Všetky nosné články tohto blogu obsahovo korešpondujú s knihou kníh a korunou duchovného poznania - veľkolepým dielom "Vo Svetle Pravdy"

Kultura a technika, výstavba a rozkladné síly

9. ledna 2012 v 10:06 |  Veda a technika
Vztahy mezi kulturou a technikou jsou důležité, protože žádný člověk, který otevřenýma očima pozoruje vznik a vývoj duchovních i hmotných vymožeností, se jim nemůže vyhnout. Jak kultura, tak i technika jsou pro vnitřní i vnější vývoj lidstva obory nejdůležitějšími.


Bylo by chybou hledati původ dějů v obou oblastech jen v díle člověka. Teprve budeme-li hledati ve velikém působení Všehomíra, ve všech oblastech a jevech, a použijeme-li při tom známých nám zákonů, můžeme poznati více.

Kultura a technika jsou nástroji mocných, nad námi stojících sil. Až na druhém místě bude lidské dílo. Napřed postavíme proud síly. Pak může být úkolem člověka, aby svým rozumem, který mu byl pro tuto zemi dán, řídil proudy sil, aby z nich bylo hrubohmotné lidské dílo.

Co je kultura?

Krátce řečeno, je to zevní projev, či potvrzení dočasného duchovního, z čistého citu vznikajícího vývoje člověka nebo jednotlivých skupin lidstva. Stejně jako náboženství nebo víra má býti výrazem citu, přesně tak by měla být pravá kultura jen produktem nebo přenosem čistého cítění do hrubohmotných skutečností. Všechno, co je nerozlučně spojeno s náboženským cítěním, s mravy a obyčeji nějakého národa, nazýváme ne nadarmo kultem. Podívejme se na to, co říkají největší naši filozofové o pojmu kultury. Člověk je jedinec. Nosí své osobní já v hrubohmotném těle a jen toto osobní já má nárok na individualitu. Záleží jen na tom, jak vysoko vyšlehuje jeho cítění do jemnohmotnosti a do duchovnosti. Teprve to ho uschopní rozeznávati city od pocitů, pravé od falešného, a převáděti tyto čisté city svým rozumem v slovo a čin.

Já sám vnímám kulturu tak, jak jsem již řekl, jako produkt nejčistšího cítění a nejčistšího chtění, jejichž cílem jest přivésti i své bližní ke stejné čistotě. Má býti povzbuzením pro ty, kteří stejně tak cítí její pravost a pravdivost, aby se pravou kulturou zabývali, ji šířili a vyjadřovali každým činem a výrazem. Všechno lidské dílo na této zemi má býti jí zušlechtěno. My víme, že na této půdě mohou uzrát nádherné plody. Pohled do starověku nás ještě dnes nutí k obdivu nad tehdejší vysokou kulturou. Divíme se nádherným formám čistého a pravdivého výtvarného umění. Žel, ne všichni, protože většina lidstva ztratila schopnost obdivovati opravdovost a čistotu krásy. Nehledá ji; proč, na to se podíváme později.

Vracíme-li se do dějin, uvidíme, že kultura sahá daleko, až do mlhavého starověku. Pečlivě a dobře zachovaná je nám kultura Féničanů a Egypťanů a více kult, než kultura starých Germánů. Půjdeme-li ještě dále, dostaneme se k primitivním začátkům jeskynních lidí doby kamenné. Centrum veškeré kultury leželo v Evropě, v severní Africe a Malé Asii. Byl to jen úzký pruh země. Čas přešel tímto pruhem. Kultura v těchto zemích zmizela. Dnes nikdo neví, proč je tu jen tato skutečnost a pak byla znovu nalezena ve střední Americe a u jejich sousedních národů v netušené dokonalosti. I tato epocha přešla a opět nacházíme kulturu v daleké Asii, v hlavních sídlech Číny a Tibetu.

