pramenem celého bytí. Člověk chce sám dobývat přírodu, chce přemáhat přírodu! Domnívá se, že je sám východiskem všeho poznání. Proto je i myšlení a jednání člověka sebevědomé a nestará se o vůli Boží.
Všimněme si velmi rozšířeného způsobu hovoru mezi lidmi. Nezáleží jim na objektivní pravdě, nýbrž v první řadě zdůrazňují svůj vlastní názor, svou vlastní zkušenost. Baví-li se několik lidí o nejvšednějších věcech, snaží se toho druhého ohromit, ať již svými vědomostmi, nebo svými zážitky, bolestí nebo zkušenostmi v užívání světa.
Poslouchá-li takové hovory skutečný odborník, vidí, jak málo tito lidé vědí, ale jak jim velmi záleží na tom, aby vynikli oni, aby jejich vědomostem se ostatní obdivovali a jejich názor uznávali za správný. Je často v pokušení vmísiti se do hovoru a uvésti přemrštěné smyšlenky na pravou míru. Tím by sice zamezil jejich tlachání, ale nepřesvědčil by je, jen by snad učinil zadost svému pocitu ješitnosti, neboť by v něm seznali vynikajícího odborníka, jemuž by lichotili, aby zakryli své rozpaky.
Často se dostáváme do podobných situací, kde nejde o službu Pravdě, nýbrž jen o ukojení vlastní ješitnosti.
Všimněme si podstaty většiny sporů a debat, které tolik zaujímají mysl vědeckých a kulturních pracovníků i kritiků. Každému jde o to dokázati, že on má pravdu, nikoliv jeho protivník. A toto závodění je velmi vžitý zvyk, který pronikl již tak hluboko do masa a krve, že celé myšlení, řeč i jednání lidí je tím prostoupeno. Politika, hospodářství, umění, věda, přátelství, život rodinný i manželství jsou tímto závoděním otráveny.
Snaha dokázati, že já mám pravdu, je příznakem veliké ješitnosti a sobectví, neboť těmto lidem nejde ve skutečnosti o pravdu, nýbrž o důkaz, že "na moje slova došlo". Nesnažíme se překonati v sobě tuto ješitnost, abychom v mlčení překonali sebe a svou touhu vyniknout.
Společenská a sociální závislost lidí na sobě vyvolává jen zvýšené napětí, třenice a řadu nespravedlností, neboť nikomu nejde ve většině případů o skutečnost, nýbrž o vlastní já.
Tak plyne větší část života lidí bez obsahu duchovních hodnot, ve všedních změnách a událostech, jimž se říká osud. Zcela jim uniká možnost státi se pány tohoto osudu, zkusí-li přemoci sebe.
Tomu, jenž vážně hledá, prospěje, bude-li se ve své řeči vyhýbati užívání zájména "já", pokud jím chceme zdůrazniti důležitost našeho já. Kdyby věta po vyloučení zájmena já přestala míti původní smysl, vynechme ji raději.
Daleko však těžší je objeviti skrytou domýšlivost, jíž nalézáme například v častém užívání zájména my. Nechci-li omlouvati přímo sebe, pak omlouvám s velikým úspěchem jakési kolektivum my. "My máme ještě mnoho chyb." "Jsme často tak slabí vůči sobě."...
Zaměňujeme tu velmi obratně obě zájmena a to opět jen ve prospěch vlastního já. Vždyť člověk, skutečně usilující vzhůru, nepotřebuje mluviti o tom, jaký jest a co jest, aby o tom jiné lidi přesvědčil.
A rozum, ten nalezne vždy velmi mnoho vytáček a omluv před námi samými. Ani jeden z nás nezůstal nedotčen těchto pustošících následků nesprávného myšlení.
Kdybychom se vážně snažili o to, abychom více poznávali Boha, než ho jen uznávali, vyrostl by v nás radostný dík za to, že smíme existovati. A pokud toho nedovedeme, je naše myšlení zřejmě překrouceno.
Od Luciena Siffrida
Tento text byl převzat z časopisu Nové Volání se souhlasem jeho vydavatele
Zde hledá 
Konečne po dlhej dobe dobrý článok.