Poprvé jsem se nad tím zamyslel, když jsem v jedné školní učebnici četl, že Číňané již 2000 let před námi měli papír a střelný prach. Co tehdy věděli a co vynalezli, dovedli věrně střežit až do nedávných dob. Zevní znamení jejich, čínská zeď, byla zřízena i duchovně kolem Číny a dodnes existuje i kolem Tibetu, této tajemné země, jež je touhou našich badatelů. Národ, který slouží a žije jen kultuře a umění a jen tak mimochodem se stará o ostatní životní potřeby. Jaká krásná myšlenka spočívá v hlubokých kořenech Čínského kultu předků. Je to pro Evropana nepochopitelné, je to v jeho očích nepraktické a neúčelné. Každý Číňan musí mít nejméně jednoho syna, následovníka, který by se mohl modlit za svého předka, aby tento našel cestu k nejvyšším výšinám. Jistě měl tento kult a jeho důsledné provádění za následek nesmírné přelidnění čínské říše. Avšak toto přelidnění bylo již takové před 2000 lety, aniž by to Číně uškodilo. Přírodní zákony starají se o udržení rovnováhy a čas od času způsobují třídění a očistu.

Pak putovala kultura znovu zpět do Evropy. Věk našich velkých mistrů v malířství, poezii a hudbě započal a trval až do dnešní doby. Díváme-li se na cestu, kudy se kultura ubírala, vidíme, že vedla z východu na západ kolem celého světa. Nakonec se její vývoj zastavil tam, odkud kdysi vyšla. Běžela stejnou cestou, kterou se každý den ubírá slunce. Podmíněné otáčením země proudí nám viditelně vstříc ze slunce a vůbec z vesmíru nádherné a silné paprsky. Musí být nějaká souvislost mezi duchovními silami a proudy s oněmi jemnohmotnými paprsky, které z vyšších sfér proudí na tuto zemi. Stejně tak je tomu i se směrem. Může být jen jeden směr. Kdyby duchovní a hmotné, případně jemnohmotné, mohlo k nám proudit ze dvou směrů, nebylo by žádné jednotnosti v přírodě a v absolutním dění. To však je nemožné. Dva prameny jsou nemyslitelné, protože by jeden musel zničit druhý.

Jinak je to s technikou. Kultura a technika šly prapůvodně ruku v ruce, dokud technika zůstávala individuálně lidským dílem. Jeden z těch, kdo zkoumají pozůstatky starých národů, nazval svou knihu "Kultura lidí nekulturních". Zapředl ve svém díle do sebe primitivní techniku se současným vývojem kulturních citů a projevů. Kdybychom pozorovali dnes celý vývoj technického myšlení a jednání, pak bychom postavili na nejvyšší bod výkonnosti vždy jen techniku umělce a řemeslníka. Není to nadarmo, že máme tak rádi všechna díla, do nichž je vložena osobnost mistrů. Ať jde o nábytek, obrazy, nebo knihy, stále žije v nich kus osobnosti. Jako by na každém takovém díle utkvělo něco z jemnohmotnosti tvořící osobnosti, co nás vždy teple uvítá.

Máme překrásné přísloví: "Řemeslo má zlaté dno". Bylo to také jedině řemeslo, které původně vytvářelo všechny potřeby lidu. I ta nejmenší věc sloužící k nějakému praktickému účelu byla zhotovená rukou osobnosti. Dokud se tak dělo, šla technika toutéž cestou jako kultura.

Stranou všeho toho žil kupec. Z prapůvodního ocenění předmětů ve výměnném obchodě byl vytvořen pomyslný kult zlata. Jakou pravdu měli Řekové, když z Merkura udělali boha kupců a zlodějů. Měli pravdu v poznání, že to byli lidé, kteří nechtěli vyměňovati opravdové hodnoty za skutečné předměty, nýbrž vytvářeli zdánlivé hodnoty, které měly lidem předstírat, že dostávají za svou práci, za svůj výkon něco, co má stejnou cenu. Rozdíl je ovšem na dlani; peníze dávají zmizet osobnosti. Na penězích nezůstane nic z toho fluida, které člověk vkládá do své osobní práce a které v ní zůstane ještě dlouho po jeho smrti. Zdání a podvod se staly skutkem a s nimi i lesk zlata. Pomyslete na zákon zvratného působení a mnohé se vám ujasní.

Původně vkládal člověk pozitivní chtění do předávání k němu proudící nadpozemské síly. Výsledek musel býti pozitivní. Byly vytvářeny kulturní statky až do té doby, kdy přišel člověk nám neznámý, který přinesl zdánlivou cenu zlata. Jeho chtění bylo namířeno negativně a muselo se také v tomto směru negativně vyžít. Nyní ovšem dopadne celou vahou a všemi způsoby jako neúplatné zvratné působení na ty, kteří je vytvořili, na materialisty. Byla to Amerika, ona země neomezených možností, kde byl vytvořen materialismus, zasedl na svůj zlatý trůn a pak se vydal na triumfální pochod celým světem. Materialismus, nepřítel individualismu, porazil řemeslo. Racionalizace, Taylorův systém a běžící pás ponížily člověka na mechanismus. Vyloučily také osobnost z obchodu. Člověk se stal strojem, nebo součástí velkých strojů, jako ty, které měl vytvořit.

Korunu nasadila materialismu myšlenka koncernů. Egalizování a shrnutí všech řemeslníků, všech podniků, tvořících stejnou věc v jednu velikou mašinérii bez osobnosti, bez individualismu, v právní těleso. Často naříkáme nad tím, že ten nebo onen druh zvířat vymírá, anebo je na vymření. Požadujeme ochranné zákony, přírodní parky atd. Ale ještě nikdo nepožadoval ochranu osobnosti člověka. Individualista je na vymření. Všechno to, co v člověku má působit povznesení v něm i kolem něj, co má státi nad zvířaty i rostlinami i nad vší bytostností, duch člověka, je uměle vražděn. "Byznys" je heslem dne. Celý život je byznys a obětí je člověk. Žádné city, žádná touha po pravém, krásném a dobrém nemá vládnout, nýbrž jen peníze a kapitál. To je Amerika. Nepotrvá dlouho a tento vítězný boj dobude celé Evropy. Vtáhne ji do své kletby, nestane-li se v poslední chvíli něco nesmírného, lidmi netušeného, co však v logické důslednosti přijíti musí.

Světová válka dala podnět a my již můžeme vidět začátky. Nebojovalo se o kulturu, ani o ideály. Byl to materialismus, závist a chtivost, která podněcovala ohníčky z obchodně politických důvodů. Evropa válku prohrála, Amerika zvítězila. Všechny peníze, tyto zdánlivé hodnoty, které různé národy ponechávaly skoro v rovnováze, proudily do Spojených států. Již před válkou byla Evropa bohatá na kartely a trusty, ovšem mikroskopicky malé proti mohutným koncernům americkým. Nyní však, krmeny americkými penězi, rostou i v Evropě stále povážliveji. Porostou-li stejným tempem a delší dobu, pak promění i nás v cosi strojově neosobního, co se pohybuje v rychlém tempu, jestliže …

V Evropě je stále ještě velká touha po kultuře. Pohled do Asie ukáže totéž každému, kdo to vidět chce. Každý snaží se ještě rychle zachránit to, co se ještě z kultury těchto ohromných území zachytit dá, neboť tato moderní technika, neosobní a materialistické hemžení putuje opačným směrem než kultura. Postupuje od západu k východu, proti původním silám, které z vesmíru proudily k nám dolů.

Jak dlouho ještě?

Kdo bude silnější?

Není zatěžko odpovědět na tyto otázky. Ten, kdo je skálopevně přesvědčen o všemohoucnosti Boží a Jeho dílech, zná odpověď. Ale je to nehorázná drzost a opovážlivost jednat proti přírodě a očekávat přitom trvalý úspěch a pokrok. A co je vlastně ten pokrok? Jest dnešní technický vývoj pokrokem? Chtěl bych o tom silně pochybovat a se mnou jistě mnozí. Pomyslete jen na telefon. Jak šťastni byli lidé, když se Philipu Reissovi podařilo docílit prvního telefonního spojení z Furthu do Norimberka. Báječný úspěch; bezpodmínečně podivuhodný. Jednomu člověku se podařilo správně poznat přirozenou zákonitost. Vytvořil uměle všechny předpoklady k přenosu jemnohmotné materie. To byl pokrok. Pokrok v nejčistším kulturním smyslu.

Ale lze nazvati pokrokem, když dnes v kanceláři zodpovědného člověka každou minutu cinká několik aparátů?

Lze nazvat pokrokem, když i těch několik hodin, které člověku zůstávají pro jeho já, je rušeno telefonem? Je správné, když člověka jeho povolání okrádá i o jeho vlastní volný čas?

A může být pokrokem to, když se všechny tyto úspěchy ještě vystupňují?

Žalostný člověče, copak ti ještě zbude, než neurastenické tělo. Budeš mít ještě vůbec někdy čas, abys žil kulturně a pěstoval svého ducha?

Kdo tedy bude silnější? Duchovní nebo materiální?

Bůh ve své zákonitosti vložil do duchovního všechno čisté, pozitivní. A my víme, že jen toto pozitivní může nakonec zvítězit. Dnes již to všichni musíme jasnýma očima vidět, že stojíme zcela těsně před srážkou, ve které se s nezměrnou zuřivostí obě strany do sebe pustí. Vše nasvědčuje tomu, že se tak stane v Evropě. Bude to ve střední Evropě, tam, kde silné kulturní myšlenky se ocitnou v prudkém střetnutí se silným materialismem.

Je to velmi smutné znamení, že dnešní výchova člověku téměř zakazuje mluvit o ideálech. Nechce-li se člověk stát obětí posměchu, musí hluboce v sobě skrýt všechno ideální. Kdyby tak nečinil, byl by svými spolubližními zakrátko tak osočován, až by se sám za sebe styděl.

Jaký je potom úspěch tohoto materialistického režimu na tomto světě? Není třeba to líčit, můžeme to denně vidět a číst. Pohleďte jen na život velkoměsta. Jak se tam dorůstající mládež staví k životu. Tito pokřivení mladí lidé, mnozí z nich nesou již zárodek rozkladu v sobě ještě dříve než odejdou z domu svých rodičů. Kolik z nich bude míti v sobě dost síly, aby uživilo v sobě beztoho již slabounký pramínek čistého cítění tak, aby zesílil a vystoupil v dalším životě jako pozitivní já! A tak můžeme lehce přivoditi v souvislost to, co málo slovy označujeme jako "mravnost a morálku" s dnešní hmotně utvářenou vývojovou etapou techniky.

Je již příliš pozdě na dobrovolné změny. Představte si jen, že by dnešní vůdcové tohoto materiálně technického vývoje mohli ještě dospět k poznání, že jimi předepsaná cesta je falešná, záporná a nutně musí vésti ke krachu. Kdo by věřil, že by se přesto něco změnilo. Tito lidé, i kdyby chtěli, nemohli by nic změnit. Proč? Protože původně vylíčené vytvoření zdánlivé hodnoty peněz způsobilo, že materialismus s nesmírně znásobeným způsobem vyvolával zvratné působení. Toto zvrhlé lidstvo musí však nyní sklízet všechny účinky. Kde by mohli nyní nabrat sil, aby se v poslední chvíli, po dlouhé vystupňované době vývoje mohli postaviti proti ničivé lavině následků, která na ně padnout musí, protože ji sami chtěli. Kultura měla být vědomě rozkládána a zničena. Ale kultura jako produkt nejčistší síly, přicházející z nejvyšších výšin, musí býti silnější než zdánlivé dílo lidské vůle na zemi. Nebude to kultura, která nakonec propadne rozkladu v střetnutí ničivých sil. Padne liché dílo lidí, materialismus a materialisticky sloužící technika - a velmi brzy!

Poznámka redakce časopisu Nové Volání: přednáška vznikla ve 30-tých letech minulého století. Vývoj v tomto směru během doby "pokročil" kupředu i v Evropě a zdá se, že naplnil zcela autorovo varování.

Od Kurta Illiga
Tento text byl převzat z časopisu Nové Volání se souhlasem jeho vydavatele
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 - - | 10. ledna 2012 v 8:35 | Reagovat

Ten boh sa tu spomína pričasto. Znie to príliš svätuškársky.

2 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:26 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama